ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1989.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1989/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. P. Ch ., zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem Jičín, Na Příkopech 64, proti žalované Základní organizaci Českého zahrádkářského svazu, osada Kníže, Jičín , se sídlem Jičín, Revoluční 1077, adresa pro doručování Jičín, kpt. Jaroše 51, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 190/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 2008, č. j. 25 Co 304/2007-90, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j. 5 C 190/2006-54, uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „pozemek parc. č. 392/1, druh pozemku – orná půda, zapsaný na listu vlastnictví č. 901 pro obec J., katastrální území J., vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Jičín“ (dále jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku, že dne 26. 2. 1994 uzavřeli jeho právní předchůdci se žalovanou smlouvu o nájmu tohoto pozemku (dále jen „Smlouva“) na dobu určitou - do 1. 10. 2011, že v jejím článku VII. byly upraveny způsoby ukončení nájmu, a to mimo jiné ad g) tak, že může skončit „podáním výpovědi 6 měsíců před skončením nájmu k 1. říjnu b. r.“, a že žalobce dal žalované výpověď z nájmu s odkazem na uvedené ustanovení s tím, že výpovědní doba skončí k 1. 10. 2006, a že žalovaná ji obdržela dne 30. 11. 2005. Soud prvního stupně dospěl – za pomoci jazykového a logického výkladu ustanovení čl. VII. Smlouvy – k závěru, že smluvní strany si dohodly jako jeden ze způsobů zániku nájmu oprávnění pronajímatele dát výpověď bez uvedení důvodu s tím, že výpověď bude podána minimálně šest měsíců před 1. říjnem toho roku, ve kterém by měl nájem skončit, a že zkratka „b. r.“ použitá v čl. VII. písm. g) Smlouvy znamená „běžný rok“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 30 Cdo 714/2000“ dovodil, že pronajímatel a nájemce se mohou ve smyslu ustanovení §676 odst. 1 obč. zák. dohodnout na tom, že i nájem sjednaný na dobu určitou může zaniknout výpovědí; dále zaujal názor, že si mohou též sjednat jinou výpovědní lhůtu, než která je stanovena v §677 odst. 2 obč. zák. Uzavřel, že žalobce dal žalované řádnou výpověď z nájmu pozemku ve smyslu čl. VII. písm. g) Smlouvy (bez ohledu na to, že ji zdůvodňuje neplněním povinností žalovanou), a že žaloba na vyklizení je důvodná.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 1. 2008, č. j. 25 Co 304/2007-90, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného pozemku zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování opakováním důkazu Smlouvou, zaujal na rozdíl od soudu prvního stupně názor, že gramatický a logický výklad ustanovení čl. VII. písm. g) Smlouvy neumožňuje učinit závěr, že jde o samostatný rozvazovací důvod nájmu; přisvědčil mu toliko v tom, že použitá zkratka „b. r.“ znamená „běžný rok“. Uvedl, že lhůta 6 měsíců pro podání výpovědi se časově upíná ke skončení nájmu k 1. říjnu běžného roku; byla-li Smlouva uzavřena na dobu určitou do 1. 10. 2011, pamatovalo by (dle gramatického výkladu) uvedené ustanovení výhradně na výpověď realizovatelnou v posledním roce trvání nájemního vztahu, tj. v roce 2011, což by postrádalo smysl, neboť by výpovědní lhůta vypršela v okamžiku, kdy by skončil nájem uplynutím doby. V této souvislosti poukázal dále na logický rozpor mezi písm. a) čl. VII. Smlouvy a písm. g) téhož článku, neboť jestliže se v prvním případě účastníci dohodli na tom, že vypovědět nájem bez udání důvodu může výlučně nájemce, pak by závěr soudu prvního stupně, dovozující, že oprávnění vypovědět nájem bez udání důvodu mají obě smluvní strany, popíral smysl ujednání v čl. VII. písm. g) (míněno zřejmě písm. a/) Smlouvy. Konstatoval, že nejasnost obsahu ustanovení článku VII. písm. g) Smlouvy je natolik zásadní, že neskýtá oporu pro jednoznačný gramatický výklad, a uzavřel, že je pro neurčitost neplatné (§37 odst. 1 obč. zák.); vypověděl-li žalobce nájem na základě tohoto ustanovení, je neplatná i jeho výpověď a nájemní vztah nadále trvá. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako dovolací důvod v něm uplatnil nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru o neurčitosti, a tudíž i neplatnosti ujednání obsaženého v čl. VII. písm. g) Smlouvy, a namítá, že neodpovídá skutkovým zjištěním, jež jsou správná a úplná. Vyjadřuje názor, že není logického důvodu pro to, aby byla výpověď podle čl. VII. písm. g) Smlouvy omezována jen na rok 2011, a uvádí, že z pojmu „běžný rok“ vyplývá, že účastníci Smlouvy měli „jednoznačný úmysl, který také jazykově vyjádřili, že každoročně může kdokoliv z nich podat výpověď z nájmu šest měsíců před 1. říjnem b. r.“. Polemizuje rovněž se závěrem odvolacího soudu o vzájemném rozporu mezi ujednáním obsaženým v čl. VII. pod písm. a) pod písm. g), přičemž namítá, že odvolací soud zcela pominul „dodatek zvaný doplněk“ ke Smlouvě, uzavřený 26. 2. 1994, který předpokládal její ukončení ze strany pronajímatele i před rokem 2011. Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že svým rozhodnutím porušil (v jeho neprospěch) rovnost stran, pokud dovodil neplatnost jen jednoho bodu čl. VII. Smlouvy a dovozuje, že odvolací soud měl dospět k závěru o neplatnosti celé Smlouvy pro neurčitost. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. ledna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směruje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002), usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, zda vůle účastníků Smlouvy směřovala k tomu, že kterýkoliv z nich může podat výpověď z nájmu předmětného pozemku bez udání důvodů (šest měsíců před 1. říjnem běžného roku), je proto otázkou skutkovou.
Zpochybnil-li tedy dovolatel závěr odvolacího soudu o neplatnosti ustanovení čl. VII. písm. g) Smlouvy poukazem na to, co bylo obsahem projevené vůle, a jak měla být tato vůle interpretována, napadl tím správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.
Za této situace dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky platnosti ustanovení čl. VII. písm. g) Smlouvy. Jinak řečeno dovolatel nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (z obsahu Smlouvy a z tvrzení účastníků) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Námitka dovolatele týkající se dodatku („doplňku“) ke Smlouvě je nepřípadná, neboť toto ujednání, umístěné na listině obsahující Smlouvu, se výslovně týká ukončení nájmu z důvodu porušení povinnosti nájemcem, stanovené v čl. II. Smlouvy, a nemá tudíž návaznost na ustanovení čl. VII. písm. g) Smlouvy. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a skutkové závěry odvolacího soudu ohledně vůle účastníků ve vztahu k ujednání o způsobech zániku nájmu, jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá mimo jiné na právním závěru, že ustanovení čl. VII. písm. g) Smlouvy je pro neurčitost neplatné. Protože odvolací soud nepokládal za neplatnou Smlouvu jako celek, je jeho rozhodnutí založeno rovněž na právním názoru (byť nikoliv výslovném), že ustanovení čl. VII. písm. g) Smlouvy, které je stiženo neplatností, lze oddělit od ostatního obsahu Smlouvy (§41 obč. zák.).
Námitkou, že odvolací soud měl – pokud dovodil neplatnost ustanovení čl. VII. písm. g) Smlouvy – dospět k závěru o neplatnosti Smlouvy jako celku, dovolatel tento právní názor zpochybnil.
Podle ustanovení §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Již v rozsudku ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněném pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Přitom nelze ztratit ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou (je bezvýznamné, že se právní úkon týká věci, kterou lze oddělit) – srov. R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon. V rozsudku ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, Vrchní soud v Praze dovodil mimo jiné právní závěr, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci, totiž závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je nutno posuzovat ve smyslu §41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost kteréhokoliv jiného právního úkonu. Vždy je však třeba zkoumat, zda je rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). K uvedenému závěru se Vrchní soud v Praze přihlásil také v rozsudku ze dne 21. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. K tomuto závěru se přiklání i v projednávané věci.
S ohledem na uvedené právní závěry jde v poměrech projednávané věci o posouzení, zda – s přihlédnutím k vůli účastníků Smlouvy a k účelu jí sledovaném – lze oddělit ujednání obsažené v čl. VII. písm. g) od ostatního obsahu tohoto právního úkonu. Ze skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, nelze dle názoru dovolacího soudu dovodit, že by případná absence uvedeného ustanovení měla způsobit neplatnost Smlouvy jako celku. Žádná ze smluvních stran její platnost po dlouhou dobu, kdy žalovaná předmětný pozemek užívala, nezpochybňovala, oba účastníci se chovali jako subjekty nájemního vztahu, sám žalobce zvolil způsob jeho ukončení (tj. výpověď), který přichází v úvahu jen u platné nájemní smlouvy, a rovněž tak nebyla zpochybněna platnost čl. VII., upravujícího skončení nájmu. Smlouva jako celek by obstála i bez ujednání pod čl. VII. písm. g), neboť není-li – v případech skončení nájmu na dobu určitou výpovědí – sjednána výpovědní lhůta, řídí se její délka ustanovením §677 odst. 2 obč. zák s tím, že počátek a konec výpovědní lhůty (doby) určují obecná ustanovení obč. zák. o běhu lhůt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2685/99, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).
Z uvedeného vyplývá, že ani za pomoci výkladu (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k závěru, že Smlouva je pro neurčitost ustanovení čl. VII. písm. g) neplatná jako celek.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči neúspěšnému dovolateli.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu