ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1118.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1118/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. M. K. , P., zastoupeného JUDr. Miloslavem Peterkou, advokátem se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Jagellonská 1239/24, proti žalovanému Ing. arch. P. K. , P., zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 40/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 17 Co 415/2010-131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 17 Co 415/2010-131, v poměru mezi žalobcem a žalovaným se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. 9 C 40/2008-66, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 3. září 2007 z nájmu původní žalobkyně L. M. (dále jen „Výpověď“ a „původní žalobkyně“) k „bytu č. 9 ve IV. podlaží domu v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastníků.
K odvolání původní žalobkyně a žalobce (vnuka původní žalobkyně) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č. j. 17 Co 415/2010-131, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyhověl žalobě a určil, že Výpověď (daná žalovaným původní žalobkyni) je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů následující skutkový stav. Dne 22. dubna 1961 uzavřely původní žalobkyně jako nájemkyně a Odborové sdružení národních podniků pro výrobu keramiky a keramických surovin Praha – Hlubočepy jako pronajímatel smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „původní nájemní smlouva“). Dne 19. března 2001 pak uzavřeli původní žalobkyně a žalobce jako nájemci a městská část Praha 5 jako pronajímatelka smlouvu o nájmu téhož bytu opět na dobu neurčitou, avšak bez ujednání vztahujícího se ke zrušení či nahrazení původní nájemní smlouvy (dále jen „nájemní smlouva ze dne 19. března 2001“). Žalovaný se stal na základě kupní smlouvy ze dne 24. března 2005 s účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 4. července 2005 vlastníkem předmětného domu. Písemným oznámením ze dne 30. listopadu 2006 (dále jen „Oznámení“) adresovaným původní žalobkyni, která ho převzala téhož dne, jí od 1. března 2007 zvýšil nájemné z bytu z částky 1.112,47 Kč měsíčně na částku 6.230,08 Kč měsíčně. Následně původní žalobkyně a žalobce dopisem ze dne 8. prosince 2006 sdělili žalovanému, že se zvýšením nájemného na stanovenou částku nesouhlasí (pro nesprávnost výpočtu zvýšení nájemného), přičemž mu od 1. března 2007 hradili na nájemném částky odpovídající nájemnému zvýšenému o maximální přírůstek měsíčního nájemného, jenž vypočetli způsobem stanoveným v příloze k zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. května 2009 (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). Dopisem ze dne 3. září 2007 adresovaným původní žalobkyni jí pak žalovaný nájem předmětného bytu vypověděl (dále jen „Výpověď“) s odůvodněním, že neplatila nájemné ve výši určené v Oznámení přesto, že se nebránila zvýšení nájemného žalobou podanou u soudu v zákonné tříměsíční lhůtě, a že její dluh na nájemném tak ke dni dání Výpovědi přesáhl trojnásobek měsíčního nájemného ve smyslu §711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žaloba byla podána včas (konkrétně dne 24. října 2007), tj. v šedesátidenní prekluzivní lhůtě počítané od doručení Výpovědi (§711 odst. 5 obč. zák.). Poté rovněž dovodil, že ke dni doručení Oznámení a ke dni dání Výpovědi byla (výlučnou) nájemkyní bytu pouze původní žalobkyně, neboť nájemní smlouva ze dne 19. března 2001 je absolutně neplatná; vztahovala se totiž k bytu, který nebyl právně volný (byl již v nájmu původní žalobkyně), přičemž se nijak nevypořádala s původní nájemní smlouvou. V návaznosti na to dospěl k závěru, že nepodala-li původní žalobkyně ve lhůtě do 1. března 2007 u soudu žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného, byla povinna platit od uvedeného data nájemné z bytu ve výši stanovené v Oznámení. Uzavřel, že jelikož takto zvýšené nájemné žalovanému nehradila a její dluh na nájemném z bytu tak přesáhl ke dni dání Výpovědi trojnásobek měsíčního nájemného, byl naplněn uplatněný výpovědní důvod hrubého porušení povinností nájemce podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.; vzhledem k tomu – a dále i s ohledem na to, že Výpověď obsahovala všechny podstatné náležitosti stanovené v §711 odst. 3 obč. zák. – pokládal Výpověď za platnou, a proto určovací žalobu zamítl. Naproti tomu odvolací soud usoudil, že uplatněný výpovědní důvod nebyl naplněn. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že původní žalobkyni nevznikla povinnost platit nájemné z bytu ve výši uvedené v Oznámení a potažmo ani dluh odvozený od takto zvýšeného nájemného. V této souvislosti zdůraznil, že navýšení nájemného učiněné Oznámením přesahuje maximální přírůstek měsíčního nájemného vypočtený způsobem předepsaným v příloze k zákonu č. 107/2006 Sb. a že Oznámení navíc neobsahuje zdůvodnění, že byla řádně stanovena výše nájemného právě na základě maximálního přírůstku měsíčního nájemného. Dodal, že vzhledem k uvedeným nedostatkům pak v tomto případě ani nejde o oznámení o jednostranném zvýšení nájemného podle citovaného zákona, jehož účinkům může nájemce bytu zabránit pouze žalobou na určení neplatnosti zvýšení nájemného podanou u soudu v prekluzivní lhůtě stanovené v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. Poté uzavřel, že zvýšení nájemného učiněné Oznámením je tedy absolutně neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s ustanoveními §3 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 107/2006 Sb., přičemž nejedná-li se o zvýšení nájemného podle uvedeného zákona, lze tuto skutečnost (tj. neplatnost Oznámení) zohlednit i v daném řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu předně vytkl, že se nevypořádal s otázkou aktivní věcné legitimace žalobce a i ve vztahu k němu vyhověl žalobě (na určení neplatnosti Výpovědi žalovaného z nájmu původní žalobkyně k bytu) přesto, že soud prvního stupně přisvědčil jeho námitce a dovodil, že není nájemcem předmětného bytu, neboť nájemní smlouva ze dne 19. března 2001 je neplatná; přitom žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu může podat toliko nájemce (§711 odst. 5 obč. zák.). Nesouhlasil ani s názorem, že Oznámení není oznámením o zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. Měl za to, že i kdyby zvýšení nájemného učiněné Oznámením neodpovídalo limitům stanoveným citovaným zákonem, tato okolnost neopravňovala odvolací soud vyloučit ho z působnosti tohoto zákona; navíc jeho argumentace je vnitřně rozporná, jestliže na jedné straně dovozuje, že Oznámení není oznámením o jednostranném zvýšení nájemného ve smyslu zákona č. 107/2006 Sb., a na straně druhé posuzuje „výši zvýšeného nájemného“ právě podle citovaného zákona. Měl také za to, že kromě toho v důsledku uvedeného právního názoru by se stala zcela nadbytečnou právní úprava žaloby na určení neplatnosti zvýšení nájemného obsažená v ustanovení §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., jelikož každé zvýšení nájemného, které je v rozporu s tímto zákonem a tudíž neplatné, by bylo možno označit za zvýšení nájemného, jež nebylo uplatněno podle tohoto zákona a není proto třeba ho napadnout u soudu zmíněnou žalobou v zákonem stanovené lhůtě. Dodal, že citované ustanovení neumožňuje jiný výklad, než že po marném uplynutí tam uvedené lhůty se nelze již neplatnosti zvýšení nájemného dovolat a soud ji nemůže posuzovat v jiném řízení. K tomu poznamenal, že stejně tak v řízení o vyklizení bytu se soud již nezabývá „zákonností uplatněného výpovědního důvodu“ , jestliže nájemce podal žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu opožděně nebo ji dokonce nepodal vůbec. Současně poukázal též na obdobně koncipovanou právní úpravu obsaženou v ustanoveních §166 a §480e odst. 2 obč. zák. a §131, §183 či §242 obchodního zákoníku. Podle jeho mínění tedy v důsledku nepodání žaloby na určení neplatnosti zvýšení nájemného byla původní žalobkyně povinna platit mu nájemné z bytu ve výši určené v Oznámení, jehož platnost nebyl odvolací soud v daném řízení o určení neplatnosti Výpovědi oprávněn posuzovat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce a původní žalobkyně se ve vyjádření k dovolání především ztotožnili s právními názory, že zvýšení nájemného učiněné Oznámením je absolutně neplatné a že tudíž nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., neboť nájemné hradili žalovanému ve správné výši a včas. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto (pro zjevnou bezdůvodnost).
Původní žalobkyně v průběhu dovolacího řízení, konkrétně dne 20. května 2011, zemřela. Protože soud prvního stupně měl za to, že povaha věci neumožňovala v tomto řízení pokračovat s jinou osobou namísto původní žalobkyně, která ztratila způsobilost být účastnicí řízení, usnesením ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 9 C 40/2008-186, ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 13. února 2014, č. j. 29 Co 58/2014-211, ve znění opravného usnesení ze dne 27. února 2014, č. j. 29 Co 58/2014-218, dovolací řízení v poměru mezi původní žalobkyní a žalovaným zastavil.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. prosince 2010, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2014) zahájeno řízení o neplatnosti výpovědi nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních právních předpisů; právo nájemce na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle dosavadních právních předpisů nejsou dotčena.
Podle §711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že aktivně věcně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu je pouze a výhradně jeho nájemce. Jen pro úplnost lze dodat, že výpověď z nájmu bytu daná osobě, která není nájemcem bytu, nemá žádné právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněný pod č. 33/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Taková osoba – jak se podává z odůvodnění citovaného rozhodnutí – není aktivně věcně legitimována k podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. V poměrech posuzované věci pak dovolací soud dodává, že tím méně by byla dána aktivní věcná legitimace osoby, která není nájemcem bytu, k podání žaloby o určení neplatnosti Výpovědi dané žalovaným původní žalobkyni jako výlučné nájemkyni předmětného bytu, jestliže v tomto případě takové osobě navíc nebyla adresována (a ani doručena) Výpověď. Právní posouzení věci je tedy v poměru mezi stávajícími účastníky řízení (žalobcem a žalovaným) neúplné a tudíž nesprávné, jestliže odvolací soud vyhověl rovněž žalobě žalobce na určení neplatnosti Výpovědi (dané žalovaným původní žalobkyni), aniž se jakkoli vypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že (výlučnou) nájemkyní předmětného bytu byla pouze původní žalobkyně a že žalobce se – na základě nájemní smlouvy ze dne 19. března 2001 a ani jinak – nestal nájemcem předmětného bytu (a proto také nebyl aktivně věcně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti Výpovědi). Za této situace nemůže napadené rozhodnutí v poměru mezi žalobcem a žalovaným obstát. I kdyby snad odvolací soud dospěl k závěru, že spolu s původní žalobkyní byl i žalobce (společným) nájemcem bytu, dotčené rozhodnutí v poměru mezi žalobcem a žalovaným neobstojí ani z posléze uvedených příčin.
Podle §3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb. oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného musí mít písemnou formu a musí obsahovat zdůvodnění, že byla řádně stanovena výše nájemného na základě maximálního přírůstku měsíčního nájemného. Podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. povinnost platit zvýšené nájemné vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí 3 kalendářních měsíců od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného.
V soudní praxi není pochyb o tom, že hmotněprávním předpokladem pro zvýšení nájemného z bytu podle zákona č. 107/2006 Sb. je oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného. Oznámení o zvýšení nájemného musí být učiněno v písemné formě (§3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb.) a stává se perfektním (působí) od okamžiku, kdy je nájemci doručeno. Za oznámení o zvýšení nájemného z bytu s účinky ve smyslu §3 odst. 6 zákona č.107/2006 Sb. lze považovat pouze takovou listinu, z níž poprvé měl nájemce objektivní příležitost vnímat vůli pronajímatele zvýšit mu nájemné z bytu. Přitom pro řešení otázky, zda určitou listinu lze pokládat za oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného z bytu, je nerozhodné, že tato listina neobsahovala veškeré (speciální) náležitosti kladené zákonem č. 107/2006 Sb. (§3 odst. 2, 3 a 5 citovaného zákona) na oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného z bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 1648/2011). Od doručení písemného oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného nájemci bytu se odvíjí počátek běhu prekluzivní lhůty pro podání žaloby na neplatnost zvýšení nájemného ve smyslu §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009, uveřejněný pod č. 122 v sešitě č. 9 z roku 2012 časopisu Soudní judikatura, a ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010). Ze znění citovaného ustanovení se podává, že (nejdříve) uplynutím tam uvedené lhůty vzniká nájemci povinnost platit zvýšené nájemné a že nájemce (pokud se zvýšením nájemného nesouhlasí) může v této lhůtě podat žalobu na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2012, sp. zn. 26 Cdo 1825/2011). Logickým a jazykovým výkladem citovaného ustanovení je možno dovodit, že jediným způsobem, jak lze zabránit vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné, je podání žaloby v zákonné lhůtě, a že jejím marným uplynutím pak již nájemci vzniká (ze zákona) povinnost platit zvýšené nájemné. Je-li žaloba na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného podána po uplynutí prekluzívní lhůty, soud ji musí již z tohoto důvodu zamítnout (neboť právo domáhat se neplatnosti zvýšení nájemného zaniklo prekluzí) a nemůže věcně přezkoumávat platnost oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009, a dále rozsudků z 12. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 1103/2011, a z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 644/2011). Z právě řečeného rovněž vyplývá, že ustanovení §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. brání tomu, aby platnost oznámení o jednostranném zvýšení nájemného z bytu byla posuzována po marném uplynutí tam stanovené prekluzivní lhůty a aby byla zkoumána (byť jako otázka předběžná) v jiném řízení než o žalobě na určení neplatnosti zvýšení nájemného, kterému je zmíněná otázka vyhrazena; jinak by scházel rozumný důvod takovou žalobu zvlášť upravit a navíc právo podat ji u soudu omezovat propadnou lhůtou. Uvedené přitom platí bez zřetele k tomu, jakým důvodem neplatnosti mělo být oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného postiženo. Okolnost, že v konkrétním případě zvýšení nájemného – v rozporu se zákonem – přesahuje maximální přírůstek měsíčního nájemného vypočtený způsobem předepsaným v příloze k zákonu č. 107/2006 Sb. a že oznámení o zvýšení nájemného z bytu – opět v rozporu se zákonem – neobsahuje zdůvodnění, že byla řádně stanovena výše nájemného právě na základě maximálního přírůstku měsíčního nájemného, tedy neznamená, že by takovéto zvýšení nájemného nepodléhalo režimu zákona č. 107/2006 Sb. Naopak jedná se o typické vady oznámení o zvýšení nájemného, které činí dotčený právní úkon neplatným a které může nájemce bytu účinně namítnout pouze v žalobě na určení neplatnosti zvýšení nájemného podané v průběhu prekluzivní lhůty stanovené v §3 odst. 6 citovaného zákona. Pro úplnost zbývá dodat, že o vynětí jednostranného úkonu pronajímatele směřujícího ke zvýšení nájemného z bytu z působnosti zákona č. 107/2006 Sb. lze uvažovat pouze v případech vyjmenovaných v ustanoveních §1 odst. 2 tohoto zákona (v řízení ovšem nebylo ani tvrzeno, že by se v souzené věci jednalo o některý z tam uvedených případů).
Se zřetelem k řečenému nebyl tedy odvolací soud – i přes jím zdůrazňované nedostatky (vady) Oznámení – oprávněn zkoumat platnost zvýšení nájemného ve vztahu k žalobci, jemuž Oznámení nebylo doručeno, a to navíc v daném řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, a potažmo ani uzavřít, že zvýšení nájemného učiněné Oznámením je absolutně neplatné (pro rozpor s ustanoveními §3 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 107/2006 Sb.). Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud si – jak příhodně upozornil dovolatel – ve skutečnosti protiřečí, jestliže na jedné straně dovozuje, že Oznámení není oznámením o zvýšení nájemného ve smyslu zákona č. 107/2006 Sb., a na straně druhé usuzuje na jeho neplatnost právě s ohledem na ustanovení citovaného zákona. Je totiž – logicky vzato – vyloučeno, aby dotčený právní úkon nepodléhal právní regulaci obsažené v uvedeném zákoně a zároveň se jí protivil. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace v poměru mezi žalobcem a žalovaným správný. Nejvyšší soud ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. v tomto ohledu zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu