ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2237.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2237/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově-Městě, Svornosti 2, proti žalovanému M. Z. , zastoupenému JUDr. Markem Jakubíkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Havlíčkova 190/12, o určení existence nájemního práva, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 111 C 112/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2007, č. j. 42 Co 364/2007-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2007, č. j. 42 Co 364/2007-116, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 23. 1edna 2007, č. j. 111 C 112/2005-83, ve znění opravných usnesení z 11. července 2007, č. j. 111 C 112/2005-101, z 12. 1istopadu 2007, č. j. 111 C 112/2005-122, a z 24. 1edna 2008, č. j. 111 C 112/2005-153, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1edna 2007, č. j. 111 C 112/2005-83, ve znění opravných usnesení z 11. července 2007, č. j. 111 C 112/2005-101, z 12. 1istopadu 2007, č. j. 111 C 112/2005-122, a z 24. 1edna 2008, č. j. 111 C 112/2005-153, určil, že žalobkyně je nájemkyní „družstevního bytu číslo 32, I. kategorie, v H., Karvinská 1285/23, o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek.
Soud prvního stupně zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. Stavební bytové družstvo Havířov jako pronajímatel (dále též jen „bytové družstvo“) a žalobkyně jako nájemkyně a členka bytového družstva uzavřeli dne 13. září 2001 smlouvu o nájmu předmětného bytu. V lednu 2005 kontaktoval žalobkyni na základě jejího inzerátu P. O., který projevil zájem o „koupi“ bytu, a žalobkyně se s ním dohodla, že na něj převede členská práva a povinnosti v družstvu za částku 445.000,- Kč. Poté P. O. sepsal listinu označenou jako „Dohoda o vyplacení členského podílu k družstevnímu bytu“, která obsahovala ujednání, že on jako „zplnomocnitel“ převede „členská práva a povinnosti k nájmu družstevního bytu převodkyně“ (žalobkyně) na jinou osobu, vyřídí všechny náležitosti související s převodem, žalobkyni zaplatí finanční hodnotu členských práv a povinností a v den podpisu dohody od něj žalobkyně obdrží 15.000,- Kč. Tuto dohodu oba podepsali dne 31. 1edna 2005 s notářsky ověřenými podpisy (dále jen „dohoda z 31. ledna 2005“), přičemž žalobkyně na svém vyhotovení dohody z 31. ledna 2005 dopsala text „zaplatí tedy částku 430.000,- Kč + 3.000,- Kč dětský pokoj a vyrovná měsíční nájem a inkaso“ a P. O. uvedený text podepsal a vyplatil žalobkyni částku 15.000,- Kč. V souvislosti s dohodou z 31. ledna 2005 žalobkyni tvrdil, že se jedná o předběžnou smlouvu, kterou potřebuje k získání úvěru na zaplacení bytu. Na základě dohody z 31. ledna 2005 kontaktoval P. O. realitní makléřku K. B., která se společně s ním a se zástupkyní žalovaného M. S. dostavila dne 3. února 2005 na bytové družstvo, kde žalobkyně zastoupená P. O. a žalovaný (zastoupen M. S.) uzavřeli dohodu o převodu členských práv a povinností (dále jen „dohoda z 3. února 2005“), na jejímž základě zmocněnkyně žalovaného vyplatila P. O. částku 420.000,- Kč, kterou však on žalobkyni nepředal. Dohoda z 3. února 2005 byla předložena bytovému družstvu, které s žalovaným jako svým členem uzavřelo smlouvu o nájmu předmětného bytu. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 15. června 2006, č. j. 101 T 27/2006-86, byl P. O. v souvislosti s uvedeným jednáním uznán vinným a odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let; současně mu bylo uloženo, aby zaplatil žalobkyni na náhradě škody částku 430.000,- Kč. Žalobkyně se neplatnosti dohody z 31. ledna 2005 dovolala, a to vůči P. O. v prosinci 2006, kdy se do jeho dispozice dostala listina z 1. října 2006, a vůči žalovanému při jednání dne 15. 1edna 2007. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně nejprve dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V této souvislosti konstatoval, že prostřednictvím určovací žaloby lze dosáhnout nápravy sporných vztahů účastníků a odstranění stavu právní nejistoty; přitom určení nájemního práva k bytu považoval za dostačující s odůvodněním, že nic nebrání tomu, aby družstvo zapsalo žalobkyni podle určovacího výroku jako svoji členku (zde odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 11 Co 28/2004). Poté rovněž dovodil, že dohoda z 31. ledna 2005 je – z důvodů tam specifikovaných – relativně neplatná podle §40a ve spojení s §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“), neboť P. O. svým jednáním úmyslně vyvolal omyl žalobkyně o skutečnosti, která byla podstatná pro uzavření dohody z 31. 1edna 2005; žalobkyně se neplatnosti dovolala, a to vůči P. O. v prosinci 2006, kdy se do jeho dispozice dostala listina z 1. října 2006, a vůči žalovanému při jednání dne 15. 1edna 2007. V návaznosti na to uzavřel, že byla-li dohoda z 31. 1edna 2005 posouzena jako neplatný právní úkon, nebyl P. Ogrocki žalobkyní zmocněn k převodu členských práv a povinností a jednal-li přesto jejím jménem, nemohlo jeho jednání žalobkyni nijak zavazovat (§33 odst. 2 obč. zák.); proto je i nadále nájemkyní předmětného bytu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. října 2007, č. j. 42 Co 364/2007-116, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal dohodu z 31. 1edna 2005 absolutně neplatnou podle §37 odst. 1 obč. zák. Podle jeho názoru bylo v řízení prokázáno, že úmyslem žalobkyně bylo převést předmětný byt za úplatu na P. O. a nikoli uzavřít s P. O. dohodu, na jejímž základě by byl oprávněn převést jejím jménem členská práva a povinnosti v družstvu na třetí osobu. Takovýto „projev vůle“ mu byl jednoznačně znám, avšak dohoda z 31. 1edna 2005 jej vůbec nezachycuje. Proto nelze podle odvolacího soudu akceptovat odvolací námitku, že žalovaný byl při uzavírání dohody s P. O. dne 3. února 2005 v dobré víře. Vzhledem k tomu, že z absolutně neplatného právního úkonu nemohou jeho účastníkům vzniknout práva a povinnosti, souhlasil se soudem prvního stupně, že žalobkyně nepozbyla práva a povinnosti k předmětnému bytu a že je nadále jeho nájemkyní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Podle jeho názoru je především nesprávný právní názor, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. V této souvislosti namítl, že dohodou z 3. února 2005 bylo převedeno nejen právo na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu, ale také členství v družstvu, k němuž by se mělo soudní rozhodnutí rovněž vyjádřit. Nemůže být proto dán naléhavý právní zájem na takovém určení podle §80 písm. c/ o.s.ř., dožadovala-li se žalobkyně pouhého určení nájemního práva k bytu. Navíc žaloba nesměřuje vůči bytovému družstvu jako subjektu, jehož práva mohou být takovým rozhodnutím dotčena (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Cdo 1094/2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003 a sp. zn. 29 Odo 703/2004). Za nesprávný pokládal také právní názor o neplatnosti dohody z 31. ledna 2005 podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť vychází z nesprávné aplikace ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony se mají vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Text dohody z 31. 1edna 2005 však umožňuje pouze jediný výklad, a to že žalobkyně zmocnila P. O. k převodu členských práv a povinností. O jejím obsahu nemělo žádné pochybnosti ani bytové družstvo, kterému byla předložena spolu s dohodou z 3. února 2005. Odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal ani s odvolací námitkou, že v trestním řízení vedeném proti P. O. žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 430.000- Kč, která jí byla přisouzena. Tím podle dovolatele dodatečně schválila jednání P. O. jako svého zmocněnce ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. Dále uvedl, že podle rozhodnutí soudů obou stupňů bude žalobkyně jako nájemkyně nerušeně užívat předmětný byt a jako „bonus“ obdrží od P. O. částku 430.000,- Kč; zatímco P. O. jejich vrácením nebude nijak poškozen, jediným poškozeným by zůstal právě on, ačkoliv nikoho neuvedl v omyl, jednal s náležitou opatrností a neporušil žádnou právní povinnost. Dodal, že ustanovení §43 obč. zák. ukládá účastníkům, aby při úpravě smluvních vztahů odstranili vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů; bylo tedy povinností žalobkyně, aby se s obsahem dohody před jejím podpisem dne 31. 1edna 2005 seznámila a nemůže se následně dovolávat toho, že dohodu podepsala, aniž jí rozuměla. Tím by byla zpochybněna i další tradiční zásada, že smlouvy je třeba dodržovat, zejména mají-li dopad do práv třetích osob. Legitimní očekávání těchto osob, které nejsou účastníky primárního závazkového vztahu, nelze přehlížet, což vyplývá např. i z nálezu Ústavního soudu z 16. října 2007, uveřejněného pod č. 307/2007 Sb. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatel namítl, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je předmětný byt označen jako byt č. 3, ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že jde o byt č. 32. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že označení předmětného bytu nesprávným číslem je zjevná nesprávnost, která byla také postupem soudu podle §164 o.s.ř odstraněna. Zdůraznila, že odvolací soud správně zjistil, že její vůle nesměřovala k uzavření dohody, kterou by zmocnila P. O. k převodu členských práv a povinností; dohoda z 31. 1edna 2005 je proto absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený ve výroku o věci samé napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Zpochybnil-li proto dovolatel právní názor odvolacího soudu o nedostatku vážnosti vůle žalobkyně při uzavření dohody z 31. ledna 2005 poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků obsažené v této dohodě a jak měla být tato vůle interpretována, ve skutečnosti napadl – za použití §241a odst. 3 o.s.ř. – správnost skutkového (nikoliv právního) názoru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Dovolací soud zastává názor, že zásadně právně významná nemůže být otázka, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.; tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s názorem zaujímaným v ustálené soudní praxi.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 26 Cdo 2440/2004, uveřejněném pod C 3464 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že ž alobce má naléhavý právní zájem na určení, že je (jako člen družstva) nájemcem družstevního bytu, jestliže kladným rozhodnutím o žalobě na určení bude odstraněn stav nejistoty jeho právního postavení ve vztahu k tomuto bytu a současně se tím předejde i případným dalším sporům; otázku existence členství žalobce v družstvu posoudí soud jako otázku předběžnou. Zbývá dodat, že družstevním bytem se rozumí byt, u něhož je nájem právem spojeným s členstvím v bytovém družstvu. R ozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Odo 592/2003, 29 Odo 703/2004 a 29 Odo 1094/2004, na něž dovolatel v této souvislosti odkázal, se na daný případ nevztahují, neboť jejich předmětem bylo rovněž určení členství v bytovém družstvu.
Za zásadně právně významnou však dovolací soud pokládá otázku, zda dohoda z 31. ledna 2005 je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážnosti vůle na straně žalobkyně při jejím uzavření. Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Posléze uvedenou vadu řízení dovolatel uplatnil dovolací námitkou, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je předmětný byt nesprávně označen. Zde dovolací soud odkazuje na usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 1edna 2008, č. j. 111 C 112/2005-153, jímž byla tato zřejmá nesprávnost opravena postupem podle §164 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není (absolutně) neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy – §40a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 36/2008“/, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 6 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K závěrům obsaženým v R 36/2008 (a to právě ve vazbě na trestněprávní souvislosti) se výslovně přihlásil i Ústavní soud České republiky, který v usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005, mimo jiné s odkazem na R 36/2008 uzavřel, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že nelze pokládat za správný právní názor, že dohoda z 31. 1edna 2005 je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle na straně žalobkyně; dohoda z 31. ledna 2005 může být pouze relativně neplatná podle §40a obč. zák. ve spojení s ustanovením §49a obč. zák.
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle §49a obč. zák., považuje se však právní úkon za platný, dokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá (viz §40a věta první obč. zák.).
V ustálené soudní praxi (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu z 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněného pod č. 97 v sešitě č. 10 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. z 31. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 999/2010) není pochyb o tom, že právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení §40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala (vůči druhému, resp. všem účastníkům právního úkonu) tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc).
V poměrech projednávané věci se uvedené teze prosadí následovně. Dohoda z 3. února 2005 byla uzavřena v situaci, kdy se žalobkyně relativní neplatnosti dohody z 31. ledna 2005 (jejíž znění – vzhledem k jejímu obsahu a k použitým slovním spojením – nemůže vzbuzovat žádné pochybnosti) ještě nedovolala (k tomu podle nezpochybněného skutkového zjištění došlo vůči Petru Ogrocki až v prosinci 2006). V době uzavření dohody z 3. února 2005 se tedy dohoda z 31. ledna 2005 považovala za platnou (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími). Zbývá dodat, že na tom nic nemění ani to, že důvodným dovoláním se relativní neplatnosti právního úkonu (vůči druhému, resp. všem jeho účastníkům) je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). Za této situace je zapotřebí pokládat dohodu z 3. února 2005 za platný právní úkon. Jestliže na jejím základě uzavřelo bytové družstvo s žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu (jejíž platnost nebyla ani zpochybněna), nemůže být žalobkyně úspěšná s žalobou na určení nájemního práva k bytu. Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud se důvodně dovolala relativní neplatnosti dohody z 31. ledna 2005, může příslušné nároky uplatňovat jedině vůči P. O. Z uvedeného vyplývá, že v tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se – zčásti pro předčasnost a zčásti pro nadbytečnost – zabýval dalšími dovolacími námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí – vzhledem k výše uvedeným závěrům – i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r
předseda senátu