ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1688.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1688/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: 1) J. Š. a 2) J. Š ., zastoupených JUDr. Ludvíkem Suchánkem, advokátem se sídlem v Krnově, Revoluční 30, proti žalovanému MVDr. F. Š ., zastoupenému JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 19 C 65/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2007, č. j. 11 Co 471/2007-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč k rukám JUDr. Ludvíka Suchánka, advokáta se sídlem ve Krnově, Revoluční 30, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č. j. 11 Co 471/2007-90, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 20. 4. 2007, č. j. 19 C 65/2006-53, kterým bylo určeno, že „výpověď z nájmu bytu sestávajícího z kuchyně, tří pokojů a příslušenství v prvém nadzemním podlaží domu č. p. 312 v obci L. daná žalovaným žalobcům dne 22. 6. 2006, je neplatná“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Podle čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Protože žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“) a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) o uzavření (existenci) nájemní smlouvy. V dovolání také nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.), přičemž teprve v dovolání přichází dovolatel s tvrzením, že v době, kdy jednal odvolací soud, probíhala kolaudace domu, v němž se byt nachází.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že výpověď pronajimatele z nájmu žalobců k předmětnému bytu je neplatná pro neurčitost závazku, uvádí-li, že žalovaný se zavazuje zajistit žalobcům odpovídající bytovou náhradu. Postrádá tak konkrétní údaj o formě bytové náhrady (§711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb., dále „obč. zák.“). Tato neurčitost projevu vůle pak způsobuje absolutní neplatnost celého právního úkonu podle §39 obč. zák. Nejvyšší soud v rozsudku z 13. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75, ročník 2009, dovodil, že „uvede-li pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu dané z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) ObčZ, že se zavazuje zajistit vypovídanému nájemci „odpovídající bytovou náhradu“, resp. „zákonu odpovídající bytovou náhradu“, aniž tento údaj konkretizuje tak, že jde o přístřeší, popř. uvede-li takovou formu bytové náhrady, která nájemci ze zákona nenáleží, je výpověď z nájmu bytu neplatná v prvním případě pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák., a ve druhém případě podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Dovolací soud nemá důvod se od tohoto závěru odchylovat. I když odvolací soud podřadil neurčitost předmětné výpovědi z nájmu pod ustanovení §39 obč. zák. namísto §37 odst. 1 obč. zák, nemělo to vliv na správnost jeho rozhodnutí, neboť jde v obou případech o absolutní neplatnost právního úkonu.
Další dovolatelem předestřená námitka, že dům, v němž se byt nachází, náleží do společného jmění manželů dovolatele a jeho manželky, nikoli do jeho výlučného vlastnictví, nečiní rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Na právním závěru o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro neurčitost nemůže nic změnit.
Dovolatel rovněž opomenul, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že soudní praxe se ustálila v názoru, že k řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu je ve smyslu §88 písm. g) o. s. ř. výlučně místně příslušný soud, v jehož obvodu se byt nachází (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě z 23. 2. 2007, sp. zn. 42 Co 52/2007, uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1.950,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 2x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) 510,- Kč a činí celkem 3.060,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu