ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2272.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2272/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem , proti žalované M. Š. zastoupené advokátem vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 117/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. května 2006, č.j. 6 Co 743/2006-70, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. května 2006, č.j. 6 Co 743/2006-70, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, č.j.
4 C 117/2005-46, uložil žalované vyklidit byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v přízemí domu v objektu III. v ulici U H. P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) do 15 dnů od poskytnutí náhradního ubytování.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 5. 2006, č.j. 6 Co 743/2006-70, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že rozhodnutím M.n. v. v P. a S. p. p. v P.(tehdejšího zaměstnavatele žalobce) ze dne 15. 2. 1989 byl předmětný byt (rekolaudovaný v roce 2005 na byt 2+1) přidělen žalobci jako byt podnikový, že žalovaná v bytě bydlela se žalobcem od roku 1989 (s přetržkou několika měsíců) jako družka do roku 2004, kdy byl jejich družský vztah ukončen, že žalobce ji poté vyzval k vyklizení bytu, což však neučinila, že účastníci spolu neměli děti, že žalovaná je zdravá, že její poslední pracovní poměr skončil v roce 1998 a že je od té doby hlášena na úřadu práce. Soudy dovodily, že žalobce (výlučný nájemce bytu) se právem domáhá vyklizení žalované, neboť tato užívá předmětný (nyní služební) byt po zániku jejich družského vztahu bez právního důvodu. Zatímco soud prvního stupně, vycházeje z názoru, že právo žalované na bytovou náhradu nelze dovodit ani z analogické aplikace ustanovení §712 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) podmínil její vyklizení – za použití §3 odst. 1 obč.zák. (kdy přihlédl zejména k délce soužití účastníků) – zajištěním náhradního ubytování (důvody pro zajištění náhradního bytu neshledal), odvolací soud zaujal (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 813/99) odlišný právní názor na otázku nároku žalované na bytovou náhradu. Dovodil, že družský poměr je v podstatě postaven na roveň manželskému vztahu, a že žalovaná jako bývalá družka žalobce je ve stejném postavení jako rozvedená manželka, jejíž právní důvod bydlení v domě ve vlastnictví druhého manžela zanikl rozvodem manželství. Nárok žalované na bytovou náhradu je nutno analogicky (§853 obč.zák.) posoudit podle ustanovení §713 odst. 1 obč.zák., a co do druhu bytové náhrady podle §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. Přitom je třeba zabývat se tím, zda nejsou dány důvody k odepření bytové náhrady podle §3 odst. 1 obč.zák.; takovéto důvody však s odkazem na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že postavení družky je srovnatelné s postavením rozvedené manželky, a namítá, že analogická aplikace ustanovení, na jejichž základě vázal odvolací soud vyklizení žalované na zajištění náhradního bytu nepřipadá v úvahu; rovněž tak považuje v dané věci za nepřípadnou aplikaci závěrů vyjádřených v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu, neboť toto řeší právní postavení rozvedené manželky, jejíž odvozený právní důvod bydlení se opíral o existenci rodinněprávního vztahu, zatímco v souzené věci žalovaná obývala byt toliko na základě souhlasu žalobce jako nájemce bytu a odvoláním jeho souhlasu jí vznikla povinnost byt vyklidit. Dovolatel má za to, že povinnost žalované nelze vázat na zajištění náhradního bytu a že jí bytová náhrada nepřísluší. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se ovšem vztahuje pouze na výrok o bytové náhradě; ostatně dovolatel proti výroku o vyklizení nebrojí.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu lze podle §242 odst. 3 o.s.ř. přezkoumat – s výjimkou zde uvedených obligatorně posuzovaných vad, jež nebyly v dovolání tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu – toliko z důvodu uplatněného v dovolání a tento důvod dovolatel soustředil výhradně k části výroku o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu v dané věci vymezen toliko otázkou, zda z hlediska uplatněného dovolacího důvodu včetně jeho obsahové konkretizace je správný závěr odvolacího soudu o podmíněnosti vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu. Jelikož však výrok o povinnosti k vyklizení po zajištění bytové náhrady je nedělitelný a výrok o povinnosti byt vyklidit nemůže samostatně nabýt právní moci, pak v případě, že dovolací soud dovodí, že tento závěr je nesprávný, musí být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1998).
Jak se podává z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněném pod č. 58 v časopise Soudní judikatura 7/1997 (dále např. v usnesení ze dne 11. 6. 2002, sp.zn. 26 Cdo 718/2002, uveřejněném pod C 1252 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17), dovodil, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je také okolnost, že nájemce s bydlením této další osoby v bytě souhlasí.
Odvoláním souhlasu nájemce s bydlením další osoby její právní důvod bydlení odpadá a vzniká jí povinnost byt vyklidit. Legitimace nájemce domáhat se vyklizení osoby užívající byt bez právního důvodu se opírá o ustanovení §126 odst. 2 obč.zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněné pod C 931 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13).
Tato osoba je povinna po odvolání souhlasu byt vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení §712 a §713 obč. zákoníku tu ani analogicky (§853 obč.zák.) použít nelze (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, a ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 492/2002 uveřejněné pod C 323 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a 18.)
Nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit toliko postupem podle §3 odst. 1 obč. zákoníku, tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy; to platí jen za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními, a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva s dobrými mravy
v rozporu skutečně je (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 2588/99, dále např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 59).
V projednávané věci se jedná o případ odvozeného právního důvodu bydlení opírajícího se o souhlas nájemce bytu, kdy žalovaná předmětný byt užívala jako příslušnice domácnosti žalobce – jako jeho družka. Dovolateli lze dát za pravdu, že družský poměr nelze klást na roveň rodinně právnímu vztahu mezi manžely a že po odvolání souhlasu nájemce (žalobce) s dalším užívání bytu spolužijící osobou (žalovanou) nelze postavení žalované posuzovat obdobně jako postavení rozvedené manželky vlastníka domu (bytu). Se zřetelem k uvedenému nemohou obstát ani úvahy odvolacího soudu, že povinnost žalované k vyklizení bytu je nutno vázat na zajištění náhradního bytu; odkaz na jím citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn.
26 Cdo 813/99, je tudíž nepřípadný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace v otázce bytové náhrady správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil – vzhledem
k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího
(§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu