ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4619.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4619/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. P. L. S A.-A.-V. o.s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ B. J., a 2/ J. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytů a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 884/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2008, č. j. 19 Co 264/2007-270, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2008, č. j. 19 Co 264/2007-270, ve výroku II., dále v části výroku III., pokud jím byl změněn výrok VI. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 4 C 884/2000-239, a ve výroku IV., se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. června 2001, č. j. 4 C 884/2000-60, výroky I., III., V. a VII. zamítl žalobu, aby oba žalovaní
a původní první žalovaný T. P. a původní třetí žalovaný J. R. (dále jen „původní žalovaní“) byli povinni vyklidit tam označené byty, výroky II., IV., VI.
a VIII. zamítl rovněž žalobu, aby oba žalovaní a původní žalovaní byli povinni vydat společnosti I.P. C. s.r.o., se sídlem v J. T. 1720/7 (dále jen „původní žalobkyně“), tam specifikované bezdůvodné obohacení s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení a výrokem IX. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání původní žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 23. března 2005, č. j. 16 Co 330/2001-116, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k původním žalovaným, tj. v zamítavých výrocích I., II., V. a VI., a v tomto rozsahu řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.), rozhodl
o nákladech řízení ve vztahu mezi původní žalobkyní a původními žalovanými před soudy obou stupňů (výrok II.), a rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích III., IV., VII., VIII. a IX., přičemž v tomto rozsahu věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Poté soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 28. června 2006, č. j. 4 C 884/2000-212, připustil (podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“), aby na místo původní žalobkyně vstoupil do řízení jako žalobce A. P. L. S A.-A.-V. o.s., se sídlem v J., T. 1720/7 (dále jen „žalobce“). Následně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 4 C 884/2000-239, výroky I. a II. zastavil řízení (pro zpětvzetí žaloby) v části, v níž se žalobce domáhal vyklizení druhého žalovaného z „bytu sestávajícího z kuchyně a dvou pokojů, nacházejícího se v I. podlaží“ (dále jen „byt č. 2“) a prvního žalovaného z „bytu sestávajícího z kuchyně a dvou pokojů, nacházejícího se v přízemí“ (dále jen „byt č. 1“) „domu č. p. 15 na pozemku p. č. 5481/10 v k. ú., obci a okrese J.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), výroky III. a IV. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 96.904,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (druhý žalovaný) a částku 119.149,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první žalovaný); výroky V. a VI. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že v rámci výstavby školního statku v S. bylo dne 21. dubna 1960 vydáno ve prospěch ředitelství Š. s. Z. s. š. v J.ě (dále jen „právní předchůdce žalobce“) stavební povolení rovněž na stavbu předmětného domu, že dům byl zkolaudován rozhodnutím bývalého M. n. v. v J. ze dne 23. října 1978 a že žalobce je jeho současným vlastníkem. Dále zjistil, že první žalovaný dne 1. listopadu 1981 a druhý žalovaný dne 2. ledna 1989 uzavřeli s právním předchůdcem žalobce dohody o odevzdání a převzetí bytů (dále jen „dohody
o odevzdání a převzetí bytů“), že první žalovaný hradil na nájemném z bytu č. 1 měsíčně částku 788,- Kč, že druhý žalovaný platil měsíční nájemné z bytu č. 2 v částce 708,- Kč a že obvyklé měsíční nájemné z těchto bytů dosahovalo v žalovaném období (tj. ohledně prvního žalovaného v době od července 2000 do září 2000 a od května 2003 do 27. dubna 2006, a ve vztahu k druhému žalovanému v době od července 2000 do září 2000 a od května 2003 do 28. února 2006) výše 2.500,- Kč.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně ohledně uplatněného nároku
z bezdůvodného obohacení především dovodil, že oba byty měly charakter bytů vystavěných z vlastních volných prostředků podniku (právního předchůdce žalobce). Dále dovodil, že předpokladem platnosti dohod o odevzdání a převzetí bytů vystavěných z vlastních volných prostředků podniku bylo předchozí rozhodnutí o přidělení bytů vydané orgánem k tomu příslušným podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“), že žalovaní v řízení existenci rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení neprokázali a že dohody o odevzdání a převzetí bytů jsou proto absolutně neplatné. Dovodil rovněž, že v takovém případě nevzniklo žalovaným na jejich základě právo osobního užívání bytů ve smyslu §154 odst. 1 a §155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále jen „obč. zák.“), které by se po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. transformovalo na právo nájmu bytů. Dodal, že nájemní právo žalovaných k bytům nevzniklo ani v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, neboť žalovaní neprokázali, že by i jen konkludentně uzavřeli nájemní smlouvy ohledně těchto bytů s P. f. ČR, který v uvedeném období předmětný dům spravoval na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Shledal, že za této situace žalovaní užívali předmětné byty bez právního důvodu a že žalobce má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše odpovídá rozdílu mezi částkou vynakládanou obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných (srovnatelných) bytů a částkou, kterou žalovaní za užívání bytů žalobci skutečně uhradili. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99. Uzavřel, že požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši není ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. po novele“).
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 19 Co 264/2007-270, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujících výrocích III. a IV. tak, že zamítl žalobu, aby druhý žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 96.904,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.) a první žalovaný částku 119.149,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.), změnil ho rovněž v nákladových výrocích V. a VI. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky IV. a V.).
Odvolací soud se nejprve ztotožnil se závěrem, že předmětný dům byl vystavěn z vlastních volných prostředků podniku a v odůvodnění svého rozsudku dále konstatoval, že se „při komplexním zvážení všech souvislostí plynoucích z provedeného dokazování odchyluje od dříve vysloveného stanoviska ... a naopak za věcně správné považuje závěry vyslovené soudem I. stupně v rozsudku ze dne 26. 6. 2001, že nelze striktně konstatovat, že neexistence písemného rozhodnutí o přidělení bytu je důvodem pro neplatnost dohod o odevzdání a převzetí bytu“. Dále uvedl, že „již v zápisech
o dohodě o odevzdání a převzetí bytů bylo poukazováno na konkrétní rozhodnutí
o přidělení bytů“, že řádnost přidělení bytů žalovaným plyne i z „předložených nájemních smluv (správně dohod o odevzdání a převzetí bytů) z 1. 11. 1981, týkající se 1/ žalovaného, a z 1. 1. 1989 ve vztahu k 2/ žalovanému“ a že „k těmto listinám přesně do všech souvislostí zapadají výpovědi slyšených svědků, které již předchozím rozhodnutím soud I. stupně správně a logicky vyhodnotil“. V této souvislosti poznamenal, že „vydání rozhodnutí o přidělení bytu doložili žalovaní překvapivě dostatečně i např. díky dobré paměti svědků ...“. Učinil rovněž skutkové zjištění, že Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 8. dubna 1992, č. j. 7 C 1010/91-9, přivolil k výpovědi z nájmu druhého žalovaného z bytu č. 2 a uložil mu povinnost byt vyklidit a předat právnímu předchůdci žalobce do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn přiměřený náhradní byt.
S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud dovodil, že žalovaným svědčilo právo osobního užívání bytů a posléze právo nájmu bytů na základě platně uzavřených dohod o odevzdání a převzetí bytů, že první žalovaný „bydlel v bytě stále dle původní smlouvy se školním statkem“, zatímco druhý žalovaný byl v žalovaném období oprávněn byt užívat (po zániku nájemního vztahu v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu bytu) v režimu §712 odst. 6 obč. zák. po novele, a to až do doby, než mu bude zajištěna odpovídající bytová náhrada, přičemž po tuto dobu byl – podle ustálené judikatury, např. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001 – povinen (obdobně jako nájemce bytu) platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá nájemnému sjednanému za trvání nájemního vztahu. Ohledně práva druhého žalovaného bydlet v bytě č. 2 do zajištění bytové náhrady zdůraznil, že již v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. dubna 1992, č. j. 7 C 1010/91-9, „je obsaženo, že žalovaný 2/ musel být řádným nájemcem, jinak by nebylo k čemu přivolovat, kdyby mu nájemní vztah nevznikl“. Uzavřel, že žalovaní neměli zákonnou ani smluvní povinnost platit za užívání bytů v žalovaném období více než skutečně hradili a že se tudíž nemohli na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. Za této situace změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích III. (ve vztahu k druhému žalovanému) a IV. (ve vztahu k prvnímu žalovanému) tak, že žalobu na vydání tam uvedeného bezdůvodného obohacení s příslušenstvím zamítl.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především uvedl, že podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1096/2004, bylo nezbytným předpokladem platného uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák.), že přitom rozhodnutí místního národního výboru bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., že stejnou povahu mělo i rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty a že rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. bylo pouze takové rozhodnutí, kterým byl byt přidělen bez určení doby užívání. V této souvislosti rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1853/99, uveřejněné pod C 296 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Namítl, že není proto správný právní názor o platnosti dohod o odevzdání a převzetí bytů, jestliže se odvolací soud nezabýval otázkou kdy, případně zda vůbec, se „správní rozhodnutí o přidělení bytu“ stalo vykonatelným, neboť teprve v tomto okamžiku byl splněn předpoklad platného uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu ve smyslu §28 odst. 4 zákona č. 41/1964 Sb. Podle jeho mínění odvolací soud rovněž nezhodnotil, zda předmětné byty byly žalovaným rozhodnutími přiděleny bez určení doby jejich užívání či nikoliv. Poznamenal, že je předčasný závěr, že byty užívané žalovanými byly vystavěny v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku a že o jejich přidělení měl rozhodovat ředitel právního předchůdce žalobce. Odvolací soud totiž uvedený závěr přijal bez toho, že by vyjasnil otázku určení investora stavby z hlediska právních předpisů, které v tehdejší době upravovaly financování výstavby bytů, a poté i otázku, zda takto určený investor stavby skutečně patří mezi subjekty, na něž se uvedené předpisy z pohledu jejich věcné působnosti vztahovaly. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000,
a zdůraznil, že shora uvedené stanovisko vyjádřil již při soudním jednání konaném dne 20. června 2001 a zastává ho doposud, a že proto neobstojí závěr, že podstatou sporu bylo pouze to, zda před uzavřením dohod o odevzdání a převzetí bytů byly právním předchůdcem žalobce tyto byty žalovaným přiděleny. Odvolacímu soudu dále vytkl, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, neboť připustil-li, že i při nedoložení písemného rozhodnutí o přidělení bytů vznikl žalovaným platně právní důvod užívání předmětných bytů, odchýlil se od svého předchozího právního názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 23. března 2005, č. j. 16 Co 330/2001-116, avšak s tímto názorem účastníky seznámil až v písemném vyhotovení napadeného rozsudku; tím mu byla odňata „reálná a efektivní možnost jednat před soudy spočívající v jeho právu právně i skutkově argumentovat a účinně reagovat na překvapivý nový názor odvolacího soudu“. Uvedený názor dovolatel opřel o ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, konkrétně odkázal na jeho nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. II. ÚS 523/02, a sp. zn. I. ÚS 220/04. Vadu řízení spatřoval také v tom, že si odvolací soud „nezajistil rovnocenný podklad pro odlišné zhodnocení provedených důkazů a postupoval v rozporu se zásadami ústnosti a přímosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno“. Ke skutkovému závěru o existenci rozhodnutí o přidělení bytů žalovaným totiž dospěl nejen z listinných důkazů, které sám provedl (zopakoval), ale také „z výpovědí celé řady svědků, které, aniž by je sám zopakoval, zhodnotil odlišně od soudu prvního stupně“. Podle jeho mínění přitom nemůže obstát odkaz odvolacího soudu na to, že „soud prvního stupně výpovědi těchto svědků vyhodnotil správně a logicky v původním rozhodnutí ze dne 26. 6. 2001, neboť předmětem odvolacího přezkumu ... bylo rozhodnutí soudu prvního stupně vydané v této právní věci dne 23. 11. 2006“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil (v napadeném rozsahu) rozsudek odvolacího soudu a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. července 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny (posléze uvedené vady dovolatel namítl).
Pro vyřešení dovolacích námitek podřaditelných dovolacímu důvodu podle
§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. bude podstatné, zda jsou správné dovolatelem zpochybněné právní názory, na nichž založil své rozhodnutí odvolací soud. Proto se dovolací soud nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., a to ve vztahu ke každému z napadených výroků I. a II. samostatně, neboť každý z nich vychází z odlišných skutkových a právních závěrů.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ohledně měnícího výroku I. zaujal odvolací soud názor, že v žalovaném období užíval druhý žalovaný byt č. 2 v režimu §712 odst. 6 obč. zák. po novele. Jinými slovy řečeno druhému žalovanému svědčilo právo bydlet v tomto bytě do zajištění odpovídající bytové náhrady a toto právo bylo založeno rozsudkem ze dne 8. dubna 1992, č. j. 7 C 1010/91-9, jímž Okresní soud v Jihlavě přivolil k výpovědi z nájmu druhého žalovaného z bytu č. 2. Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – nezpochybnil správnost uvedeného právního názoru, na němž odvolací soud založil měnící výrok I. svého rozsudku, a to ani prostřednictvím kritiky skutkového zjištění, z něhož zmíněný právní názor vychází. Rovněž tak namítané vady řízení jsou zaměřeny výhradně proti postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového základu, z něhož vyšel při formulaci právního názoru učiněného ve vztahu k prvnímu žalovanému. Dovolací soud přitom z obsahu spisu nezjistil existenci jiných vad ve smyslu §241 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jimiž by bylo zatíženo řízení předcházející vydání rozsudku odvolacího soudu v rozsahu napadeného výroku I. Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti nezpochybnil správnost právního názoru, na němž spočívá napadený měnící výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, pak tento právní názor obstojí již jen proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.); musí proto ve výroku I. obstát i napadené rozhodnutí odvolacího soudu vycházející z názoru, že byl-li druhý žalovaný v žalovaném období oprávněn užívat byt č. 2 v režimu §712 odst. 6 zákona obč. zák. po novele do doby, než mu bude zajištěna odpovídající bytová náhrada, měl po tuto dobu povinnost (obdobně jako nájemce bytu) platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá nájemnému sjednanému za trvání nájemního vztahu.
Lze uzavřít, že prostřednictvím užitých dovolacích důvodů se žalobci nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku I. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel zpochybnil především správnost právního názoru, že byt č. 1 měl charakter bytu vystavěného v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku a že šlo tudíž o byt podléhající přidělovací pravomoci orgánu k tomu příslušnému podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.
Podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku přidělovala organizace hospodařící
s těmito byty po předchozím souhlasu závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí po projednání na její členské schůzi a po vyjádření místního národního výboru. Podle §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku (citovaná vyhláška byla zrušena ke dni
13. listopadu 1995 nařízením vlády č. 58/1995, kterým se provádí občanský zákoník – srov. §7 zmíněného nařízení), se pro účely ustanovení §184 písm. a/ obč. zák. považovaly za byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové, byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků
a byty služební. Definice podnikového bytu byla obsažena v §66 zákona č. 1/1964 Sb., o hospodaření s byty. Podle ní šlo o byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly nebo získají ze státní bytové výstavby. Seznamy těchto bytů vedly místní národní výbory, které je také na návrh organizace v postupu podle §24 odst. 1 a 2 zákona č. 41/1964 Sb. přidělovaly. Definici pojmu “byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků” zákon č. 41/1964 Sb. (a ani jiný v té době platný právní předpis) neobsahoval; šlo o byty, jejichž výstavba byla financována podle předpisů k tomu účelu vydaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000).
Otázku, zda v případě bytu č. 1 skutečně o takový byt šlo, je tedy zapotřebí řešit s ohledem na předpisy, které upravovaly financování výstavby těchto bytů v době realizace této výstavby. Z pohledu těchto předpisů se však odvolací soud (ani soud prvního stupně) touto otázkou nezabýval. K jejímu řešení bude v první řadě zapotřebí vyřešit několik svou povahou předběžných otázek. Bude třeba nejprve zjistit časové rozmezí, v němž skutečně probíhala výstavba předmětného domu (soud prvního stupně sice zjistil, že stavební povolení k výstavbě školního statku v S. bylo vydáno dne 21. dubna 1960, nicméně z uvedené listiny, z níž citované zjištění čerpal, se rovněž podává, že plánované dokončení statku bylo stanoveno na první polovinu roku 1962, avšak kolaudace předmětného domu proběhla až v roce 1978), a teprve poté bude možno přistoupit k řešení otázky tehdejšího investora stavby (předmětného domu), resp. otázky, zda investor stavby patří mezi subjekty, na něž se – z hlediska věcné působnosti – vztahovaly tehdy účinné předpisy upravující financování výstavby bytů vystavěných v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku. Pro úplnost lze dodat, že v době od 1. ledna 1976 do 31. prosince 1980 šlo o nařízení vlády č. 151/1975 Sb., o finančním hospodaření státních hospodářských a některých dalších socialistických organizací, vyhlášku č. 152/1975 Sb., o financování reprodukce základních prostředků, a Zásady pro financování podnikové výstavby, které byly schváleny usnesením vlády ČSSR č. 232 z 23. září 1976, a které byly rozvedeny ve výnosu federálního ministerstva financí ze dne 8. prosince 1976, č. j. II/28 757/76, č. 73 Finančního zpravodaje – částka 15/1976. V předchozí době pak šlo o nařízení vlády č. 139/1971 Sb., resp. o předpisy upravující tuto otázku ještě v dřívějším období.
Z uvedeného vyplývá, že vzhledem k dosud zjištěným skutečnostem není správný (a je především předčasný, jak správně namítl dovolatel) právní názor, že byt č. 1 byl bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku.
Nelze-li pokládat za správný právní názor, že byt č. 1 byl bytem vystavěným
v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku, neobstojí ani právní závěr (mající základ v uvedeném nesprávném /předčasném/ názoru), že byt č. 1 podléhal přidělovací pravomoci orgánu k tomu příslušnému podle §25 odst. 1 zákona
č. 41/1964 Sb. Z pohledu dovolacího řízení je tudíž předčasné zabývat se otázkou platnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu uzavřené s prvním žalovaným, tj. otázkou, kterou dovolatel rovněž učinil předmětem dovolacího řízení.
Dovolací soud však přes to konstatuje, že právní názor o platnosti citované dohody by neobstál ani za předpokladu správnosti úsudku odvolacího soudu
o charakteru bytu č. 1. Odvolací soud totiž při zjišťování skutkového základu, na němž uvedený právní názor vystavěl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může
v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru.
Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
S přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám pak nelze bez dalšího ani přehlédnout, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky; obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 - III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/).
Při posouzení otázky, zda prvnímu žalovanému svědčilo právo nájmu bytu č. 1, vyšel soud prvního stupně ze závěru, že oba žalovaní v řízení neprokázali existenci rozhodnutí o přidělení bytů ve smyslu §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., že dohody
o odevzdání a převzetí bytů jsou proto absolutně neplatné a že tudíž žalovaným na jejich základě nevzniklo právo osobního užívání předmětných bytů v intencích §154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák., které by se po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. transformovalo na právo nájmu předmětných bytů. Odvolací soud však v této souvislosti konstatoval, že „vydání rozhodnutí o přidělení bytu doložili žalovaní překvapivě dostatečně i např. díky dobré paměti svědků ...“. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který nepokládal provedené důkazy za dostatečný podklad pro zjištění, že uzavření dohod o předání a převzetí předmětných bytů předcházelo vydání rozhodnutí o přidělení bytů, odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že citovaná rozhodnutí vydána byla. V odvolacím řízení však neprovedl (neopakoval a ani nedoplnil) dokazování tak, aby mohl postupem podle §132, §211, §213 odst. 1 a 3 o.s.ř. přihlédnout k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, a vyjít z jiného skutkového stavu. Lze přitom přisvědčit dovolateli, že v naznačených souvislostech nemůže obstát odkaz odvolacího soudu na „závěry vyslovené soudem I. stupně v rozsudku ze dne 26. 6. 2001“, neboť poté, co byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně v dotčených výrocích o věci samé odklizen kasačním usnesením odvolacího soudu ze dne 23. března 2005, č. j. 16 Co 330/2001-116, již v další fázi řízení – logicky vzato – nebylo možné vycházet ze skutkových zjištění a skutkových a právních závěrů v něm formulovaných. Řízení před odvolacím soudem je proto stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Se zřetelem k řečenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku II. a v souvisejícím nákladových výrocích III. (pokud jím byl změněn výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně) a IV., a současně mu věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí především otázku charakteru bytu č. 1. Současně neopomene, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí o přidělení bytu); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní) – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom nicotným aktem je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11
v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále nepřehlédne, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. jeho rozsudky ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004) dospěl k závěru, že existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy (přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy) a že uvedený názor sdílí i ve vztahu k existenci rozhodnutí o přidělení bytu (srov. např. jeho rozsudky
z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 578/2007, a z 19. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 2966/2007).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu