ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1825.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1825/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ V. Č. , b/ P. Č. a c/ J. K. , všech bytem v P., zastoupených Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem v Plzni, Nádražní 2744/14, proti žalovaným 1/ Ing. J. M. , 2/ Jiřině Maškové a 3/ Ing. arch. J. M. , všem bytem v P., zastoupeným Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, o určení neplatnosti zvýšení nájemného z bytů a o vzájemném návrhu žalovaných na určení nájemného z bytů, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 340/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 61 Co 222/2009-234, takto:
I. Dovolání proti nákladovým výrokům II. a III. v poměru mezi žalobkyní c/ a žalovanými a proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 61 Co 222/2009-234, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. září 2008, č. j. 24 C 340/2006-133, ve znění opravného usnesení ze dne 23. října 2008, č. j. 24 C 340/2006-145, ve výrocích II., III. a IV., se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni c/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Davida Navrátila, advokáta se sídlem v Plzni, Nádražní 2744/14, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 61 Co 222/2009-234, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. září 2008, č. j. 24 C 340/2006-133, ve znění opravného usnesení ze dne 23. října 2008, č. j. 24 C 340/2006-145, ve vyhovujícím výroku I., ve výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. září 2008, č. j. 24 C 340/2006-133, ve znění opravného usnesení ze dne 23. října 2008, č. j. 24 C 340/2006-145, v nákladovém výroku V. v poměru mezi žalobci a/ a b/ a žalovanými, a dále ve výroku III. v poměru mezi žalobci a/ a b/ a žalovanými, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. září 2008, č. j. 24 C 340/2006-133, ve znění opravného usnesení ze dne 23. října 2008, č. j. 24 C 340/2006-145, ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku V. v poměru mezi žalobci a/ a b/ a žalovanými, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci a původní žalobce d/ J. K. (dále jen „původní žalobce d/“) se domáhali (žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město /soudu prvního stupně/ dne 1. listopadu 2006) určení, že jsou neplatná jednostranná zvýšení nájemného z jimi užívaných bytů v „domě v katastrálním území P. na adrese P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), konkrétně z „bytu o velikosti 4+1 ve 3. nadzemním podlaží (2. patře) předmětného domu“ (dále jen „byt ve 3. nadzemním podlaží domu“, resp. „byt o velikosti 4+1“) užívaného žalobci a/ a b/, z „bytu o velikosti 3+1 ve 4. nadzemním podlaží (3. patře) předmětného domu“ (dále jen „byt ve 4. nadzemním podlaží domu“) užívaného žalobkyní c/ a z „bytu o velikosti 1+1 v 1. mezipatře předmětného domu“ (dále jen „byt v mezipatře domu“) užívaného původním žalobcem d/. Měsíční nájemné žalovaní zvýšili od 1. ledna 2007 dopisy ze dne 14. září 2006, a to z částky 3.769,- Kč na částku 9.346,- Kč z bytu ve 3. nadzemním podlaží domu, z částky 2.228,- Kč na částku 7.312,- Kč z bytu ve 4. nadzemním podlaží domu a z částky 1.250,- Kč na částku 4.415,- Kč z bytu v mezipatře domu. Žalovaní se vzájemným návrhem (podaným 5. prosince 2006) domáhali určení, že žalobci jsou povinni platit jim od 1. ledna 2007 měsíční nájemné, a to žalobci a/ a b/ z bytu ve 3. nadzemním podlaží domu (o velikosti 4+1) ve výši 9.346,- Kč, žalobkyně c/ z bytu ve 4. nadzemním podlaží domu ve výši 7.312,- Kč a původní žalobce d/ z bytu v mezipatře domu ve výši 4.415,- Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. září 2008, č. j. 24 C 340/2006-133, ve znění opravného usnesení ze dne 23. října 2008, č. j. 24 C 340/2006-145, určil, že je neplatné zvýšení nájemného z bytů užívaných žalobci a/ a b/ a žalobkyní c/ (výroky I. a III.), a zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení nájemného z bytů užívaných těmito žalobci (výroky II. a IV.); současně rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobci a/, b/ a c/ a žalovanými (výrok V.). Řízení o určení neplatnosti zvýšení nájemného z bytu užívaného původním žalobcem d/ a o vzájemném návrhu žalovaných na určení nájemného z tohoto bytu vyloučil k samostatnému projednání (výrok VI.).
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, a to žalovaní 1/ a 2/ každý v rozsahu ideálních 3/8 a žalovaný 3/ v rozsahu ideálních 3/12. Přípisem ze dne 12. října 1988, č. j. 3500/88 (dále též jen „přípis ze dne 12. října 1988“), ONV Plzeň 3 – odbor bytového hospodářství sdělil, že bere na vědomí přechod užívacího práva k „bytu o velikosti 3+1, 4. kategorie, ve 2. patře (3. nadzemním podlaží) předmětného domu“ (dále jen „byt o velikosti 3+1“) ze zemřelé A. J. (původní uživatelky bytu) na žalobkyni a/ (její vnučku). V návaznosti na to uzavřela žalobkyně a/ a právní předchůdce žalovaných dne 23. října 1989 písemnou smlouvu označenou jako „Dohoda o užívání bytu – PUP po J.“ (dále jen „Dohoda ze dne 23. října 1989“), jejímž předmětem bylo odevzdání a převzetí bytu o velikosti 3+1. Následně ONV Plzeň 3 – odbor bytového hospodářství rozhodnutím ze dne 2. února 1990, č. j. BHD/4963/89 (dále též jen „rozhodnutí ze dne 2. února 1990“), rozhodl podle §56 zákona č. 41/1964 Sb. o sloučení bytu o velikosti 3+1 s bytem o velikosti 1+0 nacházejícím se ve 2. patře (3. nadzemním podlaží) „po Š.“ , přičemž poté žalobci a/ a b/ uzavřeli s právním předchůdcem žalovaných dne 26. února 1990 písemnou smlouvu označenou jako „Dohoda o užívání bytu – přisloučení po Š.“ (dále jen „Dohoda ze dne 26. února 1990“), jejímž předmětem bylo odevzdání a převzetí „bytu II. kategorie, o velikosti 4+1, ve 2. patře (3. nadzemním podlaží) předmětného bytu“ (dále opět jen „byt ve 3. nadzemním podlaží“, resp. „byt o velikosti 4+1“). Žalobkyně c/ a právní předchůdci žalovaných uzavřeli dne 5. května 1993 smlouvu o nájmu bytu ve 4. nadzemním podlaží domu na dobu neurčitou. Dopisy ze dne 14. září 2006 žalovaní oznámili zvýšení měsíčního nájemné od 1. ledna 2007, a to žalobcům a/ a b/ z bytu ve 3. nadzemním podlaží domu (o velikosti 4+1) z částky 3.769,- Kč na částku 9.346,- Kč, a žalobkyni c/ z bytu ve 4. nadzemním podlaží domu z částky 2.228,- Kč na částku 7.312,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobci jsou v dané věci aktivně věcně legitimováni. Poté – z příčin rozvedených v odůvodnění svého rozsudku – uzavřel, že je neplatné zvýšení nájemného z bytů užívaných žalobci a/ a b/ a žalobkyní c/. Z týchž příčin pokládal za nedůvodný vzájemný návrh žalovaných na určení nájemného z uvedených bytů.
K odvolání všech účastníků řízení (vyjma původního žalobce d/) Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 61 Co 222/2009-234, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil ve výrocích I., II., III. a IV. (výrok I.), změnil ho v nákladovém výroku V. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na která jako na správná pro stručnost odkázal – se ztotožnil s právním názorem, že žalobci jsou v dané věci aktivně věcně legitimováni. K námitce žalovaných o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců a/ a b/ – s odkazem na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. září 2007, sp. zn. III. ÚS 832/06 – především zdůraznil požadavek ústavněprávní zdrženlivosti k právním poměrům, jež se z vůle rozhodných subjektů jako takové ustavily, a ti jejich důsledky přijali a dlouhodobě je respektovali. Poté uvedl, že uvedený požadavek se prosadí i v daném případě, neboť žalobci a/ a b/ užívají byt v 3. nadzemním podlaží domu po dobu zhruba dvaceti let a právní předchůdci žalovaných i samotní žalovaní s nimi jako s nájemci uvedeného bytu také jednali, o čemž svědčí mimo jiné okolnost, že jim dopisem ze dne 14. září 2006 oznámili zvýšení nájemného z tohoto bytu (o velikosti 4+1). Dodal, že navíc žalobcům a/ a b/ vzniklo právo osobního užívání bytu v 3. nadzemním podlaží domu, a to „dohodami o přidělení bytu ze dne 23. 10. 1989 a 26. 2. 1990, uzavřenými na podkladě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného ( správně vydaných ) Obvodním národním výborem v Plzni 3 ze dne 12. 10. 1988, č. j. 3500/88, a ze dne 2. 2. 1990, č. j. BHD/4963/89, v dohodách o přidělení bytu citovaných“ . Podle jeho názoru totiž platí, že mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; může jej přezkoumávat jen se zřetelem k tomu, zda jde o nicotný správní akt, za nějž se považuje správní akt vydaný k tomu nepříslušným orgánem (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 5102/2007). Proto pokládal za právně bezvýznamnou námitku žalovaných o absenci rozhodnutí o přidělení bytu (v 3. nadzemním podlaží domu) ve smyslu §154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), kterou učinili s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 8. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1853/99. V naznačených souvislostech rovněž poznamenal, že okolnosti, ze kterých žalovaní dovozovali, že nebyly splněny podmínky pro přechod práva osobního užívání bytu na žalobkyni a/ z její babičky A. J., uplatnili teprve v odvolacím řízení v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v ustanoveních §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř. před novelou“). Uzavřel, že vzniklo-li žalobcům a/ a b/ užívací právo k bytu v 3. nadzemním podlaží, transformovalo se toto právo k 1. lednu 1992 na právo nájmu uvedeného bytu; tím je dána jejich aktivní věcná legitimace v řízení o žalobě na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného. Následně se odvolací soud – s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07 – ztotožnil rovněž s právním názorem o neplatnosti zvýšení nájemného z bytů v 3. a 4. nadzemním podlaží domu oznámeného žalobcům dopisy ze dne 14. září 2006. Ve vztahu k vzájemnému návrhu žalovaných na určení nájemného z uvedených bytů od 1. ledna 2007 nakonec odkázal na sdělení Ústavního soudu č. 136/2009 Sb., v němž Ústavní soud zaujal stanovisko, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). Za této situace rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (ve výrocích I. až IV.) potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání především vyjádřili přesvědčení, že žalobu na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. je oprávněn podat toliko nájemce bytu. V rámci plnění svých procesních povinností tak byli žalobci povinni tvrdit a prokazovat, že jim svědčí nájemní právo k jimi užívaným bytům. Dodali, že svědčilo-li žalobcům a/ a b/ podle názoru odvolacího soudu právo nájmu k bytu v 3. nadzemním podlaží domu vzešlé z transformace dřívějšího práva osobního užívání bytu, mohlo jim toto právo vzniknout pouze na základě správního rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o odevzdání a převzetí bytu nebo na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem a uvedené dohody; dohoda o odevzdání a převzetí bytu sama o sobě pro vznik práva osobního užívání bytu nestačila a bez vydaného rozhodnutí o přidělení bytu, event. bez skutečnosti, s níž zákon spojoval přechod práva osobního užívání, byla vzhledem k ustanovení §39 obč. zák. před novelou absolutně neplatná. V této souvislosti odkázali na ustanovení §152 a násl. obč. zák. před novelou a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1853/99, sp. zn. 28 Cdo 304/2007, a sp. zn. 26 Cdo 4619/2008. Namítli, že podle úvah odvolacího soudu je však zcela nepodstatné, zda žalobcům vzniklo právo osobního užívání bytu v souladu s tehdejší právní úpravou. Na vznik práva osobního užívání bytu totiž usoudil především z toho, že žalobci a/ a b/ užívají byt v 3. nadzemním podlaží domu po dobu dvaceti let a bylo s nimi jednáno jako s nájemci. Podle jejich mínění ovšem pouhé plynutí času, jakkoli dlouhé, nemůže zhojit „neexistenci právního titulu, na jehož základě by vzniklo právo osobního užívání bytu, které by se později přeměnilo na právo nájemní“ . Ostatně tomu nasvědčuje rovněž právní názor, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (zde dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Vzhledem k tomu je rovněž nerozhodné, že s žalobci a/ a b/ bylo jednáno jako s nájemci bytu, neboť existence nájemního vztahu je kategorií objektivní, nikoli subjektivní, a je tudíž bez významu, jaké mínění o existenci nájemního poměru měli účastníci řízení. Dodali, že v uvedených souvislostech je pak nepřípadná argumentace odvolacího soudu usnesením Ústavního soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. III. ÚS 832/06, jelikož toto usnesení se týkalo vzniku práva osobního užívání bytu k prostorám kolaudovaným v roce 1928 jako svobodárna, a to za situace, kdy „byly učiněny veškeré právní úkony předpokládané tehdejší právní úpravou“ . Měli rovněž za to, že je nesprávný názor, že Dohody z 23. října 1989 a z 26. února 1990 byly uzavřeny na podkladě rozhodnutí o přidělení bytu. Podle jejich názoru přípis ze dne 12. října 1988 nelze vůbec považovat za „rozhodnutí“, neboť postrádá základní náležitosti takového aktu a není ani jako rozhodnutí označen; daným přípisem, jak vyplývá z jeho obsahu, totiž ONV Plzeň 3 – odbor bytového hospodářství pouze vzal na vědomí, že dnem úmrtí Anny Jedličkové přešlo právo užívání bytu na žalobkyni a/; jde tudíž o pouhé osvědčení o přechodu užívacího práva a nikoli o správní rozhodnutí, které nelze přezkoumávat. Současně namítli, že rozhodnutí ze dne 2. února 1990 není rozhodnutím o přidělení bytu, nýbrž rozhodnutím o sloučení bytů; přitom již v rozsudku ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento podle §56 odst. 2 zákona o hospodaření s byty udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. před novelou spojovalo vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu. Dovolatelé také soudům obou stupňů vytkli, že je měly, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1180/07, poučit o tom, za jaké období a jakým způsobem se mají domáhat svého práva na určení výše nájemného, které uplatnili vzájemným návrhem podaným dne 5. prosince 2006, a to bez ohledu na to, že žádali určení výše nájemného od 1. ledna 2007. Konečně namítli, že se jim nedostalo ani poučení o možnosti namítat podjatost soudce a že bylo popřeno jejich právo na zákonného soudce, jelikož bez jakéhokoli zdůvodnění „došlo ke změně obsazení senátu“ přesto, že nadřízený soud rozhodl, že člen senátu, jenž se z účasti na projednávání dané věci vyloučil, není podjatý. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplňku dovolání ze dne 4. března 2011 (dále jen „doplněk dovolání“) žalovaní především znovu zdůraznili, že právo osobního užívání mohlo vzniknout toliko za splnění zákonných podmínek uvedených v §154 a násl. obč. zák. před novelou a že je tudíž naprosto bez významu, jak k neoprávněnému uživateli přistupoval pronajímatel. V této souvislosti odkázali zejména na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 1853/99.
Žalobci ve vyjádření k dovolání zastávali stanovisko, že napadené rozhodnutí nemůže mít zásadní právní význam, neboť podstatou dovolání není otázka, zda právo osobního užívání bytu mohlo vzniknout bez existence rozhodnutí o přidělení bytu, ale otázka, zda listiny provedené k důkazu takovým rozhodnutím jsou či nikoli. To však podle jejich mínění není otázka právní, nýbrž otázka hodnocení důkazů, tedy otázka skutková. Rovněž vyvraceli správnost dovolacích námitek týkajících se poučovací povinnosti soudů a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále opět jen „o. s. ř. před novelou“). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas (k doplňku dovolání však nepřihlížel, neboť byl předán k poštovní přepravě až dne 4. března 2011, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání /§242 odst. 4 o. s. ř./), osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku I.) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Zbývá dodat, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nezakládají. Uvedené vady jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. o. s. ř.).
V projednávané věci dovolatelé uplatnili – podle obsahu dovolání – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (námitkami týkajícími se poučovací povinnosti soudů) a dále také tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (námitkou o popření jejich práva na zákonného soudce). Námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. však nesměřovaly k výkladu procesního předpisu, a proto už z tohoto důvodu jimi nelze přípustnost dovolání založit. Navíc z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – se zřetelem k charakteru uplatněných námitek – však v posuzovaném případě nejde (viz rovněž posléze uvedený výklad). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní ani námitka podřaditelná pod zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Za této situace mohou přípustnost dovolání proti napadenému potvrzujícímu rozsudku založit pouze dovolací námitky uplatněné prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jelikož uvedené námitky – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – směřovaly pouze proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku I. o neplatnosti zvýšení nájemného z bytu užívaného žalobci a/ a b/, dovolací soud nadále zvažoval přípustnost dovolání toliko ve vztahu k dotčené části potvrzujícího výroku napadeného rozsudku (dále též jen „dotčená část potvrzujícího výroku“). Ve zbývajícím rozsahu, tj. směřovalo-li dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výrocích II., III. a IV., dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost). Současně odmítl (pro nepřípustnost) dovolání také proti nákladovým výrokům II. a III. v poměru mezi žalobkyní c/ a žalovanými. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není totiž podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Dotčená část potvrzujícího výroku je založena rovněž na (předběžných) právních názorech, že žalobcům a/ a b/ vzniklo právo osobního užívání bytu v 3. nadzemním podlaží (o velikosti 4+1), které se k 1. lednu 1992 transformovalo na právo nájmu uvedeného bytu, a že žalobci a/ a b/ jsou tudíž v dané věci aktivně věcně legitimováni. Správnost uvedených právních názorů dovolatelé – prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – napadli. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí (dotčené části potvrzujícího výroku) lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda žalobcům a/ a b/ svědčilo dřívější právo osobního (v daném případě společného) užívání bytu a s tím související právní otázky aktivní věcné legitimace žalobců a/ a b/ v řízení o žalobě na neplatnost zvýšení nájemného podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněných otázek – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že dovolatelé uplatnili rovněž zmatečností vadu podle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (námitkou o popření jejich práva na zákonného soudce) a dále tzv. jinou vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (námitkou, že se jim nedostalo poučení o možnosti namítat podjatost soudce). Dovolací soud proto dotčenou část potvrzujícího výroku přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení. Pro úplnost zbývá dodat, že výtka dovolatelů, že soudy obou stupňů je měly poučit také o tom, za jaké období a jakým způsobem se mají domáhat svého práva na určení výše nájemného, proti dotčené části potvrzujícího výroku evidentně nesměřuje (týká se jejich vzájemného návrhu na určení výše nájemného, proti němuž – jak vyplývá se shora uvedeného – není dovolání přípustné).
Ve smyslu §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Soud byl při rozhodování věci nesprávně obsazen (a šlo tedy o odnětí účastníkova zákonného soudce ve smyslu ustanovení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tehdy, byla-li věc projednána a rozhodnuta v jiném soudním oddělení, do něhož byla následně přidělena novým rozvrhem práce (změnou rozvrhu práce) nebo opatřením předsedy soudu vydanými v rozporu s ustanoveními §42 odst. 4 a §44 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů, než v soudním oddělení, do kterého náležela (příslušela) podle způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení určeného rozvrhem práce ke dni, kdy věc došla soudu (§42 odst. 1 písm. c/ a §42 odst. 2 uvedeného zákona), popřípadě bylo-li novým rozvrhem práce (změnou rozvrhu práce) v rozporu s ustanovením §42 odst. 4 uvedeného zákona dotčeno zařazení soudců a přísedících do příslušného soudního oddělení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, uveřejněný pod č. 79 v sešitě č. 6 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě – jak vyplývá z obsahu spisu – byla věc u odvolacího soudu přidělena do soudního oddělení 61 Co, v němž měl odvolání projednat a o nich rozhodnout jako člen odvolacího senátu zmíněného soudního oddělení rovněž soudce Mgr. Antonín Pektor. Jmenovaný soudce přípisem ze dne 4. května 2010 oznámil předsedovi Krajského soudu v Plzni (odvolacího soudu), že z tam uvedených důvodů je vyloučen z projednání a rozhodnutí souzené věci. Jelikož předseda odvolacího soudu měl za to, že není důvod pochybovat o nepodjatosti jmenovaného soudce, předložil věc k rozhodnutí o vyloučení soudce nadřízenému soudu podle §16 odst. 1 o. s. ř. před novelou (srov. §15 odst. 2 větu druhou o. s. ř. před novelou). Vrchní soud v Praze jako nadřízený soud usnesením ze dne 18. června 2010, č. j. Nco 105/2010-207, rozhodl, že Mgr. Antonín Pektor není vyloučen z projednání a rozhodnutí souzené věci. Danou věc tedy měl u odvolacího soudu projednat a o ní rozhodnout senát soudního oddělení 61 Co složený rovněž z jmenovaného soudce. Podle obsahu spisu však tento soudce byl k odvolacímu soudu pouze dočasně přidělen a jeho dočasné přidělení k tomuto soudu před projednáním a rozhodnutím souzené věci skončilo. Vzhledem k tomu jím nemohla být věc projednána a rozhodnuta, a proto předseda odvolacího soudu opatřením podle §44 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. stanovil, že danou věc projedná a o ní rozhodne (namísto Mgr. Antonína Pektora) soudkyně Mgr. Jaroslava Kočandrlová (viz opatření ze dne 1. července 2010 na č. l. 210 spisu). V souladu s uvedeným opatřením pak odvolání projednal a rozhodl o nich odvolací senát soudního oddělení 61 Co složený z předsedkyně senátu JUDr. Aleny Kryslové a soudců Mgr. Jaroslavy Kočandrlové a Mgr. Jiřího Novotného. Přitom, jak se podává z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 28. května 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, uveřejněného pod č. 125 ve svazku č. 53 z roku 2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, (žádný) zákon neukládá, aby byli účastníci řízení informováni na začátku každého ústního jednání o úplně všech provozních opatřeních, která nějak souvisejí s řízením (v daném případě o opatření ze dne 1. července 2007). Za této situace nelze z obsahu spisu dovodit, že odvolací soud byl při projednávání a rozhodování dané věci nesprávně obsazen (§229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou ze zmatečnostních vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (k tomu viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce dovolatelů (podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že se jim nedostalo poučení o možnosti namítat podjatost soudce, lze uvést následující. Již v rozsudku ze dne 17. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněném pod č. 121 v sešitě č. 8 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že neposkytne-li soud za řízení v rozporu s ustanovením §15a odst. 1 o. s. ř. před novelou účastníkům poučení o tom, že mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, má to pouze za následek, že účastník může během řízení uplatnit námitku podjatosti i po prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde, popřípadě po uplynutí lhůty patnácti dnů počítané ode dne, kdy se o důvodu vyloučení dozvěděl nebo kdy tento důvod vznikl, a že tedy nedostatek poučení podle ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř. před novelou nepředstavuje vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V soudní praxi není pochyb o tom, že v řízení o žalobě na neplatnost zvýšení nájemného (úhrady za užívání bytu) podle ustanovení §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. je aktivně věcně legitimován nájemce bytu, resp. společní nájemci bytu, jako je tomu zejména v případě manželů – společných nájemců bytu. Citované ustanovení ostatně jiný výklad ani nepřipouští. Nebyla by snad vyloučena úvaha o aktivní věcné legitimaci v takovém řízení i u osoby, které k bytu svědčí tzv. právo bydlení podle §712 odst. 6 obč. zák. Jelikož však v daném případě u žalobců a/ a b/ o takovou situaci evidentně nejde, zabýval se dovolací soud – vzhledem k právním závěrům odvolacího soudu a k uplatněným dovolacím námitkám – otázkou, zda žalobcům a/ a b/ svědčí právo nájmu bytu a zda tudíž jsou v daném řízení aktivně věcně legitimováni.
Jelikož odvolací soud v naznačených souvislostech vycházel z právního názoru, že žalobcům a/ a b/ svědčí právo nájmu bytu v 3. nadzemním podlaží vzešlé z transformace dřívějšího práva osobního užívání tohoto bytu, nelze v poměrech souzené věci opomenout následující právní názory dlouhodobě zaujímané v ustálené soudní praxi.
Ustálená soudní praxe dovodila, že předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu, resp. práva užívání obytných místností na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo – existovalo (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu). Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že vznik práva osobního užívání bytu je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák. před novelou“). Nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, zásadně bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák. před novelou). Dohoda o odevzdání a převzetí bytu mohla být tudíž platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu (jiná skutečnost stanovená zákonem); dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 obč. zák. před novelou neplatná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 26 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, z 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 837/97, z 27. července 2000, sp. zn. 26 Cdo 187/99, a z 20. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 1096/2004). Přitom rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. před novelou spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu; nebylo ani „jinou právní skutečností“ ve smyslu citovaného ustanovení. Bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství (v daném případě stanoviskem souhlasným), k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platících pro hospodaření s byty (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97, ze 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněný pod č. 146 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, z 29. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2692/2000, a ze 17. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002). V rozsudku ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívaní byl nutně spjat s předpokladem pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu, a ten musel být splněn i v případě, že příslušný orgán souhlasil se sloučením bytů; bez rozhodnutí stavebního úřadu (rozumí se podle §54, §55, §58 a násl., §85 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění) nebylo možno nově vzniklý soubor místností považovat za byt, a pouhý způsob jejich faktického užívání relevantní není (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99, z 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a z 10. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 932/2007).
V posuzovaném případě odvolací soud mimo jiné dovodil, že žalobcům a/ a b/ vzniklo právo osobního užívání bytu (o velikosti 4+1) v 3. nadzemním podlaží domu na základě Dohod ze dne 23. října 1989 a ze dne 26. února 1990. Zjevně však přehlédl, že Dohoda ze dne 23. října 1989 se týkala bytu o velikosti 3+1 a nikoli bytu o velikosti 4+1, z něhož žalovaní dopisem ze dne 14. září 2006 zvýšili žalobcům a/ a b/ nájemné. Dovolateli nastolená právní (nikoli skutková) otázka, zda přípis ze dne 12. října 1988 je rozhodnutím o přidělení bytu a zda tedy žalobkyni a/ vzniklo na základě uvedeného přípisu právo na uzavření dohody o předání a převzetí bytu (o velikosti 3+1), je tak pro posouzení dané věci nerozhodná. Jde-li o Dohodu ze dne 26. února 1990 (o předání a převzetí bytu o velikosti 4+1), ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že byla uzavřena na podkladě rozhodnutí ze dne 2. února 1990. S citovaným rozhodnutím však ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. před novelou nespojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu. Se zřetelem k tomu, co příslušný správní orgán řešil ve výroku tohoto rozhodnutí, totiž šlo o rozhodnutí o udělení souhlasu se sloučením bytu (o velikosti 3+1 s bytem o velikosti 1+0) podle §56 zákona č. 41/1964 Sb. Přitom bez právního významu je okolnost, že uvedené rozhodnutí bylo v Dohodě ze dne 26. února 1990 nesprávně označeno jako rozhodnutí o přidělení bytu. Je tomu tak proto, že samotná dohoda o předání a převzetí bytu není již „správním aktem“, jehož věcnou správnost by v daném případě nebylo možné přezkoumávat, jak se snad – s přihlédnutím k odůvodnění napadeného rozsudku – mylně domníval odvolací soud. Za této situace je Dohoda ze dne 26. února 1990 vzhledem k ustanovení §39 obč. zák. před novelou neplatná, neboť jí nepředcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu (jiná skutečnost stanovená zákonem). V naznačených souvislostech navíc nelze přehlédnout, že v projednávaném případě nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že soubor místností, k jehož sloučení udělil souhlas ONV Plzeň 3 – odbor bytového hospodářství rozhodnutím ze dne 2. února 1990, byl posléze rozhodnutím příslušného stavebního úřadu zkolaudován jako byt o velikosti 4+1, který by pak jako takový (jako byt 4+1) bylo možné přenechat do užívání žalobcům a/ a b/ Dohodou ze dne 26. února 1990. Za této situace nezbývá než uzavřít, že na základě uvedených dohod žalobcům a/ a b/ nevzniklo právo osobního užívání bytu o velikosti 4+1 (v 3. nadzemním podlaží domu), jež by se 1. ledna 1992 transformovalo na právo nájmu uvedeného bytu (§871 odst. 1 obč. zák.). Přijetí opačného závěru by za tohoto stavu bylo výrazem tvorby (konstituováním) dosud neexistujících subjektivních práv a povinností se zpětnými účinky (ex tunc), nikoli výrazem ústavněprávní zdrženlivosti k právním poměrům, jež se z vůle rozhodných subjektů jako takové ustavily a ti jejich důsledky přijali a dlouhodobě je respektovali, jak – s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. III. ÚS 832/06 – zdůrazňoval odvolací soud. S přihlédnutím k uvedenému tudíž neobstojí ani jeho právní názor, že žalobci a/ a b/ jsou v dané věci aktivně věcně legitimováni. Vzhledem k tomu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. užit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dotčené části potvrzujícího výroku správný. Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil v této části potvrzujícího výroku a souvisejících nákladových výrocích v poměru mezi žalobci a/ a b/ a žalovanými (§243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro něž bylo rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části potvrzujícího výroku zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku III. tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobci a/ a b/ a žalovanými včetně nákladů dovolacího řízení v poměru mezi uvedenými účastníky soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení v poměru mezi žalobkyní c/ a žalovanými dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto (ve vztahu k žalobkyni c/ v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku), k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni c/ v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, který v řízení, v němž bylo odmítnuto dovolání žalovaných proti rozhodnutím o nárocích vztahujících se k žalobkyni c/, zastupoval toliko uvedenou žalobkyni a za ni učinil pouze jeden úkon právní služby. Přitom v daném případě jde mezi uvedenými účastníky řízení o dva samostatné nároky, a to nárok na určení neplatnosti zvýšení nájemného z bytu (uplatněný žalobou) a nárok na zvýšení nájemného z bytu (uplatněný vzájemným návrhem). Za této situace náklady dovolacího řízení v poměru mezi žalobkyní c/ a žalovanými sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §3 odst. 2 věty za středníkem, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.060,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 15. května 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu