ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2511.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2511/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. D. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému h. m. P., o uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 81/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2006, č.j. 25 Co 152/2006-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. ledna 2006, č.j. 7 C 81/2005-37, zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu ohledně bytu č. 202/C (vytvořeného půdní vestavbou)
o ploše 92,7 m2 v pátém a šestém nadzemním podlaží domu čp. 202, or. č. 5, v ulici K vodojemu, v P. 5, I. kategorie sestávajícího z předsíně, obytného prostoru, kuchyně, WC a koupelny umístěných v pátém nadzemním podlaží a pracovny, komory, chodby a galerie a terasy v šestém nadzemním podlaží (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ve znění uvedeném ve výroku rozsudku (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
9. května 2006, č.j. 25 Co 152/2006-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že dne 28. 9. 1999 žalobce jako stavebník uzavřel se smluvní stranou označenou: „Obec hl. m. P. – Městská část P. 5, se sídlem nám. 14. října č. 4, P. 5“ jako vlastníkem smlouvu o provedení stavebních prací, jejichž výsledkem měl být předmětný byt (když součástí smlouvy byla i dohoda, že žalobci budou vynaložené náklady na výstavbu bytu nahrazeny formou tzv. odbydlení), že smlouvu podepsal starosta městské části P. 5, že ji opatřil razítkem městské části P. 5 a že v článku I. smlouvy bylo deklarováno, že je obec hl. město P. vlastníkem nemovitosti čp. 202, k.ú. S., ul. K vodojemu, č. or. 5, se stav. parcelou č. 1408/12 P. 5 a městská část P. 5 má uvedenou nemovitost svěřenou Statutem hl. m. P. Dále oba soudy vycházely z toho, že dne 29. 9. 1999 žalobce jako nájemce uzavřel se smluvní stranou označenou stejným způsobem jako v předchozí smlouvě (označená smluvní strana v tomto druhém případě vystupovala jako pronajímatel) smlouvu o budoucí nájemní smlouvě, že i tuto druhou smlouvu podepsal starosta městské části P. 5 a opatřil ji razítkem městské části P. 5 a že si podle ní účastníci sjednali povinnost uzavřít budoucí nájemní smlouvu do šedesáti dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí. Soudy obou stupňů učinily skutkový závěr, že žalobce uzavřel obě smlouvy s městskou částí P. 5. Dne 19. 12. 2001 vydala městská část P. 5 kolaudační rozhodnutí č.j. Výs. Sm 202-5259/01-Za-R, které nabylo právní moci dne 20. 12. 2001. Žalobce (opakovaně naposledy dopisem ze dne 29. 1. 2004) urgoval městskou část P. 5 o uzavření nájemní smlouvy. Městská část P. 5 však žalobci sdělila, že bylo rozhodnuto o odebrání a odkoupení uvedené půdní bytové jednotky z důvodu neuzavření nájemní smlouvy ze strany žalobce.
Na tomto skutkovém základě oba soudy po právní stránce dovodily, že tím, že h. m. P. delegovalo výkon správy k domu čp. 202 na městskou část P. 5, tíží povinnost uzavřít budoucí nájemní smlouvu výhradně tuto městskou část. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí dodal, že smlouva o budoucí nájemní smlouvě podle
§50 a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), byla uzavřena mezi městskou částí P. 5 a žalobcem. Účastníky smluvního závazkového vztahu jsou tedy tyto dva subjekty a domáhá-li se žalobce nahrazení projevu vůle po hl. m. P., která nebyla účastníkem právního vztahu, domáhá se práva vůči subjektu, který není v řízení pasivně věcně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledal v řešení otázky pasivní věcné legitimace, kterou podle něho soudy obou stupňů posoudily v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vytýkal soudům, že posoudily věc po právní stránce nesprávně (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pokud dovodily, že hl. m. P. není vedle městské části také zavázáno plnit ze smlouvy, kterou uzavřela městská část ohledně majetku hl. m. P., svěřeného městské části do správy. Podle názoru žalobce se vlastník věci – hl. m. P. – delegací některých oprávnění vyplývajících z vlastnického práva – na městskou část nezbavil možnosti (a povinnosti) delegovaná práva vykonávat souběžně s městskou částí. Namítal, že opačný výklad přijatý v dané věci je porušením čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vlastnictví totiž zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, kde dovolací soud uvedl: „také městská část – vedle obce hl. m. P. – může být ve sporu o vydání věci (označených nemovitostí), s nimiž hospodaří, věcně pasivně legitimována…“, na usnesení ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 354/2004, kde dovolací soud zopakoval tentýž závěr, a dále ještě na rozsudek ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, kde Nejvyšší soud uvedl: „způsobilost mít práva a povinnosti ve smyslu §18 obč. zák. má nejen obec hl. m. P., ale také její městská část…“ a dovozoval z uvedených rozhodnutí, že judikaturou dovolacího soudu je zastáván opačný závěr, než jaký vyslovily oba soudy v dané věci. Kromě toho vytýkal ještě soudu prvního stupně zkreslenou citaci judikatury a nepřesná zjištění učiněná z listin založených ve spisu. Závěrem navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a ani vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost dle obsahu dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci žalobce v dovolání nezpochybnil předběžný právní závěr odvolacího soudu, že právní povinnost uzavřít s ním budoucí nájemní smlouvu tíží na základě smluvního závazku městkou část P. 5. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s poukazem na současnou úpravu právního postavení obce hl. m. P. však dovozoval, že i když není hl. m. P. účastníkem smlouvy týkající se jeho majetku a účastníkem smlouvy je městská část, které byl majetek hl. m. P. svěřen do správy, přesto odpovídá hl. m. P. současně vedle městské části za splnění závazku. Řešení této otázky však nelze přiznat zásadní právní význam.
Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod C 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck ve svazku 2). Kdo je ve vnitřních poměrech hlavního města Prahy a městských částí oprávněn (povinen) uzavírat smlouvy ohledně pronájmu nemovitého majetku hl. m. P. svěřeného příslušné městské části do správy, určuje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“), ve spojení se Statutem hl. m. P. (vydaným obecně závaznou vyhláškou č. 55/2000 Sb., hl. m. P. – dále jen „Statut“). Podle §1 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., je hl. m. P. veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek, má vlastní příjmy vymezené tímto nebo zvláštním zákonem a hospodaří za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení vystupuje hl. m. P. v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle §3 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., se hl. m. P. člení na městské části. Podle odst. 2 téhož ustanovení městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle §34 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., hl. m. P. nakládá s vlastním majetkem a hospodaří s ním za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení městské části nakládají za podmínek stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem hl. m. P.. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hl. m. P. práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. Rozsah oprávnění městských částí při nakládání se svěřeným majetkem hl. m. P. je v §17 Statutu vymezen tak, že městské části vykonávají všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není-li ve Statutu stanoveno jinak. Podle §19 odst. 1 věty druhé zákona č. 131/2000 Sb., svěřenou správu majetku hl. m. P. lze městské části odejmout za účelem, pro který lze majetek vyvlastnit podle zvláštního právního předpisu nebo se souhlasem městské části. Podle odst. 2 lze městské části svěřenou věc z majetku města odejmout též v případě, jestliže městská část při nakládání s touto věcí porušuje právní předpisy a neodstraní tyto nedostatky ve lhůtě stanovené hl. m. P., která nesmí být kratší než 60 dnů. Podle odst. 3 téhož ustanovení rozhoduje o odejmutí věci z majetku svěřeného městské části zastupitelstvo hl. m. P. změnou Statutu. Z výše uvedeného je zřejmé, že svědčí-li městské části P. 5 právo správy ke svěřenému majetku hl. m. P. (nebylo-li jí odejmuto), svědčí hmotněprávní povinnost uzavřít budoucí nájemní smlouvu výhradně jí. Nelze přisvědčit dovolateli, že pro danou věc zakládá odlišné posouzení judikatura týkající se restitučních nároků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2001, sešit 9) a judikatura týkající se vlastnických žalob k nemovitostem náležejícím obci hl. m. P. V restitučních věcech se pasivní legitimace odvíjela od výkladu pojmu povinné osoby (ve smyslu restitučních předpisů) v poměrech postavení hl. m. P. a jejích městských částí a závěry dovolacího soudu o právní subjektivitě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97) nelze ztotožnit s posuzováním věcné legitimace.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu