ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2739.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2739/2017-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému S. J. , P., zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o 1.230.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 246/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 69 Co 278/2016-145, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2017, č. j. 69 Co 278/2016-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.359 Kč , k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 30. 12. 2013 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 1.230.000 Kč jako smluvní pokutu. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nájemní smlouvou ze dne 12. 12. 2000 č. NAP/58/02/000313/2000 ve znění dodatků 1 – 5 pronajal žalovanému část tam specifikovaného pozemku o výměře na V. v P. za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s občerstvením a že v této smlouvě si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 10.000 Kč denně pro případ nevyklizení pozemku po skončení nájmu. Nájem skončil výpovědí ze strany pronajímatele ke dni 1. 1. 2013, žalovaný předmětný pozemek dosud nevyklidil, proto žalobce žádá zaplacení smluvní pokuty za období od 1. 5. 2013 do 31. 8. 2013, to je za 123 dní.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 65 C 246/2013-51, žalobě vyhověl, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.230.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 69 Co 278/2016-145, ve znění usnesení ze dne 8. 2. 2017, č. j. 69 Co 278/2016-153, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ohledně jejich výše (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud posoudil vztah mezi účastníky založený smlouvou o pronájmu pozemku jako občanskoprávní a dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že smluvní pokuta má preventivní, sankční a uhrazovací funkci, že její výše je věcí dohody stran a že nesmí být v rozporu s dobrými mravy, přičemž při posuzování přiměřenosti pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem případu. Smluvní pokutu shledal za přiměřenou, jelikož sledovala zajištění důležité smluvní povinnosti, žalovaný výši dobrovolně akceptoval a sám svým vědomým chováním zapříčinil, že žalobci vzniklo právo na něm tuto smluvní pokutu požadovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska korektivu dobrých mravů (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), resp. posouzení přiměřenosti smluvní pokuty, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu jak v obecné rovině, tak s přihlédnutím k okolnostem případu.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010) je ustálena v názoru, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací nebo sankční. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat i z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, a z 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009).
V usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3428/2016, pak ve sporu týkajícího se týchž účastníků, vyplývajícího ze stejné, resp. obdobné smlouvy (žalovaný měl od žalobce pronajaty dvě části pozemku na základě dvou nájemních smluv), pouze v jiném časovém období, Nejvyšší soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě není v daném případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. Poukázal zejména na to, že způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu prostory V.v P. se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor, že oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda a jestliže nájemní vztah žalovaného skončil, vznikla mu povinnost vyklidit předmět nájmu, a že sjednaná smluvní pokuta nebyla pro žalovaného očividně dostatečnou pobídkou k vyklizení pozemku.
Je vhodné poukázat i na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, nebo ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ve kterých tento soud přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Závěr, ke kterému odvolací soud dospěl s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu, že v daném případě smluvní pokuta byla přiměřená, tak plně odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu v obecné rovině a je zcela přiléhavý i v souzené věci.
Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Jestliže dále dovolatel namítá, že odvolací soud při rozhodování pominul, že žalobkyni porušením povinnosti vyklidit předmětnou část pozemku nevznikla žádná významnější škoda, neboť záměr revitalizovat V. nenaplnila, resp. odložila ho na neurčito, a že i po ukončení nájemního vztahu hradil žalobkyni „přiměřenou náhradu“, ačkoli zde již neprovozoval podnikatelskou činnost, jedná se o námitky skutkového charakteru. Skutkový základ sporu ovšem nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem) a je pro dovolací soud závazný (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ).
Pro úplnost lze dodat, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) žalovaný uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod (námitkami, že řízení je zatíženo vadami). Vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout toliko za splnění podmínek §242 odst. 3 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu