ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2266.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2266/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) J. P. a B) M. P., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) T. K., 2) M. K., oběma zastoupeným advokátem, a 3) F.-R., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o umožnění užívání komory a uvedení komory do původního stavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 5 C 145/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2002, č.j. 15 Co 270/2002-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 1. 2002, č.j. 5 C 145/2001-40, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným umožnit žalobcům užívání „samostatné komory o výměře 1,6 m2, nacházející se ve IV. patře při výstupu z výtahu vlevo v boční domovní chodbě, první dveře vpravo oproti vchodovým dveřím do bytu číslo 72“ (dále „předmětná komora“ nebo „komora“) v domě č.p. 1578, kat. území Ž. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“), povinnosti zdržet se jednání, jímž by žalobcům v užívání této komory bránili a povinnosti zajistit na svoje náklady provedení zde specifikovaných prací, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č.j. 15 Co 270/2002-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že vlastník předmětného domu Bytové družstvo S. (dále též „družstvo“) určil předmětnou komoru k trvalému užívání s bytem č. 72 v domě se nacházejícím, že v protokolech o převzetí tohoto bytu ze dne 5. 11. 1973 a ze dne 21. 2. 1974 byla označena jako „spíž“, že desítky let (ještě před tím, než se do předmětného domu nastěhovali žalobci) byla užívána spolu s bytem č. 72, a to i paní F. Z. (členkou družstva, zemřelou dne 25. 4. 1999), po jejíž smrti převedla její dědička D. R. dohodou ze dne 20. 7. 2000 členská práva a povinnosti v družstvu na manžele V. K. a I. K. a tito je dohodou ze dne 20. 12. 2000 převedli na prvního žalovaného, který téhož dne uzavřel s družstvem smlouvu o nájmu bytu č. 72, že žalobci se stali v roce 1981 uživateli bytu č. 71 v domě žalobce, k němuž příslušela komora č. 71, že předmětná komora patřila v této době k bytu č. 72, že po provedení stavebních úprav došlo ke sloučení bytu č. 71 s byty č. 69 a 70, že tyto úpravy se předmětné komory nedotkly, že komora nebyla uvedena ani v žádosti žalobců o stavební povolení, ani v kolaudačním rozhodnutí stavebního odboru Obvodního úřadu P. ze dne 26. 8. 1998, kterým bylo povoleno užívání nově vzniklého (sloučeného) bytu označeného č. 71, a že podle sdělení téhož orgánu ze dne 15. 12. 2000 patří předmětná komora i po stavebních úpravách v bytě žalobců k bytu č. 72, s nímž má shodné označení. Na základě toho soud prvního stupně žalobu vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované zamítl s odůvodněním, že předmětná komora není příslušenstvím bytu č. 71, jehož společnými nájemci jsou žalobci, ale bytu č. 72, užívaného žalovanými 1) a 2); rovněž tak neshledal žalobu opodstatněnou vůči třetímu žalovanému, který se smluvně zavázal provést v bytě č. 72 stavební úpravy, a není proto ve věci pasivně věcně legitimován. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že předmětná komora je podle rozhodnutí vlastníka domu příslušenstvím bytu č. 72 ve smyslu ustanovení §121 odst. 2 obč.zák a konstatoval, že sdílí právní osud tohoto bytu i v případě přechodu resp. převodu práva nájmu; proto nikdy nepřestala být příslušenstvím bytu č. 72. Pokud byla chybně uvedena v evidenčním listu, vyhotoveném spolu s nájemní smlouvou k (nově vzniklému) bytu č. 71, je nájemní smlouva v této části neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že vlastník domu určil předmětnou komoru k trvalému užívání s bytem č. 72, jehož dřívější nájemci ji takto užívali, a že nájemní smlouva k bytu č. 71 je v části týkající se předmětné komory neplatná. Uvádějí, že v řízení prokázali, že „podle nájemní smlouvy ze dne 23. 12. 1999, která s týmž obsahem navazuje na nájemní smlouvu k bytu žalobců ze dne 12. 7. 1994, se stali společnými nájemci bytu č. 71“, ….a že „k příslušenství tohoto bytu náleží také komora o výměře 1,6 m2, která se nachází mimo byt“. Na tomto právním stavu (uvádí se dále v dovolání) nemůže ničeho změnit skutečnost, že tutéž komoru vlastník domu přenechal později, tj. 20. 12. 2000 do nájmu prvnímu žalovanému jako nájemci bytu č. 72. Dovozují, že nájemní smlouvou ze dne 23. 12. 1999 se komora stala součástí bytu č. 71, že touto smlouvou je družstvo vázáno, a proto nebylo oprávněno ohledně ní platně uzavírat další nájemní smlouvu. Nájemní smlouva uzavřená s prvním žalovaným je tudíž ohledně této komory neplatná a žalovaní ji užívají bez právního důvodu. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný a druhá žalovaná ve svém dovolacím vyjádření uvedli, že podle jejich názoru dovolání neobsahuje žádné nové skutečnosti či návrhy na důkazy, že tvrzení žalovaných jsou účelová a nemají oporu ve zjištěných skutečnostech. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Třetí žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a dovolatelé napadají především hodnocení důkazů; dále namítl nedostatek své pasivní věcné legitimace a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírají dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé neoznačují právní otázku, která by měla činit napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným.
Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatelé zpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem námitkou, že předmětná komora se stala příslušenstvím bytu č. 71, jehož jsou žalobci společnými nájemci na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřeli s vlastníkem dne 23. 12. 1999.
Podle §121 odst. 2 obč.zák. příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se bytem rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu je právní stav, založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2152/2000, rozsudek ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 2003).
Dospěl-li v projednávané věci odvolací soud na základě výše uvedených skutkových zjištění k závěru, že předmětná komora je – z rozhodnutí vlastníka domu a v souladu s kolaudačním rozhodnutím ohledně bytu č. 71 – příslušenstvím bytu č. 72, odpovídá jeho závěr ustálené judikatuře. Námitka dovolatelů, že se komora stala příslušenstvím bytu č. 71 na základě nájemní smlouvy ze dne 23. 12. 1999 nemůže obstát; k uvedenému datu byla totiž předmětná komora jako příslušenství bytu již předmětem nájemního vztahu k bytu č. 72 (svědčícího D. R., právní předchůdkyni prvního žalovaného a druhé žalované) a nemohla se proto na základě nájemní smlouvy, jíž se žalobci dovolávají, stát současně předmětem nájemního vztahu k bytu č. 71. V této souvislosti lze poukázat na závěr vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 467/2000, a ze dne 30. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2396/2000, podle kterého smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná; tento závěr lze nepochybně vztáhnout i na příslušenství bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou a že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří po procesní stránce zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají u prvního žalovaného a u druhé žalované z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). U třetího žalovaného sestávají náklady řízení z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu