ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.104.2005.1
sp. zn. 29 Odo 104/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové rozhodl v právní věci žalobců a/ Ing. I. B. a b/ I. B., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) S. b. d. O., zastoupenému advokátem, 2) Ing. J. H., zastoupenému advokátkou, a 3) JUDr. H. H., zastoupené advokátkou, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 182/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. září 2004, č. j. 2 Cmo 245/2002-103, takto:
I. Dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. září 2004, č. j. 2 Cmo 245/2002-103, se odmítá v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení a dále v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně druhého žalovaného a třetí žalované.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. září 2004, č. j. 2 Cmo 245/2002 103, se ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně druhému žalovanému a třetí žalované každému částku 967,50 Kč, k rukám jejich zástupkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. ledna 2002, č. j. 26 Cm 182/2001-57, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči všem žalovaným určení, že jsou společnými členy prvního žalovaného - bytového družstva (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Soud prvního stupně nejprve uzavřel, že vůči druhému a třetí žalovaným nemají žalobci na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a z tohoto důvodu žalobu vůči nim zamítl bez věcného posouzení. Oproti tomu vůči prvnímu žalovanému naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovodil, žalobu však neshledal věcně opodstatněnou. Po provedeném dokazování totiž dospěl k závěru, že poté, co žalobci v července 1984 emigrovali, byli z družstva vyloučeni (po předchozí písemné výstraze ze dne 18. února 1985) rozhodnutím ze dne 23. dubna 1985 (dále též jen „rozhodnutí o vyloučení“). Podle soudu tím, že se žalobci od července 1984 nezdržovali na území bývalé ČSSR, jsou nepřímo prokázány důvody vyloučení, totiž neužívání družstevního bytu v O. a neplacení sjednané úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené, coby povinnosti plynoucí z článku 15 písm. b/ tehdy platných stanov bytového družstva. Písemná výstraha, oznámení o zahájení řízení o vyloučení i rozhodnutí o vyloučení byly žalobcům podle soudu doručeny v souladu s ustanovením článku 94 odst. 1 až 3 tehdy platných stanov bytového družstva, korespondujícím článku 94 (tehdejších) vzorových stanov stavebních bytových družstev (dále též jen „VS SBD“). V této souvislosti zdůraznil, že písemnost se má za doručenou i tehdy, vrátí-li ji pošta zpět jako nedoručitelnou z poslední známé adresy člena. K tomu, že se obálky s rozhodnutím o vyloučení zaslaným jednotlivě žalobcům jako písemnost určená do vlastních rukou (doporučeně) vrátily bytovému družstvu jako nedoručené, soud na základě úpravy obsažené v posledně označeném článku poznamenal, že bytové družstvo nemohlo znát jinou adresu pro doručení (byť i do ciziny) než tu, na které se žalobci zdržovali před opuštěním republiky (jak je konstatováno v trestním spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 T 91/85). Konečně soud uvedl, že jedinou majetkovou újmou vzniklou žalobcům vůči bytovému družstvu v souvislosti s opuštěním bývalé ČSSR bylo propadnutí členského podílu státu na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vydaného ve věci sp. zn. 1 T 91/85, kterým byli žalobci v nepřítomnosti odsouzeni pro nedovolené opuštění republiky; náhrady této újmy se pak měli domáhat vůči státu ve lhůtě a za podmínek stanovených v zákoně č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích), což se nestalo.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud především neshledal opodstatněnou námitku odvolatelů, že co do jednání konaného 16. ledna 2002 jim soud prvního stupně odňal možnost před soudem jednat, když jednání, k němuž se jejich zástupkyně omluvila telefonicky a faxem, neodročil. Přitom poukázal na to, že úřední záznam o telefonické omluvě, který jediný měl soud v době konání uvedeného jednání k dispozici, žádost o odročení jednání neobsahoval. Dále poznamenal, že telefonická omluva není řádnou omluvou a není nutno k ní přihlížet, i kdyby obsahovala žádost o odročení jednání. Procesní rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání ani průtahy, k nimž v řízení došlo, pak neměl za vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V rovině právního posouzení věci odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že vůči druhému a třetí žalovaným nemají žalobci na požadovaném určení naléhavý právní zájem, přičemž odmítl tvrzení odvolatelů, že vůči těmto žalovaným určovací žaloba vůbec nesměřovala. Ztotožnil se dále i s úsudkem, že žalobci byli z bytového družstva vyloučeni, shledávaje správným závěr, že pro doručení písemné výstrahy a rozhodnutí o vyloučení platí fikce doručení ve smyslu článku 94 VS SBD. Současně uzavřel, že pro posouzení těchto otázek neměly význam odvolateli navržené důkazy celým rejstříkovým spisem a spisem finančního úřadu o realizaci trestu propadnutí majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu - a to výslovně do všech jeho výroků - podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., spatřujíce zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní v tom, že soudy nižších stupňů řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatelé namítají, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je podle dovolatelů naplněn zejména tím, že jim byla odňata možnost před soudem jednat při jednání (před soudem prvního stupně) konaném 16. ledna 2002, kdy soud věc projednal v nepřítomnosti jejich zástupkyně, která svou neúčast telefonicky omluvila a požádala o odročení jednání. Úřední záznam o tom, ze kterého vyšel soud prvního stupně, je však neprůkazný, přičemž skutečnost, že soudní úřednice telefonickou žádost o odročení jednání nezaznamenala, nelze dovolatelům přičítat k tíži. Konečně dovolatelé poukazují jako na procesně vadná na usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, sp. zn. Nc 14/2000 (jímž byla věc delegována k Okresnímu soudu v Novém Jičíně), usnesení ze dne 27. března 2001, sp. zn. 6 C 170/2000, jímž Okresní soud v Novém Jičíně vyslovil svou věcnou nepříslušnost co do určení členství v bytovém družstvu a věc postoupil jako věcně příslušnému Krajskému soudu v Ostravě a na usnesení ze dne 26. července 2001, sp. zn. 26 Cm 182/2001, jímž Krajský soud v Ostravě vyloučil k samotnému projednání požadavek na vyklizení a odevzdání družstevního bytu. Dovolatelé zdůrazňují, že všechna tato rozhodnutí (týkající se žaloby, kterou se u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 18/99 původně domáhali určení společného členství v bytovém družstvu a toho, aby druhý a třetí žalovaní vyklidili a vyklizený jim odevzdali označený družstevní byt) jsou rozhodnutími procesními, proti kterým nemohli podat opravný prostředek.
Nesprávnost právního posouzení věci shledávají dovolatelé v tom, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k jejich vyloučení z bytového družstva, aniž (jak sám uvedl) přezkoumal platnost samotného vyloučení. Podle dovolatelů není možné posuzovat otázku doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva a v návaznosti na to dospět k závěru, že k vyloučení z družstva skutečně došlo, aniž by byla posouzena platnost samotného rozhodnutí. Zásadní právní otázkou v této věci totiž bylo posouzení, zda byli platně vyloučeni z družstva. Soudy nižších stupňů - pokračují dovolatelé - se nezabývaly námitkou, že rozhodovaly a listiny podepisovaly osoby, které neměly oprávnění tak činit. K tomu uvádějí, že neměl-li soud k dispozici zápis z jednání družstva a usnesení družstva, nemohl ani dospět k závěru, že byli z družstva vyloučeni. Akcentujíce význam důkazních návrhů, které uplatnili v předchozích fázích řízení a jimž nebylo vyhověno, dovolatelé uzavírají, že nebyl-li proveden důkaz rejstříkovým spisem družstva, nemohl odvolací soud dojít k závěru, že o vyloučení rozhodovaly a rozhodnutí podepsaly osoby k tomu oprávněné. V souvislosti se shora rozvedenou argumentací dovolatelé odkazují též na článek 68 odst. 2 VS SBD a články 10 a 23 vzorového jednacího řádu stavebních bytových družstev (dále též jen „JŘ SBD“). Dovolatelé mají za podstatné, že ve smyslu Vzorových stanov stavebních bytových družstev může být z družstva vyloučen člen, který hrubě porušil stanovy nebo rozhodnutí orgánu družstva užívat družstevní majetek tak, že družstvu vzniká značná škoda nebo trpí, aby se majetku družstva takto užívalo, dále proto, že buď sám nebo ti, kdo s ním bydlí, hrubým způsobem porušují zásady socialistického soužití v družstvu, zejména opětovně porušují pořádek v domě, neplatí úhrady za užívání nebo za služby s tímto užíváním spojené po dobu delší jak 3 měsíce, byli odsouzeni pro trestný čin proti družstvu, jeho majetku, nebo proti spoluuživatelům domu. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dovolatelé se od července 1984 nezdržovali na území bývalé ČSSR, takže družstevní byt neužívali a neplatili sjednanou úhradu za jeho užívání a za služby s tím spojené. Článek 15 VS SBD však neurčuje, že by dovolatelé byli povinni družstevní byt užívat, nýbrž ukládá členům družstva řádně byt užívat a platit úhradu za užívání. V žádném případě se nehovoří o porušování povinnosti tím, že by dovolatelé byt neužívali a odnikud neplyne, že nebyla placena úhrada za užívání bytu a služby s tím spojené (tato úhrada byla vždy placena). Soudy nižších stupňů tedy v rozporu s konstatovanými listinami dovodily, že dovolatelé byli pro neužívání bytu vyloučeni z družstva oprávněně, ačkoli důvody takového vyloučení stanovy družstva neznaly. Odvolací soud podle dovolatelů též pochybil, měl-li za správný závěr soudu prvního stupně, že pro doručení výzvy k plnění povinností člena družstva a pro doručení samotného rozhodnutí o vyloučení z družstva platí fikce doručení podle článku 94 VS SBD. Soudy totiž stranou svých úvah ponechaly tu část ustanovení článku 94 odst. 4 písm. b/ VS SBD, podle které v případě, že pošta písemnost vrátí družstvu jako nedoručitelnou, nastanou účinky doručení za předpokladu, že „člen svým jednáním doručení zmařil“ nebo „přijetí písemnosti odmítl“. O takový případ však nešlo.
Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné skutkově i právně a navrhuje dovolání zamítnout.
Druhý žalovaný a třetí žalovaná ve vyjádření nemají za splněny podmínky pro založení přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. „s ohledem na dosavadní judikaturu dovolacího i odvolacího soudu“. Oni sami se pak nepokládají ve sporu za osoby pasívně legitimované pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a s přihlédnutím k tomu nepovažují za nutné se blíže vyjadřovat jednotlivým dovolacím námitkám. Ve stručnosti vyslovují přesvědčení, že pochybení soudu při řešení otázky vyloučení části předmětu řízení k samostatnému projednání ani průtahy v řízení nejsou procesními vadami, které by se jakkoli promítly ve věcné správnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. V rovině právního posouzení věci dospěly soudy podle žalovaných ke správnému závěru o vyloučení dovolatelů z bytového družstva a o tom, že nastala fikce doručení písemností (výzvy k plnění povinností člena družstva a rozhodnutí o vyloučení z družstva). Proto tito žalovaní navrhují dovolání odmítnout nebo zamítnout.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu dovoláním výslovně ve všech výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.; jelikož o případ uvedený pod písmenem b/ nejde, zbývá určit, zda je důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Argumenty dovolatelů snášenými na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., se tudíž Nejvyšší soud při úvaze, zda dovolání je (může být) přípustné pro zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní, dále nezabýval. To platí především o námitce, že odvolatelům byla v souvislosti s jednáním konaným u soudu prvního stupně 16. ledna 2002 odňata možnost před soudem jednat. Pro případ možného obsahového podřazení těchto argumentů důvodu zmatečnosti dle §229 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud připomíná, že k vyjmenovaným zmatečnostním vadám přihlíží jen u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) a že tzv. zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem, z nějž by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žádný z argumentů uplatněných dovolateli v rovině způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak nesměřuje ke zpochybnění závěru, na kterém napadené rozhodnutí spočívá ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované, totiž závěru, že vůči těmto žalovaným nemají dovolatelé - ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. - na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. i v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně druhého žalovaného a třetí žalované.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně prvního žalovaného pak Nejvyšší soud shledává přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky, jaké předpoklady musely být v rozhodné době splněny k tomu, aby nastala fikce doručení písemností, které bytové družstvo zaslalo svým členům poštou a jak účinné doručení rozhodnutí družstva o vyloučení člena z družstva ovlivňuje soudní přezkum důvodů vyloučení člena z družstva.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době, od které se dovolatelé zdržovali mimo území bývalé ČSSR bez povolení tehdejších československých úřadů (od 25. července 1984) a k době vydání rozhodnutí o jejich vyloučení z družstva (23. dubna 1985), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb. a č. 131/1982 Sb. (dále též jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §508 odst. 2 obč. zák., vzorové stanovy stavebních družstev vydávají Český svaz bytových družstev a Slovenský svaz bytových družstev se schválením vlády příslušné republiky (v době od 1. července 1988 do 31. května 1990 srov. dále ustanovení §69 odst. 9 zákona č. 94/1988 Sb., o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví).
Vzorové stanovy stavebních bytových družstev, které byly pro území bývalé ČSR schváleny usnesením vlády ČSR č. 47 ze dne 13. března 1975 a posléze uveřejněny v částce 3/1975 zpravodaje ČSBD, a nabyly účinnosti 1. července 1975, dobovou právní teorií a rozhodovací praxí soudů sice nebyly považovány za obecně závazný právní předpis, nicméně - se zřetelem k tomu, že byly závazné pro družstvo a jeho členy - je soudy ve sporech družstva a členů družstva aplikovaly jako normu závaznou pro oba účastníky právního vztahu (srov. Bičovský, J.: Občanský zákoník a předpisy souvisící. Svazek I. 3. vydání. Panorama Praha 1984, str. 818, nebo Češka, Z. - Kabát, J. - Ondřej, J. - Švestka, J. a kol: Občanský zákoník. Komentář. Díl II. 1. vydání. Panorama Praha 1987, str. 795-796 /dále též jen „Komentář“/).
Podle článku 24 VS SBD, rozhodnutí představenstva o zrušení členství nebo o vyloučení z družstva musí být doručeno členu do vlastních rukou. Rozhodnutí musí obsahovat odůvodnění a poučení o právu podat odvolání (odstavec 1). Proti rozhodnutí o zrušení členství má člen právo podat písemné odvolání do patnácti dnů ke shromáždění delegátů. Odvolací lhůta počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí. Odvolání má odkladný účinek. Odvolání může vyhovět představenstvo samo (odstavec 2). Člen družstva, jehož členství bylo zrušeno, nebo který byl z družstva vyloučen, může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí o odvolání požádat Český svaz bytových družstev, aby rozhodnutí shromáždění delegátů přezkoumal. Žádost o přezkoumání má odkladný účinek (odstavec 3).
Ustanovení článku 94 VS SBD pak určovalo, že družstvo doručuje svým členům písemnosti zpravidla poštou nebo jiným vhodným způsobem, a to na adresu, kterou člen sdělil (odstavec 1). Doručení písemnosti doporučeným dopisem nebo do vlastních rukou je nutné pouze v případech určených těmito stanovami nebo jednacím řádem družstva (odstavec 2). Povinnost doručit písemnost doporučeným dopisem je splněna, jakmile pošta písemnost doručí nebo jakmile ji vrátí družstvu z poslední známé adresy člena jako nedoručitelnou. Tato povinnost je splněna i tehdy, jakmile je písemnost doručena funkcionářem nebo pracovníkem družstva a člen její převzetí písemně potvrdí (odstavec 3). Povinnost družstva doručit písemnost do vlastních rukou je splněna (…) b/ při doručování poštou, jakmile pošta písemnost do vlastních rukou doručí. Účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže pošta písemnost vrátí družstvu jako nedoručitelnou a člen svým jednáním doručení zmařil nebo jestliže člen přijetí písemnosti odmítl (odstavec 4).
V daném právním rámci a s přihlédnutím k předmětu sporu Nejvyšší soud především neshledává opodstatněnou námitku dovolatelů, že odvolací soud se nezabýval platností jejich vyloučení z družstva a že bez takového zkoumání závěr o tom, že byli z bytového družstva vyloučeni, učinit nelze.
I v rozhodné době platilo, že účelem úpravy připouštějící vyloučení člena z družstva je na jedné straně umožnit družstvu, aby vyloučilo člena, jsou-li pro to závažné důvody, na druhé straně umožnit členovi, aby se bránil proti vyloučení, pokud o něm družstvo rozhodne přesto, že takové důvody dány nejsou.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 61, jiným než zákonem předvídaným postupem soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, by byla ustanovení upravující přezkum rozhodnutí o vyloučení člena z družstva zcela nadbytečná a taková úprava by ztrácela jakýkoli smysl. V návaznosti na tyto závěry dále Nejvyšší soud usnesení ze dne 3. února 2005, sp. zn. 29 Odo 896/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2005, pod číslem 62, doplnil, že má li určitá osoba za to, že její členství v družstvu dosud řádným způsobem ukončeno nebylo (např. právě proto, že jí rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení nebylo řádně doručeno), má možnost vyjasnit své právní postavení (má-li na tom naléhavý právní zájem) žalobou o určení, že její členství v družstvu nadále trvá (§80 písm. c/ o. s. ř.). Ačkoli se tyto závěry vztahují k hmotněprávní úpravě platné od 1. ledna 1992 (srov. zejména §231 obchodního zákoníku), beze zbytku uplatnitelné jsou i pro rozhodné období.
Jinak řečeno, ve sporu o určení členství v bytovém družstvu lze prejudicielně řešit, zda proces, v jehož rámci bylo podle příslušných právních předpisů rozhodováno o vyloučení člena z bytového družstva, byl již završen (například tím, že rozhodnutí představenstva o vyloučení člena z bytového družstva bylo členu řádně doručeno a ten proti němu nepodal opravný prostředek), nikoli však to, zda uvedené vyloučení bylo věcně správné (opodstatněné). Tím by totiž byl obcházen postup předjímaný právními předpisy pro věcný přezkum vlastního rozhodnutí o vyloučení člena z družstva, v mezích proti němu podaných opravných prostředků (srov. např. právě ustanovení §24 odst. 3 VS SBD) a docházelo by i k narušování principu právní jistoty účastníků v právních vztazích takovým rozhodnutím dotčených.
Úvahy soudu prvního stupně o opodstatněnosti vyloučení, tedy nebyly namístě a odvolací soud se v tomto ohledu věcí správně nezabýval.
Soud prvního stupně ovšem pochybil, jestliže závěr, že rozhodnutí o vyloučení dovolatelů z bytového družstva ze dne 23. dubna 1985 bylo dovolatelům řádně doručeno, založil (s obecným odkazem na článek 94 VS SBD) na závěru, že písemnost se má za doručenou i tehdy, vrátí-li ji pošta zpět jako nedoručitelnou z poslední známé adresy člena. Odvolací soud v mezích svých úvah korekci tohoto závěru v žádném směru nedoplnil, ačkoliv z článku 94 VS SBD se podává, že šlo o částečnou citaci jeho odstavce 3 věty první, který se ovšem váže k doručování písemností doporučeným dopisem.
Pro doručení rozhodnutí představenstva o vyloučení člena z bytového družstva bylo ovšem předepsáno doručení do vlastních rukou (srov. článek 24 odst. 1 VS SBD), k němuž se v podrobnostech vyslovuje (co do doručení poštou) výše cit. článek 94 odst. 4 písm. b/ VS SBD, na který správně upozorňují dovolatelé.
Pro naplnění fikce doručení písemnosti určené do vlastních rukou podle onoho článku nestačí pouhý závěr, že pošta písemnost vrátila družstvu jako nedoručitelnou z poslední známé adresy člena; kumulativně musí být splněna i podmínka, že člen přijetí písemnosti odmítl nebo svým jednáním doručení písemnosti zmařil. Touto částí dotčeného článku VS SBD se však soudy nižších stupňů nezabývaly a ve skutkové ani právní rovině příslušný závěr neučinily.
Jejich právní posouzení věci je tudíž co do závěru, že nastala fikce doručení rozhodnutí o vyloučení dovolatelů z družstva, neúplné a proto i nesprávné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud tedy již proto napadené rozhodnutí ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení mezi dovolateli a prvním žalovaným a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 6 o. s. ř.).
K námitkám uplatněným dovolateli v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí, že za situace, kdy o věci bude po zrušení znovu jednat odvolací soud, pokládal za zbytečné existenci tvrzené vady zkoumat (přitom Nejvyšší soud s přihlédnutím ke svému usnesení ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004, uveřejněnému v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2004, pod číslem 71 obecně připomíná, že důvod zmatečnosti dle §229 odst. 3 o. s. ř. není dán, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem v průběhu řízení odňal soud prvního stupně, poskytl účastníku odvolací soud v odvolacím řízení). V tom, že soudy přijímaly dovoláním označená procesní rozhodnutí, s nimiž odvolatelé nesouhlasí a proti kterým občanský soudní řád případně nepřipouštěl opravné prostředky, pak Nejvyšší soud naplnění uvedeného dovolacího důvodu neshledává.
Dospěje-li soud při novém projednání a rozhodnutí věci případně k závěru, že k řádnému doručení rozhodnutí o vyloučení dovolatelů z bytového družstva nedošlo, bude se muset vypořádat i s tím, zda a v jakém rozsahu a lhůtách zůstala dovolatelům zachována možnost brojit proti uvedenému rozhodnutí opravnými prostředky i po pozdějších změnách právních předpisů upravujících postavení bytových družstev (nejprve zákonem č. 94/1988 Sb., o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví, poté zákonem č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví a nakonec obchodním zákoníkem).
S přihlédnutím k úvahám soudu prvního stupně o možných motivacích jednotlivých účastníků při vedení sporu by neměly být při novém projednání a rozhodnutí věci přehlédnuty také ustálené judikatorní závěry Nejvyššího soudu zabývající se majetkovým postavením osob, jež v rozhodném období v době své emigrace byly členy bytových družstev a osobními uživateli družstevních bytů. Především jde o závěr, že právo osobního užívání bytu bylo jiným majetkovým právem ve smyslu ustanovení §453a obč. zák. (v rozhodném znění) a že uvedené ustanovení bylo typově aplikováno právě ve vztahu k osobám, které se zdržovaly mimo území bývalé ČSSR bez povolení tehdejších československých úřadů způsobem podle kterého ke dni, kdy se tak stalo (zde od 25.července 1984) právo osobního užívání bytu přešlo na stát ze zákona, čímž také zaniklo (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1079/2005). Přitom nebyl činěn rozdíl mezi právem osobního užívání bytu a právem osobního užívání družstevního bytu. V rozsudku ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2005/2000, k tomu Nejvyšší soud dodal (zjevně vycházeje z názoru obsaženého ve výše označeném Komentáři, Dílu II., str. 628), že vzhledem k zákonným účinkům úpravy obsažené v §453a obč. zák. (v rozhodném znění) se následně vyslovované tresty propadnutí majetku mohly vztahovat jen k bytům, které občan nabyl až po naplnění skutkové podstaty ustanovení §453a obč. zák., tedy poté, co došlo k zániku užívacího práva ze zákona. V rozsudku ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1807/2000 přitom Nejvyšší soud také vysvětlil, že právo osobního užívání bytu se osobám, jež o ně shora uvedenými postupy přišly, neobnovilo ani po zrušení výroků o trestu propadnutí majetku nebo propadnutí anebo zabrání věci.
Je tedy mylné usuzovat, že účelem určovací žaloby je vytvoření předpokladů pro uplatnění nároků na převod družstevního bytu do vlastnictví dovolatelů postupem podle zákona č. 72/1994 Sb. (zákona o vlastnictví bytů). Určení, že dovolatelé jsou společnými členy bytového družstva, totiž nevede (vzhledem k oddělenému způsobu zániku práva společného užívání družstevního bytu) s přihlédnutím k výše řečenému) k závěru, že jsou také společnými nájemci družstevního bytu, k němuž jim dříve svědčilo právo společného užívání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení mezi dovolateli a prvním žalovaným rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení týkající se žalobců a druhého žalovaného a třetí žalované je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobců vůči těmto žalovaným bylo odmítnuto. Druhému a třetí žalovaným tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení.
Sazba odměny za dovolací řízení (řízení v jednom stupni), jehož předmětem bylo rozhodnutí odvolacího o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není se určuje podle §5 písm. c/, ve spojení s ustanoveními §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“) částkou 3.100,-Kč. Jelikož jde o zastupování více osob, zvyšuje se takto určená sazba odměny (podle §17 odst. 2 vyhlášky) o 20%, tj. na částku 3.720,- Kč. Se zřetelem k tomu, že advokátka těchto žalovaných učinila v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení) pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snížil Nejvyšší soud takto určenou sazbu odměny o 50 % (dle §18 odst. 1 vyhlášky), na 1.860,- Kč. Společně s náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč, přiznaných podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 činí konečná výše dovolacích nákladů žalobců 1.935,- Kč. Tuto částku tedy Nejvyšší soud žalovaným (a to podílově) k tíži dovolatelů (jež k plnění zavázal solidárně) také přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. května 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu