ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1481.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1481/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Mgr. V. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. Č., a 2) A. Č., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 180/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2004, č.j. 13 Co 383/2004-253, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 3. 1997, č.j. 13 C 180/95-32, zamítl žalobu žalobců J. H. a Ing. Z. Z. na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných 1) a 2) k bytu č. 13, I. kategorie, sestávajícímu z 1 pokoje, předsíně, koupelny a WC, ve 3. poschodí domu čp. 1386 v P., N. M., O. 6 (dále též „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), jakož i žalobu na vyklizení bytu směřující vůči původně též žalované 3) MUDr. J. Č.; dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, ani žaloba na vyklizení bytu nejsou důvodné, neboť žalovaným 1) a 2) (dále též jen „žalovaní“) zaniklo jejich právo užívání předmětného bytu trvalým opuštěním společné domácnosti v roce 1990 a přešlo podle §179 a §181 občanského zákoníku v tehdy platném znění na jejich dceru – 3) žalovanou, která tak obývá předmětný byt právem.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) usnesením ze dne 3. 2. 1998, č.j. 21 Co 522/97-53, rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro neúplnost skutkových zjištění a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby doplnil dokazování ohledně existence společné domácnosti žalovaných a jejich dcery v předmětném bytě a úmyslu všech zúčastněných osob společně v bytě bydlet po časově neomezenou dobu.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 4. 1999, č.j. 13 C 180/95-87, vyhověl žalobě žalobkyně J. H. a žalobkyně MUDr. J. L. (právní nástupkyně zemřelého Ing. Z. Z.) a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných 1) a 2) k předmětnému bytu, uložil jim byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení; současně usnesením z téhož dne č.j. 13 C 180/95-92, zastavil řízení vůči 3) žalované, vůči níž byla žaloba vzata zpět. Po doplnění dokazování dovodil, že společné bydlení žalovaných a jejich dcery v předmětném bytě bylo pouze přechodné a nebyl zde dán jejich úmysl vést s ní v bytě trvale společnou domácnost; proto nemohlo ani dojít k jejímu opuštění. Žalovaným tudíž stále svědčí právo nájmu k předmětnému bytu a protože jsou rovněž nájemci bytu v P. 2, n. M. 3, mají dva byty a uplatněný výpovědní důvod je dán.
K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením ze dne 13. 10. 1999, č.j. 13 Co 375/99-101, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu opětovně vrátil k dalšímu řízení.
Ve věci dále jednal soud prvního stupně, který usnesením ze dne 1. 7. 2002, č.j. 13 C 180/95-150, rozhodl, že v řízení bude jako s procesními nástupci žalobkyně J. H., zemřelé dne 6. 2. 2001, pokračováno s jejími dědici JUDr. V. H., J. H. – M. a Mgr. V. H., usnesením ze dne 24. 7. 2002, č.j. 13 C 180/95-111, zastavil řízení o žalobě žalobkyně MUDr. J. L., usnesením ze dne 20. 3. 2003, č.j. 13 C 180/95-174, zastavil řízení o žalobě JUDr. V. H. a J. H. – M., a usnesením ze dne 9. 1. 2004, č.j. 13 C 180/95-190, připustil, aby do řízení vstoupili jako další žalobci JUDr. V. H. a J. H. – M. Usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 2. 2004, č.j. 13 Co 73/2004-206, bylo posléze uvedené usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na vstup označených žalobců do řízení se zamítá.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č.j. 13 C 180/95-221, vyhověl žalobě Mgr. V. H. a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil jim byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, č.j. 13 Co 383/2004-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že nyní – po postupném úmrtí původních žalobců, spoluvlastníků předmětného domu, kteří dali žalovaným výpověď z nájmu bytu, jež jim byla doručena dne 8. 2. 1996 – je předmětný dům v podílovém spoluvlastnictví jejich právních nástupců, a to žalobce Mgr. V. H. (z 1/6), a dále JUDr. V. H. (z 1/6), J. H. – M. (z 1/6) a MUDr. J. L. (z 1/2), a že posléze uvedená spoluvlastnice sdělila soudu (přípisem ze dne 29. 4. 2004), že souhlasí s tím, aby žalobce pokračoval v daném sporu. Dále rovněž zjistil, že od roku 1978 bydleli žalovaní i se svými dvěma dětmi v podnikovém bytě v Sokolově, k němuž svědčilo právo osobního užívání žalovanému, a to až do 30. 6. 1990, že rozhodnutím tehdejšího OBH ONV v P. 1 ze dne 7. 10. 1987 byl předmětný byt přidělen žalovanému, který se do něho nastěhoval v říjnu téhož roku, že od podzimu roku 1988 začala spolu s ním byt užívat žalovaná, syn žalovaných, a od září 1989 rovněž jejich dcera MUDr. J. Č., byť měla zajištěno ubytování na vysokoškolských kolejích, že společné bydlení žalovaných a jejich dvou dětí v předmětném bytě trvalo až do června roku 1990, že až do této doby současně užívali byt v S., v němž měli uskladněnou většinu nábytku a další věci připravené ke stěhování, neboť do předmětného bytu (garsoniéry) nemohli přestěhovat zařízení třípokojového bytu v Sokolově, že rozhodnutím tehdejšího OBH ONV v P. 2 ze dne 28. 5. 1990 byl přidělen (podle §24 zákona č. 41/1964 Sb.) žalovanému byt v P. 2, V., n. M. č. 3, o velikosti 3+1 s příslušenstvím a celkové výměře 113 m2, že žalovaní se do tohoto bytu nastěhovali se svým synem v červnu roku 1990 a v předmětném bytě zůstala bydlet jejich dcera, která se zde přihlásila k trvalému pobytu dne 15. 6. 1990, když předtím byla (stejně jako žalovaná) hlášena k trvalému pobytu na adrese bytu v S., a že dne 17. 4. 1990 se žalovaný spolu se svojí dcerou dostavil na tehdejší OBH ONV v P. 1 za účelem převodu předmětného bytu na ni, byl však odkázán na jednání s osobami, jimž bude dům vydán v restituci. Rovněž tak vzal za zjištěno, že dne 20. 2. 2002 došlo mezi právní zástupkyní žalobkyň J. H. (předchozí spoluvlastnice předmětného domu) a MUDr. J. L. a právním zástupcem žalovaných k dohodě o narovnání, podle níž měly žalobkyně vzít žalobu v dané věci zpět a uzavřít s dcerou žalovaných smlouvu o nájmu předmětného bytu, a že téhož dne s ní takovouto smlouvu uzavřel správce domu – B., spol. s r.o. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že platnost výpovědi z nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví je nutno posoudit z hlediska ustanovení §139 odst. 2 obč.zák. Jestliže v dané věci dali žalovaným výpověď z nájmu bytu oba (původní) podíloví spoluvlastníci, je výpověď (doručená žalovaným do vlastních rukou jako součást žaloby dne 8. 2. 1996) platným právním úkonem. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně o naplnění hmotněprávních předpokladů uvedených v §139 odst. 2 obč. zák., opřenému o zjištění, že v dané věci nynější spoluvlastnice (z 1/2) MUDr. J. L. dala žalobci (spoluvlastníku z 1/6) souhlas s vedením tohoto sporu, neboť o hospodaření se společnou věcí (domem), kam patří i řízení v dané věci, rozhodli její spoluvlastníci většinou (co do 4/6). V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2357/99 a konstatoval, že závěr soudu prvního stupně není v rozporu s konstantní judikaturou. Okolnost, že jmenovaná vzala svůj návrh v průběhu řízení zpět, neznamená, že tím pozbyla právo dát později souhlas dalšímu spoluvlastníku s vedením téhož sporu. Odvolací soud dále dovodil, že mezi účastníky nedošlo k narovnání, neboť dohoda o narovnání ze dne 20. 2. 2001 byla uzavřena právní zástupkyní spoluvlastnice J. H. až po smrti jmenované (zemřelé 6. 2. 2001), a je proto podle §38 odst. 1 a §39 obč.zák. neplatná; smrtí zmocněnkyně ostatně zanikla i plná moc, kterou své právní zástupkyni udělila. Za neplatnou z téhož důvodu označil i smlouvu o nájmu bytu uzavřenou s dcerou žalovaných, když navíc jejím předmětem byl byt, který nebyl právně volný. Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žalovaným vzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely, které nezaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti v červnu 1990, neboť nedošlo k přechodu užívacího práva na jejich dceru podle §179 a §181 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Ve smyslu citovaných ustanovení byla předpokladem přechodu práva osobního užívání existence společné domácnosti uživatele bytu a osoby, na níž mělo užívací právo přejít, tj. existence společného soužití trvalé povahy, vyznačujícího se souhlasným úmyslem uživatele a spolužijící osoby vytvořit v bytě trvalé, předem časově neomezené životní společenství; soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1740/2000). Žádné takové okolnosti však v řízení před soudem prvního stupně zjištěny nebyly. Bydlení žalovaných a jejich dcery v předmětném bytě bylo jen přechodným stavem, který měl trvat a skutečně také trval jen do získání většího bytu. Žalovaní nepochybně počítali s tím, že jim bude v P. přidělen větší byt, neboť si stále (až do přidělení bytu v P. 2, n. M. 3) ponechávali byt v S., v němž měli uskladněnu většinu svých věcí, a kde měla žalovaná trvalé bydliště, a žalovaný již počátkem dubna 1990 inicioval jednání na bytovém odboru ohledně převodu předmětného bytu na svoji dceru. Právo společného užívání bytu svědčící žalovaným se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo podle §871 odst. 1 obč. zák. na jejich právo společného nájmu bytu manžely; proto byla správně výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dána oběma žalovanými, byť právo nájmu k druhému bytu v P. 2, n. M., přidělenému žalovanému jako byt podnikový, svědčí toliko jemu. Odvolací soud uzavřel, že uplatněný důvod byl naplněn, a proto soud prvního stupně nepochybil, pokud v dané věci k výpovědi z nájmu bytu přivolil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost neodůvodnili odkazem na příslušné zákonné ustanovení, a uplatnili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů (existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) spatřují dovolatelé v tom, že se odvolací soud „nezabýval existencí nájemní smlouvy, na základě které vzniklo MUDr. J. Č. právo nájmu k předmětnému bytu v tom ohledu, že výlučně protistrana mohla zavinit neplatnost právního úkonu“. Dovolatelé mají zato, že této neplatnosti je nutno se kvalifikovaně dovolat, že soud o ní musí meritorně rozhodovat jako o předběžné otázce a že neobstojí pouhá námitka žalobce, že je úkon neplatný. Považují za platnou jak dohodu o narovnání, tak i nájemní smlouvu, kterou uzavřela s jejich dcerou také MUDr. J. L., která v důsledku toho vzala žalobu zpět a její procesní účastenství v daném řízení skončilo. Nebyla tudíž oprávněna udělovat souhlas s vedením sporu jiné osobě a řízení je tak postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se opírá o úkony osoby, která není účastníkem řízení. Dovolatelé dále uvádějí, že v řízení odkazovali na uvedenou dohodu a smlouvu o nájmu bytu, avšak o jejich neplatnosti nebylo před soudem jednáno. Rovněž tak uvádějí, že „relativní neplatnost právního úkonu dle ustanovení §40a o.z. měla být v zahájeném soudním řízení řešena jako předběžná otázka“, a dovozují, že je-li dohoda o narovnání a nájemní smlouva platná, nemohou vystupovat na straně žalovaných a opustit byt, který ve skutečnosti neužívají, a který užívá na základě nájemní smlouvy jejich dcera. Odkazují na „rozhodnutí NS ČR ze dne 22. srpna 1998, sp. zn. 26 Cdo 1336/98“, z něhož vyplývá, „že by se relativní neplatnosti právního úkonu bylo zapotřebí dovolávat v samostatném řízení“; v zahájeném řízení ale měla být otázka relativní neplatnosti řešena jako otázka předběžná. Rovněž tak mělo být zkoumáno, zda v případě plné moci udělené J. H. její právní zástupkyni nešlo o plnou moc, která smrtí zmocněnce nezanikla. Nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) spatřují dovolatelé ve výkladu pojmu „společná domácnost“. Namítají, že z ustanovení §115 obč. zák. nevyplývá, že by fyzické osoby žijící ve společné domácnosti, musely spolu bydlet a nezbytně užívat jeden byt; mohou užívat i více bytů, stejně jako jediný. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že bydlení žalovaných a jejich dcery v předmětném bytě bylo pouze přechodným stavem (pokud si ponechali byt v Sokolově) a že nešlo o vedení společné domácnosti. Podle názoru dovolatelů se jednalo o společnou domácnost bez ohledu na to, kde byli jednotliví členové přihlášeni k trvalému pobytu, což má ostatně pouze evidenční charakter. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud usnesením ze dne 3. 2. 1998, č.j. 21 Cdo 522/97-53, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně – jímž bylo rozhodnuto jinak (žaloba na přivolení k výpovědi byla zamítnuta), než v jeho v pořadí třetím rozsudku (kdy bylo žalobě vyhověno), potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu – pro neúplnost skutkových zjištění a za účelem doplnění dokazování, není v dané věci dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé neoznačují právní otázku, s níž by spojovali zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. odvolacímu soudu vytýkají nesprávný výklad pojmu „společná domácnost“.
V projednávané věci mělo dojít k přechodu práva osobního užívání bytu v roce 1990. Zákonné podmínky pro přechod tohoto práva na děti uživatele bytu tehdy upravovalo především ustanovení §179 odst. 1 věty první občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, podle kterého jestliže uživatel zemřel a nešlo-li o byt ve společném užívání manželů, stali se uživateli mimo jiné jeho děti, které s ním žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a neměly vlastní byt. Uvedené ustanovení se uplatnilo i v případě, opustil-li uživatel bytu trvale společnou domácnost (§181 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991). Výklad podávaný právní praxí (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, I. svazek, str. 639) přitom vycházel z toho, že uvedená ustanovení se uplatnila i v případech smrti (trvalého opuštění společné domácnosti) oběma manžely, subjekty práva společného užívání bytu. Soudní praxe (srov. Zprávu občanskoprávního kolegia NS ČSR ze dne 10. 6. 1982, uveřejněnou pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, dále jen „R 34/1982“) byla při výkladu označených ustanovení ustálena v názoru, že podmínkou pro přechod práva osobního užívání bytu bylo soužití nájemce a osoby, na níž má toto právo přejít, ve společné domácnosti, které mělo trvalý charakter. Soužití bylo považováno za trvalé, jestliže tu byly objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčily o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu. Od uvedeného právního názoru se neodchýlila ani stávající soudní praxe při výkladu ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále „obč. zák.“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, a ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2001, uveřejněná pod C 42 a C 431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1 a svazek 5).
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud (na skutkovém základě, který nelze zpochybnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), že soužití žalovaných a jejich dcery v předmětném bytě nemělo charakter společné domácnosti ve smyslu ustanovení §179 odst. 1 občanského zákoníku, neboť nešlo o soužití vyznačující se úmyslem všech zúčastněných osob vést trvalé (nikoliv pouze přechodné) životní společenství, odpovídá jeho závěr konstantní judikatuře.
K námitce dovolatelů, že fyzické osoby žijící ve společné domácnosti nemusejí spolu bydlet a nezbytně užívat jeden byt, lze poukázat na to, že soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, dále R 34/1982) byla rovněž ustálena v názoru, že spolužití jiné osoby s uživatelem bytu (§179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991) se muselo uskutečňovat v tomtéž bytě. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od uvedeného právního názoru ani při výkladu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1297/2002, a ze dne 18. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 299/2003).
Pokud dovolatelé dále výslovně uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Obsahově (§41 odst. 2 o.s.ř.) lze však dovolací námitku týkající se posouzení neplatnosti dohody o narovnání z 20. 2. 2002 a smlouvy o nájmu bytu z téhož dne zčásti podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Odvolací soud shledal oba právní úkony neplatnými podle §38 odst. 1 obč. zák. a §39 obč. zák., tj. podle ustanovení upravujících absolutní neplatnost právního úkonu, nikoliv neplatnost relativní, která nastává jen v případech taxativně vyjmenovaných v ustanovení §40a obč. zák. Dovolatelé sice v dovolání zmiňují neplatnost relativní, neuvádějí však, o jaký z uvedených případů by se mělo jednat, takže není zřejmé, v čem spatřují nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
V právní teorii i praxi je jednoznačně zastáván názor, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem; může se jí dovolat i ten, kdo ji sám způsobil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, uveřejněné pod C 929 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13). Případné zavinění absolutní neplatnosti právního úkonu má význam z hlediska odpovědnosti za vzniklou škodu (§42 obč. zák.). Posuzuje-li soud neplatnost právního úkonu jako otázku předběžnou (jako tomu bylo v dané věci – viz odůvodnění napadeného rozsudku) nevyslovuje svůj právní závěr o řešení této otázky ve výroku rozsudku, tj. nerozhoduje o ní meritorně, jak se (mylně) domnívají dovolatelé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1/2002, pod poř. č. 6).
Se zřetelem k uvedenému nelze tedy učinit závěr, že by právní posouzení otázky neplatnosti označených právních úkonů odporovalo ustálené judikatuře, resp. že by bylo v rozporu s hmotným právem; dovolání proto nelze v tomto směru shledat přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním závěru, že žalobce jako podílový spoluvlastník z 1/6 je oprávněn (sám) vést řízení v dané věci, má-li k tomu souhlas další podílové spoluvlastnice (z 1/2) MUDr. J. L., neboť jsou tak naplněny hmotněprávní předpoklady uvedené v §139 odst. 2 obč. zák., tj. rozhodnutí většiny spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Prostřednictvím námitky (podřazené dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., obsahově však naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) dovolatelé uvedený závěr zpochybňují námitkou, že jmenovaná nebyla oprávněna takovýto souhlas udělit, pozbyla-li v průběhu řízení postavení účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že otázku výkladu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k řízení o přivolení k výpovědi nelze považovat za otázku vyřešenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, shledává dovolací soud pro řešení této otázky dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
K označené otázce se vyjádřil Nejvyšší soud výslovně toliko ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, uveřejněném pod C 917 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13 (na které poukázal v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud), z jehož odůvodnění vyplývá, že dání výpovědi z nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví je nutno posuzovat podle §139 odst. 2 obč. zák. věty první obč. zák., tj. že jde o hospodaření se společnou věcí, o němž rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Nejvyšší soud neshledává důvodu pro to, aby se od uvedeného právního názoru v projednávané věci odchýlil.
Uvedený právní názor koresponduje se závěry přijatými v ustálené judikatuře dovolacího soudu, která dovodila, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. je také určení, kdo bude nájemcem bytu ve společném domě (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněné pod C 1239 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17). Hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, a ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněné pod č. 22 a č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999 a ročník 2000), jakož i uzavření smlouvy o nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004, uveřejněný pod C 3248 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 32), stejně tak jako udělení souhlasu spoluvlastníků (pronajímatelů) k uzavření dohody o výměně bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 801/2006). Spravuje-li se tedy rozhodování o užívání společné věci, jakož i o vzniku (změně subjektů) nájemního vztahu ustanovením §139 odst. 2 věty první obč. zák., je třeba pod uvedené ustanovení podřadit i rozhodování o zániku nájemního vztahu, tj. o dání výpovědi nájemci; musí se tedy pro ni vyslovit nadpoloviční většina určená podle výše podílů (tj. nad 50 %).
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že byla-li výpověď z nájmu bytu dána právními předchůdci žalobců v souladu s ustanovením §139 odst. 2 obč. zák. (uvedený závěr nebyl dovoláním zpochybněn) a je-li vedení sporu o přivolení k výpovědi podloženo rozhodnutím většiny spoluvlastníků předmětného domu (žalobce a MUDr. J. L.), nelze než přisvědčit právnímu závěru odvolacího soudu, že žalobce byl oprávněn pokračovat v řízení v dané věci; okolnost, že jmenovaná přestala být účastnicí řízení, neznamená, že by ztratila své hmotněprávní postavení vyplývající z citovaného ustanovení.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči procesně neúspěšným žalovaným.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu