ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2335.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2335/2017-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně N. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, proti žalovanému Agrodružstvu v XY, družstvu , se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o 439.452 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 46/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2016, č. j. 24 Co 186/2016-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.536 Kč k rukám JUDr. Jana Holuba, LL.M., advokáta se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2016, č. j. 24 Co 186/2016-313, kterým potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 12. 2015, č. j. 13 C 46/2011-265, jímž mu uložil zaplatit 439.452 Kč s úrokem z prodlení, změnil výrok o nákladech řízení (jejich výši) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
S ohledem na dobu uzavření smlouvy postupoval dovolací soud (stejně jako soudy obou stupňů) podle dřívějších právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolatel v dovolání z větší části jen obsáhle rekapituluje zjištění a právní hodnocení soudů obou stupňů. Právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje především prostřednictvím skutkových námitek, rovněž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.; k vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237- 238a o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). I v případě, že soud zjišťuje obsah smlouvy nebo vůli účastníků, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu jsou i námitky dovolatele, že odvolací soud nesprávně zjistil vůli účastníků při uzavírání smlouvy. Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily.
Otázka výkladu smluv podle §35 obč. zák. je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle §35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Přednost má přitom výklad upřednostňující platnost smlouvy, neboť opačný závěr by byl v rozporu s principy právního státu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolací soud při výkladu obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky tato uvedená výkladová pravidla respektoval.
Poukazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že nelze platně uzavřít smlouvu o nájmu majetkového podílu (náležejícího žalobkyni po jeho transformaci), přehlíží, že na řešení této otázky právní závěry odvolacího soudu vůbec nespočívají. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí naopak formuloval a odůvodnil závěr, proč má za to, že předmětná smlouva uzavřená mezi účastníky nemůže být nájemní smlouvou, ale jen nepojmenovanou smlouvou.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že se odvolací soud nesprávně a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 232/2002, vypořádal s jeho námitkou promlčení. Toto rozhodnutí se totiž zabývá otázkou promlčení pohledávky na vydání (vypořádání) majetkového podílu z transformace a na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. Bylo-li v řízení zjištěno (skutková zjištění – jak již bylo výše uvedeno - nelze v dovolacím řízení zpochybnit), že žalobkyně dala své nároky z restituce a transformace žalovanému do užívání a domáhá se jejich vrácení po skončení sjednané doby užívání, pak již nejde o otázku promlčení pohledávky na vydání majetkového podílu z transformace a odvolací soud se správně zabýval tím, zda nárok byl uplatněn v obecné promlčecí době.
Žalovaný sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 11. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu