ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1712.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1712/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně A. G. , zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem Praha 10, Vršovická 68, zastoupené Mgr. Soňou Hanzalovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Šafaříkova 785/1, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 361/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2012, č. j. 53 Co 211/2012-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč, k rukám Mgr. Soni Hanzalové, advokátky se sídlem Praha 2, Šafaříkova 785/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č.j. 12 C 361/2009-107 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 2. 12 2010, č.j. 12 C 361/2009-61, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, č.j. 53 Co 146/2011-91, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 5, ve 3. podlaží domu v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“) ze dne 16. 7. 2009 (dále též „Výpověď“) a současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č.j. 53 Co 211/2012-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že manžel žalované JUDr. J. G. se z předmětného bytu v roce 1994 odstěhoval s úmyslem se již do něho nevrátit, že od té doby spolu nehospodařili ani neprojevili zájem společné soužití obnovit, že jejich manželství je pouze formální, že v roce 1994 nabyla žalovaná se svým manželem do SJM byt v P. (dále „byt v M.“), který darovací smlouvou z 17. 8. 2010 převedli na svoji zletilou dceru, jež se z předmětného bytu odstěhovala koncem roku 2009 a se svým manželem žije v bytě v P., že žalovaná nikdy v bytě v M. nebydlela a nebydlel tam ani její manžel, který je od roku 2005 hlášen k trvalému pobytu v Ř. a od roku 2010 na adrese P., a že žalovaná jí dala Výpověď z důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč.zák., která jí byla doručena 1. 10. 2009. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď vyhovuje zákonným náležitostem (§34, §711 odst. 2 a 3 obč.zák.), a že daný výpovědní důvod byl naplněn, neboť ke dni doručení Výpovědi měla žalovaná dva byty – vedle předmětného bytu jí svědčilo (spolu)vlastnické právo k bytu v M. a lze na ní spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. Konstatoval, že uspořádání jejích rodinných vztahů a neužívání bytu v M. je její soukromou záležitostí, kterou nelze řešit na úkor pronajímatele, jímž je v dané věci obec. Žalovaná měla možnost uspokojit svoji potřebu bydlení ve vlastním bytě, jehož se účelově (po doručení Výpovědi) zbavila; přitom její dcera měla již svoji bytovou situaci vyřešenou a v M. nebydlel ani její manžel. Za těchto okolností nelze shledat, že by Výpověď byla v rozporu s dobrými mravy; na tom nemůže ničeho změnit ani okolnost, že žalobkyně řádně hradí nájemné z bytu a bydlí v něm řadu let.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, „zda není v rozporu s dobrými mravy uplatnění výpovědního důvodu … ve smyslu §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. za situace, kdy nájemci sice svědčí užívací právo k druhému bytu z titulu společného jmění manželů, avšak nájemce je od manžela trvale odloučen, manželství je pouze formální a nájemce nikdy byt neužíval, ani se žádným způsobem nepodílel na úhradě nákladů s užíváním bytu spojených“, tedy „zda lze v takovém případě upřednostnit právo vlastníka bytu na ochranu jeho vlastnického práva před právem nájemce na bydlení a na ochranu jeho soukromého a rodinného života“. Dovolatelka má dále za to, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou (§241a odst. 2 písm. a/ obč.zák.) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění posléze uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud mechanicky a formálně aplikoval ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč.zák., což vedlo k rozporu s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 544/2000 a sp.zn. I ÚS 170/11)). Dovozuje dále, že napadené rozhodnutí je „v rozporu s judikaturou a odbornými komentáři“ (srov. Občanský zákoník, komentář, Praha, Linde 2008, v němž byl vysloven názor, že daný výpovědní důvod je „pozůstatkem minulosti a je do jisté míry diskriminační“). Poukazuje na své rodinné poměry a uzavírá, že na ní nelze spravedlivě požadovat, aby opustila předmětný byt a užívala spolu s manželem byt, v němž nikdy nebydlela. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Dovolání podané žalobkyní proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu), může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelkou označená otázka zásadního právního významu přípustnost dovolání nezakládá.
Výklad ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. se v judikatuře dovolacího soudu ustálil, přičemž i za současné právní úpravy jsou aplikovatelné závěry, jež přijal ve vztahu k obsahově stejnému ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění do 30. 3. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3407/2007). Otázku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto subjektivní zájmy nájemce (zajištění bydlení právě v předmětném bytě) nejsou v tomto ohledu právně významné. Nelze je řešit na úkor pronajímatele, tj. užíváním jeho nájemního bytu, byť by žalobkyně mohla – z objektivního hlediska – uspokojovat svou bytovou potřebu pouze v bytě v M. V uvedených souvislostech nelze přehlédnout ani to, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (městská část), která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících (srov. v tomto směru odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp.zn. 26 Cdo 1802/2012). Z pohledu ustálené judikatury jsou proto pro skutkovou podstatu upravenou v ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. (dříve §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou) právně bezvýznamné ryze subjektivní okolnosti zmiňované žalobkyní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1772/2002; ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 18. 8. 2004, sp.zn. I. ÚS 81/04).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012, č. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 273,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 15. října 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu