ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1441.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1441/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Frýdlant nad Ostravicí , se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Janáčkova 1238, IČ: 00035394, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Vaškem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Leskovecká 2089, proti žalované B. Š. , zastoupené JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Pod Štandlem 2218, o vyklizení družstevního bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 69/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2008, č. j. 42 Co 138/2008-379, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaná vyklidila byt, který užívá v jeho domě bez právního důvodu. Pro dluh na nájemném, který k 31. 10. 1994 činil 11.093,- Kč a který ani přes výstrahu nezaplatila, byla rozhodnutím představenstva z 25. 1. 1995 z družstva vyloučena. Zásilku, kterou jí bylo rozhodnutí doručováno, si nevyzvedla a 24. 2. 1995 byla žalobci vrácena. Vyloučením z družstva zaniklo nájemní právo žalované k bytu.
Žalovaná se bránila tím, že rozhodnutí o vyloučení z družstva jí nebylo doručeno. V únoru 1995, kdy byla zásilka poštou vrácena jako nedoručitelná, pečovala o nemocnou matku v Ostravě. O vyloučení z družstva se dozvěděla teprve z dopisu žalobce ze dne 15. 9. 2004 a proti tomuto rozhodnutí se odvolala, dosud však o odvolání rozhodnuto nebylo.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 8. 1996, č. j. 16 C 69/95-24, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2005, č. j. 16 C 69/95-36, žalované uložil, aby vyklidila do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. o velikosti 1+3 ve 3. podlaží domu č. p. na ul. H. ve F. n. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce podal návrh na opravu výroku rozsudku soudu prvního stupně 4. 10. 2005. V původním řízení byla žalovaná zastoupena opatrovníkem jako osoba neznámého pobytu, opravné usnesení bylo doručeno přímo žalované.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 5. 2007, č. j. 42 Co 99/2007-152, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že odňal žalované možnost jednat před soudem, když jí nesprávně ustanovil opatrovníka jako osobě neznámého pobytu. K námitce žalované, týkající se doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva, uvedl, že rozhodnutí je třeba doručit členovi do vlastních rukou, přičemž k účinnému doručení zásilky poštou by nedošlo, pokud by se adresát, který zásilku nepřevzal, na adrese trvalého bydliště nezdržoval.
Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2007, č. j. 16 C 69/95-304, tak, že žalované uložil, aby předmětný byt vyklidila do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
Vzal za zjištěno, že byt se nachází v domě žalobce, že rozsudkem téhož soudu sp. zn. 15 C 61/89-8, bylo zrušeno právo společného užívání žalované a jejího bývalého manžela J. Š. k předmětnému bytu s tím, že byt bude nadále jako členka družstva užívat žalovaná, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 25. 1. 1995 (dále „rozhodnutí ze dne 25. 1. 1995“) byla žalovaná vyloučena z družstva pro hrubé porušování povinností člena družstva spočívající v neplacení nájemného, když přes výstrahu představenstva zaslanou jí doporučeným dopisem ze dne 24. 11. 1994 dlužné nájemné ve lhůtě do 20. 12. 1994 neuhradila ani neuzavřela dohodu o jeho zaplacení, že rozhodnutí ze dne 25. 1. 1995 bylo žalované doručováno na adresu předmětného bytu jako doporučená zásilka do vlastních rukou. Zásilka byla podána na poště 7. 2. 1995, žalovaná si ji nevyzvedla a 24. 2. 1995 byla vrácena žalobci.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že rozhodnutí ze dne 25. 1. 1995 bylo žalované řádně doručeno do vlastních rukou, jak vyžadoval čl. 32 bod 5 Stanov žalobce ze dne 29. 10. 1992 (dále jen „Stanovy“). Podle čl. 82 odst. 3 Stanov platí, že povinnost družstva doručit písemnost doporučeným dopisem je splněna, jakmile pošta písemnost doručí nebo jakmile ji, jako v posuzovaném případě, vrátí družstvu z poslední známé adresy člena jako nedoručitelnou. Soud prvního stupně také zdůraznil s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 83/95, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 26 Cdo 3000/2000, že pro doručování rozhodnutí o vyloučení člena z družstva není použitelný §47 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“), neboť se nevztahuje na doručování hmotně právních úkonů družstva. Členství žalované v družstvu zaniklo vyloučením dne 24. 2. 1995 a tímto dnem zanikl žalované rovněž nájem bytu (§714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době vyloučení žalované z družstva /a ve znění účinném do 30. března 2006/ – dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že od této doby žalovaná užívá byt bez právního důvodu. Vyklizovací povinnost žalované z bytu nevázal na zajištění bytové náhrady s odůvodněním, že nejde o vyklizení rodiny s nezletilými dětmi.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2008, č. j. 42 Co 138/2008-379, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby vyklidila předmětný byt do 15 dnů po zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a dokazování doplnil výslechem svědkyň B. Č. a J. S., sester žalované. Jejich výslechem však tvrzení žalované, že se v době doručování rozhodnutí o vyloučení z družstva ze dne 25. 1. 1995, tj. od 7. 2. 1995 do 24. 2. 1995, nepřetržitě zdržovala u své nemocné matky v Ostravě, prokázáno nebylo. Jejich výpovědi, že tomu tak bylo a že se žalovaná teprve v březnu 1995 vrátila do místa svého bydliště, považoval za nevěrohodné. Obě svědkyně si sice přesně vybavily dobu pro žalovanou významnou, naproti tomu s poukazem na velký časový odstup nebyly schopny popsat žádné jiné období, ani bezprostředně související se začátkem roku 1995. Ani jedna z nich si dokonce ani nevybavila datum úmrtí jejich matky. Další důkazy navržené žalovanou odvolací soud neprovedl – syn P. Š. byl již vyslechnut soudem prvního stupně a dcera D. B. bydlí na Slovensku a pokud v únoru 1995 navštívila svoji babičku a zastihla tam žalovanou, neplyne z toho, že se žalovaná do svého bydliště v únoru 1995 vůbec nevrátila.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda rozhodnutí o vyloučení žalované z družstva jí bylo písemně oznámeno, jak stanovil §231 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění (dále „obch. zák.), a podle Stanov žalobce. Tedy, zda bylo rozhodnutí žalované doručeno do vlastních rukou. Tam uvedená úprava doručování do vlastních rukou nebyla v rozporu se zákonem. Předpokladem účinného doručení však nemuselo být faktické převzetí žalovanou. I z judikatury citované soudem prvního stupně se podává, že k účinnému doručení rozhodnutí by nedošlo jen v případě, že by se žalovaná na adrese, kam jí bylo rozhodnutí doručováno, vůbec nezdržovala. Tak tomu v jejím případě nebylo, neboť žalovaná se v době doručování rozhodnutí, jak bylo zjištěno z doplněného dokazování, v předmětném bytě, kam jí bylo rozhodnutí doručováno, byť nepravidelně, zdržovala. Odvolací soud dále poukázal na to, že sama žalovaná uvedla, že se o vyloučení z družstva dozvěděla teprve z přípisu žalobce, který jí byl doručen 15. 9. 2004. Ani ve lhůtě počítané od tohoto data však nepodala žalobu na určení neplatnosti vyloučení z družstva podle §231 odst. 3 a 4 obch. zák. Rozhodnutí o vyloučení tak již nelze zvrátit, neboť v řízení o vyklizení bytu soud věcnou správnost rozhodnutí o vyloučení nepřezkoumává. Odvolací soud uzavřel, že podle §714 obč. zák. tak zánikem členství žalované v bytovém družstvu zaniklo i její právo nájmu k předmětnému bytu a že žalobce se tak důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva podle §126 obč. zák. Vzhledem k vyloučení žalované z družstva pro jednání naplňující výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění do 31. 3. 2006, vázal její vyklizení na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 obč. zák. ve spojení s §714 téhož zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s poukazem na to, že jde o měnící rozhodnutí. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť nejprve uvádí, že soud prvního stupně učinil postačující skutková zjištění, přesto však doplňoval dokazování k tomu, zda se žalovaná zdržovala v únoru 1995 u své matky. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že se žalovaná v době „údajného“ doručování rozhodnutí zdržovala na adrese bytu nepravidelně a že v té době nepečovala nepřetržitě o nemocnou matku v Ostravě, však nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, což dále podrobně rozvádí. Ostatně zjišťování toho, zda se zdržovala v únoru 1995 v místě bydliště, je nadbytečné, neboť doručení výstrahy, jako podmínka vyloučení z družstva, a doručení rozhodnutí o vyloučení nemůže být nahrazeno žádnou fikcí, ani kdyby náhradní doručení bylo zakotveno ve stanovách. Takový názor vyslovil odvolací soud v usnesení ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 42 Co 99/2007. Pak v řízení zahájeném v roce 1995 neměl soud ani zkoumat, zda žalovaná byla následně „informována o vyloučení z družstva“ v roce 2004. Jediná informace, kterou žalovaná o vyloučení z družstva obdržela, byla obsažena v dopise z 15. 9. 2004, který jí však byl doručen až 4. 10. 2004. Zjištění odvolacího soudu, že dopis žalobce z 15. 9. 2004 byl žalované doručen tentýž den, je odchylné od soudu prvního stupně. Z opatrnosti žalovaná podala proti vyloučení odvolání 18. 10. 2004 a 3. 10. 2008, tedy v zákonné čtyřleté lhůtě, žalobu u soudu. Odvolací soud tak nevzal v úvahu, že žalované nebyla ani udělena výstraha jako hmotněprávní předpoklad vyloučení člena z družstva a že žalované ke dni jeho rozhodování dosud neuplynula čtyřletá lhůta pro uplatnění práva podle §231 obch. zák. V rozsudku odvolacího soudu je také označen byt, který neexistuje, neboť byt, který žalovaná užívá, se nachází ve čtvrtém podlaží, nikoli v podlaží třetím. Žalobu na vyklizení považuje žalovaná za šikanozní, když připomíná průběh řízení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Odvolací soud sice formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby měnil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, ve skutečnosti ho však změnil pouze ve výroku o bytové náhradě, proti němuž dovolání z obsahového hlediska rovněž směřuje. Přípustnost proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť jím bylo změněno rozhodnutí ve věci samé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněné pod R 28/1993 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání je přípustné i proti potvrzujícímu výroku o vyklizení, a to podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl jinak (žalobě vyhověl), než ve svém předchozím rozhodnutí (žalobu zamítl), přičemž byl vázán právním názorem odvolacího soudu, za jakých okolností je účinné doručení rozhodnutí o vyloučení člena z družstva prostřednictvím pošty.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1, 3 o.s.ř.
Nedůvodná je námitka dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, jestliže uvádí, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a přesto dokazování sám doplnil. Odvolací soud jen nepřesně vyjádřil, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dokazování dále doplňoval. Také námitka, že vyklizovaný byt je v rozsudku nesprávně označen, neobstojí. Již v usnesení ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1936/97, publikovaném pod R 16/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „je-li vyklizovaný byt ve vykonávaném rozhodnutí identifikován dostatečně určitě tak, aby jej při výkonu rozhodnutí nebylo možno zaměnit s jiným bytem, nelze rozhodnutí upřít vykonatelnost jen proto, že neuvádí patro nebo podlaží, v němž byt je“. Z toho se podává, že ani nesprávně uvedené podlaží nebo patro, v němž se byt nachází, samo o sobě nedostatek identifikace bytu nezpůsobuje.
Dovolatelka rovněž namítá, že rozhodnutí o vyloučení z družstva jí nebylo oznámeno, resp. doručeno do vlastních rukou, jak vyžadovaly stanovy, už jen z toho důvodu, že oznámení nepřevzala, neboť zásilka obsahující oznámení, byla poštou vrácena. Podle žalované „fikce doručení“ tohoto oznámení nemůže být založena ani stanovami družstva.
Odvolací soud správně poukázal na to, že k otázce doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva se vyjádřil Ústavní soud v nálezu citovaném již soudem prvního stupně ze dne 17. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 83/95, uveřejněném pod č. 4 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 5. V uvedené věci stanovy rovněž ukládaly doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva do vlastních rukou. Dále uváděly, že písemnost je doručena do vlastních rukou, jakmile ji člen převzal nebo jestliže pošta vrátila písemnost jako nedoručitelnou a člen svým jednáním její doručení zmařil nebo přijetí písemnosti odmítl. I když v daném případě nebylo zmaření doručení zásilky členem družstva ve stanovách výslovně uvedeno, lze k němu dospět i logickým výkladem samotného pojmu vrácení nedoručitelné zásilky. Zmaření doručení může spočívat i v tom, že si člen nevyzvedl na poště uloženou zásilku obsahující rozhodnutí o vyloučení, ačkoliv byl o jejím uložení vyrozuměn, tedy že na adrese, kam mu bylo doručováno (na adresu předmětného bytu), se v době od uložení zásilky do jejího vrácení zdržoval. Úvaha žalované, že rozhodnutí o vyloučení z družstva je členovi doručeno, jen pokud je skutečně převzal, není správná, neboť družstvo by pak v případě popsaného chování člena nebylo schopno rozhodnutí poštou vůbec doručit.
Pro závěr o řádném doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva do vlastních rukou tak bylo významné, zda se žalovaná zdržovala v místě svého bydliště v době od 7. 2 do 24. 2. 1995, byť tomu tak nemuselo být nepřetržitě. Žalovaná totiž z oznámení pošty mohla zjistit, dokdy bude zásilka uložena a zásilku si vyzvednout.
Žalovaná zpochybnila správnost zjištění odvolacího soudu, že se v předmětném bytě v průběhu uvedené doby zdržovala, byť nešlo o pobyt nepřetržitý, takže po celou dobu nepobývala v Ostravě, kde pečovala o nemocnou matku. Tím uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1920).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z dovolání vyplývá, že žalovaná brojí proti způsobu hodnocení důkazů, zejména výpovědí svědkyň B. Č. a J. S., nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit o tom, kde se v předmětné době zdržovala.
Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a nedopustil se ani logického pochybení při jejich hodnocení. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v §132 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Ustálená soudní praxe především dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném v době doručování usnesení shromáždění delegátů – dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Dále rovněž dovodila, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004). Zákon (obchodní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2000) sice zakládal právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení odvoláním k členské schůzi, avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanovil žádnou lhůtu. Za této situace nelze než dovodit, že na uplatnění tohoto práva bylo třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení §397 obch. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2230/99, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry bylo třeba obdobně vztáhnout i na určení lhůty k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení u soudu podle §231 odst. 4 obch. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003).
Přitom v rozsudku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005, Nejvyšší soud dovodil, že ve sporu o určení členství v bytovém družstvu lze prejudiciálně řešit, zda proces, v jehož rámci bylo podle příslušných právních předpisů rozhodováno o vyloučení člena z bytového družstva, byl již završen (například tím, že rozhodnutí představenstva o vyloučení člena z bytového družstva bylo členu řádně doručeno a ten proti němu nepodal opravný prostředek), nikoli však to, zda uvedené vyloučení bylo věcně správné (opodstatněné). Lze dále dodat, že soudu také nepřísluší zkoumat, zda rozhodnutí o vyloučení předcházela výstraha o porušování členských povinností, která má podle §231 odst. 3 obch. zák. rozhodnutí předcházet.
Nejvyšší soud také již ve svém rozsudku z 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (dále rovněž v rozsudcích ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a z 24. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003) vyjádřil právní názor, že má-li osoba, které má být uložena povinnost vyklidit byt, zachovánu možnost postupu podle ustanovení 231 odst. 3 a 4 obch. zák., nelze o povinnosti k vyklizení rozhodnout, neboť rozhodnutím členské schůze, popřípadě soudu může být rozhodnutí představenstva o vyloučení zvráceno; teprve po marném uplynutí lhůt pro uplatnění práva podle §231 odst. 3 a 4 obch. zák. popřípadě po právní moci rozhodnutí podle §231 odst. 3 a 4 obch. zák., lze rozhodnout o povinnosti k vyklizení bytu.
Jestliže bylo v daném případě zjištěno, že rozhodnutí představenstva o vyloučení žalované z družstva z 25. 1. 1995 jí bylo doručeno 24. 2. 1995, a že proti němu nepodala ve čtyřleté promlčecí době odvolání, je zřejmé, že rozhodnutí již nemůže být žádným způsobem zvráceno, a soudy obou stupňů byly oprávněny rozhodnout o vyklizení předmětného bytu.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud žalovaná považuje žalobu za šikanózní z důvodu, že žalobce nepřistoupil po dobu devíti let k výkonu rozsudku ze dne 5. 8. 1996, č. j. 16 C 69/95-24, ani nepodal návrh na jeho opravu, a nadále s ní jednal jako s členkou družstva, dovolací soud připomíná, že to byla žalovaná, kdo porušil své povinnosti tím, že řádně neplatila nájemné. Měla si být vědoma s tím spojených důsledků a starat se o svá práva a povinnosti. Nemůže žalobci vytýkat jak postupoval při uplatňování práva, které mělo původ v jejím jednání. Případné nároky, včetně členského podílu, budou předmětem dalšího vypořádání účastníků.
Pro dluh na nájemném, který k 31. 10. 1994 činil 11.093,- Kč a který ani přes výstrahu nezaplatila, byla rozhodnutím představenstva z 25. 1. 1995 z družstva vyloučena. Zásilku, kterou jí bylo rozhodnutí doručováno, si nevyzvedla a 24. 2. 1995 byla žalobci vrácena. Vyloučením z družstva zaniklo nájemní právo žalované k bytu.
Jelikož se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím užitých dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalované právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu