ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2212.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2212/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A) H. A., a B) L. L., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) C. B., a 2) L. B., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 16 C 128/2001, o dovolání žalobkyně A) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2002, č.j. 22 Co 405/2002-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2002, č.j. 22 Co 405/2002-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. února 2002, č.j. 16 C 128/2001-24, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, č.j. 16 C 128/2001-24, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizený předat žalobkyním do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt sestávající z 1 místnosti, IV. kategorie, nacházející se vlevo od schodiště v 1. patře domu č.p. 1952 v P.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 25. 8. 1970 byl žalovaným přidělen v tomto domě byt v 1. patře, sestávající z 1 pokoje, kuchyně a příslušenství (dále „dosavadní byt“), že rozhodnutím téhož orgánu ze dne 5. 4. 1977 bylo k žádosti žalovaných rozhodnuto o sloučení dosavadního bytu s předmětným bytem, že dne 24. 11. 1978 byla se žalovanými sepsána dohoda o odevzdání a převzetí bytu o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, že nebyly provedeny stavební úpravy, jimiž by došlo k faktickému propojení dosavadního a předmětného bytu (žalovaní o jejich povolení nepožádali, neprovedli je, ani nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí), a že takovéto úpravy nejsou fakticky možné, neboť oba byty jsou od sebe odděleny chodbou. Dále vzal za prokázáno, že žalovaní uzavřeli dne 1. 7. 1992 s právním předchůdcem žalobkyň smlouvu o nájmu bytu v předmětném domě o velikosti 2+1 na dobu neurčitou, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2001, č.j. 16 C 125/2000-15, byla zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno jejich nájemní právo k bytu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí ze dne 25. 8. 1970 a ze dne 5. 4. 1977 „mají charakter rozhodnutí o přidělení bytu“ a že žalovaní jsou nájemci jak dosavadního, tak i předmětného bytu, tak jak to odpovídá jejich kolaudačnímu stavu, a to přesto, že uzavřeli dohodu o odevzdání a převzetí bytu a následně nájemní smlouvu ohledně bytu 2+1. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu zanikl, soud žalobu na vyklizení zamítl.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, č.j. 22 Co 405/2002-42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní jsou nájemci obou bytů, tj. jak (dosavadního) bytu 1+1, tak i (předmětného) bytu o jedné místnosti, ohledně něhož je třeba „jako na rozhodnutí o jeho přidělení nutno hledět na rozhodnutí o sloučení bytů z 5. 4. 1977 s následnou dohodou o odevzdání a převzetí bytu, kterou, byť zní na byt o velikosti 2+1 (vytvořený sloučením obou bytů), nutno s ohledem na absenci stavebního povolení a kolaudace vyložit tak, že touto vznikl nájem žalovaných i k bytu o jedné místnosti IV. kategorie“. Krom toho (pokračoval odvolací soud) „i kdyby těchto dokladů nebylo, oba předmětné byty pronajal, byť opět označeny jako jeden byt, žalovaným otec žalobkyň nájemní smlouvou z 1. 7. 1992 a žalovaní jeho nabídku přijali“; nájemní poměr k oběma bytům „tak byl z vůle obou stran potvrzen a to v době, kdy nájemní smlouva písemnou formu nevyžadovala“. Pokud jde o rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 16 C 125/2000, odvolací soud konstatoval, že netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení v dané věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně A) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaní jsou nájemci jak předmětného bytu, tak i dosavadního bytu. Namítá, že s ohledem na obsah rozhodnutí o sloučení bytů (jež bylo vydáno na základě nepravdivých údajů žalovaných a pod podmínkou následné kolaudace nově vzniklého bytu) nelze dovodit, že žalovaní jsou nájemci obou bytů, resp. že jim vznikl řádný nájemní vztah k předmětnému bytu. Poukazuje na to, že byt 2+1, kterého se týkala dohoda o odevzdání a převzetí bytu, nikdy neexistoval a neexistuje; zpochybňuje rovněž vznik nájemního poměru nájemní smlouvou, kterou se žalovanými uzavřel její otec, a dovozuje, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda rozhodnutí o sloučení bytů ze dne 5. 4. 1977 lze považovat za rozhodnutí o přidělení předmětného bytu, a následně otázky, zda žalovaným vzniklo právo nájmu předmětného bytu nájemní smlouvou ze dne 1. 7. 1992.
Vzhledem k ustanovení §868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč.zák.“) je nutno první z uvedených otázek posoudit podle právních předpisů, účinných v rozhodné době (v roce 1977), tj. podle občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč.zák. před novelou“).
Podle §154 odst. 1 obč.zák. před novelou rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná), vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (srov. zákon č. 71/1967 Sb., v tehdy platném znění). Právo osobního užívání bytu vzniklo podle §155 odst. 1 obč.zák. před novelou dohodou o odevzdání a převzetí bytu.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97 (jakož i v dalších rozhodnutích - srov. např. rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod č. 146, usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1183/99, rozsudek ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2692/2000 a rozsudek ze dne 17. 7. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2317/2002), vyjádřil právní názor, který sdílí i v této věci, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále „zákon o hospodaření s byty“), udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč.zák. před novelou spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu. Takovéto rozhodnutí bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platících pro hospodaření s byty.
Nezbytným předpokladem uzavření platné dohody o odevzdání a převzetí bytu (vzniku práva osobního užívání bytu ve smyslu §155 odst. 1 obč.zák.) byla existence rozhodnutí místního národního výboru (jiného příslušného orgánu) o přidělení bytu. Nelze-li – s ohledem na výše uvedené – považovat rozhodnutí o sloučení bytů za rozhodnutí o přidělení bytu, nemůže již z tohoto důvodu obstát právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným vznikl „nájem“ (míněno zřejmě právo osobního užívání) předmětného bytu rozhodnutím o sloučení bytů ze dne 5. 4. 1977 spolu s následnou dohodou o odevzdání a převzetí bytu. Nehledě k tomu, tato dohoda se týkala bytu 2+1, který měl vzniknout sloučením bytu dosavadního a bytu předmětného. Takovýto byt však nikdy právně (ani fakticky) neexistoval; přitom podle legální definice pojmu „byt“ se podle §62 zákona o hospodaření s byty rozuměla místnost nebo soubor místností, které byly podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohly tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. O takový případ se však v souzené věci (jak ostatně připouští i odvolací soud) nejedná.
Pokud jde o druhou z otázek otevřených dovolacímu přezkumu, je třeba vycházet z ustanovení §685 odst. 1 obč.zák., podle kterého nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu neurčitou nebo bez určení doby užívání.
Předmětem právního vztahu nájmu bytu je „byt“. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že „bytem“ se (za právního stavu, kdy byl zrušen zákon o hospodaření s byty zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností k 1. 1. 1992, a kdy občanský zákoník daný pojem nevymezuje) rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení; rozhodující je přitom právní stav založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu, nikoli faktický stav užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1010/97, ze dne 29. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2152/2000, ze dne 14. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 882/2000, a usnesení ze dne 17. 7. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2317/2002).
Jestliže v dané věci byl předmětem nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 1992 (od níž odvolací soud odvozuje vznik práva nájmu žalovaných k předmětnému bytu) byt o velikosti 2+1, který právně neexistoval, nemohla být ohledně tohoto neexistujícího předmětu nájmu platně uzavřena nájemní smlouva. Vzhledem k takto vymezenému předmětu nájmu nelze (a to i s přihlédnutím k požadavku určitosti - §37 odst. 1 obč.zák.) dovodit, že uvedenou nájemní smlouvou byly pronajaty dva byty, tj. jak dosavadní byt, tak i předmětný byt. Nehledě na to, uzavření nájemní smlouvy ohledně dosavadního bytu bránila i okolnost, že tento byt nebyl právně volný, svědčilo-li již k němu žalovaným právo nájmu.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. května 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu