ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.2239.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2239/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. D. Č., advokátem proti žalovanému P. N., zastoupenému Mgr. R. P., advokátem o zaplacení smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 1/2003, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 20 Co 529/2006-155, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 20 Co 529/2006-155, se odmítá.
III. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 20 Co 529/2006-155, se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 300.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení částky 300.000,- Kč. Uváděl, že částku 300.000,- Kč žalovanému půjčil a on mu ve sjednané lhůtě půjčku nevrátil. Smluvní pokuta byla účastníky sjednána písemně pro případ prodlení s vrácením půjčeného finančního obnosu.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 300.000,- Kč se smluvní pokutou ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996 do zaplacení částky 300.000,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí prvý rozsudek ze dne 12. 5. 2000, č. j. 10 C 196/99-39, byl v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 300.000,- Kč se smluvní pokutou ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996 do zaplacení, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, č. j. 20 Co 81/2000-67, zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení a kdy jeho v pořadí druhý – žalobu zamítající – rozsudek ze dne 31. 8. 2001, č. j. 10 C 196/99-118, byl spolu s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, č. j. 20 C 140/2002-160, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 10. 2003, č. j. 33 Odo 345/2003-247, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2004, č. j. 20 Co 200/2004-76, rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení smluvní pokuty 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996 do zaplacení částky 300.000,- Kč; v dalším tento rozsudek potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. října 2006, č. j. 33 Odo 1385/2004-133, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 20 Co 200/2004-76, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení smluvní pokuty, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že smluvní pokuta sjednaná účastníky ve výši 0,33 % z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem na dosud zjištěné okolnosti daného případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud přitom konstatoval, že v posuzované věci je konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaný nedostojí povinnosti, kterou smluvně převzal. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která již uplynula (a dále plyne) ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je totiž na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své (smluvní pokutou zajištěné) povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr nelze přijmout proto, že by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník svou povinnost neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. V citovaném rozhodnutí pak dovolací soud přisvědčil žalobci, že žádná z dosud zjištěných okolností případu, tedy zejména jeho motivace požadovat smluvní pokutu, není způsobilá založit rozpor ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy, případně dovodit, že jde o výkon práva, jež se dobrým mravům příčí (§3 odst. 1 obč. zák.).
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 20 Co 529/2006-155, rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o smluvní pokutě, potvrdil, když stručně parafrázoval pro věc závazný právní názor dovolacího soudu. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení; dovolání žalovaného pak směřuje výslovně rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) rozhoduje v občanském soudním řízení o dovolání (tj. o mimořádném opravném prostředku) proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, není v této věci rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolacímu soudu nezbylo, než řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Zbývá zabývat se dovoláními, jimiž účastníci brojí proti rozsudku odvolacího soudu. Obě dovolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejsou však v dané věci přípustná.
Dovolání žalobce směřuje výlučně proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že při vyčíslení nákladů pominul některé náklady předchozího řízení a o nákladech tak rozhodl „v rozporu s obsahem spisu“. V této souvislosti - při rekapitulaci postupu řízení - vyjadřuje pochybnosti o nepodjatosti odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že věc bude svěřena jinému senátu.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání žalobce není tudíž přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., není od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003).
Žalovaný přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Připomíná, že v této věci byly soudem prvního stupně vydány již tři rozsudky a čtyřikrát rozhodoval odvolací soud, který byl při vydání posledního svého rozhodnutí vázán právním názorem dovolacího soudu. Žalovaný podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a vyjadřuje přesvědčení, že mu povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku 300.000,- Kč byla uložena nesprávně. Soudy totiž nevyslyšely jeho návrhy na doplnění dokazování, důkazy prováděly povrchně, nesprávně je hodnotily a nerespektovaly závazné pokyny Nejvyššího soudu. Žalovaný má zato, že v řízení prokázal, že 300.000,- Kč, které si žalobce půjčil, mu posléze i vrátil a nic mu tudíž nedluží. Z těchto důvodů namítá, že „oba jím napadené rozsudky a jednání obou soudů, které jim předcházelo, trpí závažnou vadou ohledně rozhodnutí o jeho povinnosti zaplatit částku 300.000,- Kč a že by oba výroky ohledně této částky měly být dovolacím soudem zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení“, že „obě napadená rozhodnutí v tomto výroku byla nesprávně právně posouzena a rozhodnutí není logicky odůvodněno a neodpovídá provedeným důkazům“ a konečně že „rozhodnutí je podepřeno skutkovým zjištěním, které nemá podstatnou oporu v provedeném dokazování“. V další části dovolání žalovaný popisuje svůj postup po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1385/2004 a reprodukuje názor Ústavního soudu ČR na přiměřenost smluvní pokuty a na moderační právo soudu. S odkazem na něj odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodnutí dne 10. 1. 2007 „mohl moderovat právo žalobce rozporem s dobrými mravy a zjevnou nepřiměřeností původní pohledávky, byť byl vázán názorem dovolacího soudu“, což neučinil.
Především je namístě konstatovat, že rozsudkem ze dne 10. ledna 2007 odvolací soud již nerozhodoval o nároku žalobce na zaplacení 300.000,- Kč z titulu vrácení půjčky (o tomto nároku rozhodl již svým rozsudkem ze dne 9. 6. 2004), takže námitky, které žalovaný v dovolání vznáší proti rozhodnutí o tomto nároku, jsou pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání irelevantní. Dovolací soud – logicky vzato – může přezkoumávat výlučně správnost závěrů, které odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil. Dovolání, v němž žalovaný brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce na vrácení půjčky (tj. zaplacení částky 300.000,-Kč) bylo konzumováno již rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1365/2004.
Názor žalovaného, že jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. ledna 2007 je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., nemůže v posuzovaném případě obstát, neboť tímto dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, který byl vydán po zrušujícím (kasačním) rozhodnutí dovolacího soudu. Soud prvního stupně rozhodl ve věci o zaplacení smluvní pokuty jinak, než ve svém rozsudku ze dne ze dne 31. 8. 2001, č. j. 10 C 196/99-118 (jímž byla žaloba o zaplacení smluvní pokuty zamítnuta) nikoli proto, že byl vázán právním názorem obsaženým ve zrušujícím (kasačním) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž proto, že se řídil závazným právním názorem dovolacího soudu, který předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20/1998, popř. usnesení ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 20 Cdo 755/2002). Přípustnost dovolání žalovaného tak může být založena již jen ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytýká žalovaný odvolacímu soudu - pokud jde o jeho rozhodnutí o smluvní pokutě - výlučně to, že nepoužil moderačního práva, přestože smluvní pokuta v současné době dosáhla již částky 3,600.000,- Kč a je zjevně nepřiměřená pohledávce, kterou zajišťovala.
K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém předchozím rozhodnutí v dané věci, tedy ve svém rozsudku ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004. Od závěrů, které v v tomto rozhodnutí dovodil, nemá důvod se odchylovat, neboť plně korespondují s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné zde pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, popř. ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005, v nichž je vedle již zmíněného názoru na přiměřenost procentuálně sjednaného sankčního opatření, jehož celková výše odvisí od délky prodlení s plněním zajištěného závazku, rovněž dovozováno, že smluvní strana se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit půjčenou částku splnila v co nejkratší době).
Stejně tak není rozumného důvodu odchýlit se od závěru, který byl dovozen již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002, že „požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení, a že odepřít ochranu je výjimečně možné pouze takovému požadavku, který opomíjí zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevychází z jeho smyslu, případně jej dokonce zneužívá k poškození dlužníka nebo vzhledem k poměrům účastníků vede k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že dlužníka likvidačním způsobem zatěžuje, zatímco pro věřitele neznamená podstatný přínos“. V této souvislosti se sluší připomenout, že v dané věci žalovaný v řízení před soudy neuplatnil námitky relevantní pro posouzení, zda ze strany žalobce nejde o zneužití výkonu práva na smluvní pokutu a smluvní pokutou zajištěnou pohledávku žalobci neuhradil ani poté, kdy rozhodnutí o ní nabylo právní moci. Délka řízení v dané věci je úměrná náročnosti zjišťování skutkového stavu i počtu řádných i mimořádných opravných prostředků, které účastníci dosud podali.
K možnosti soudu smluvní pokutu snížit se dovolací soud rovněž vyjádřil již ve svém rozsudku sp. zn. 33 Odo 1385/2004, který v dané věci vydal dne 23. října 2006. Zdůraznil zde, že zatímco podle úpravy obchodního zákoníku má soud moderační právo a smluvní pokutu, která (na rozdíl od úroků a poplatku z prodlení) není příslušenstvím pohledávky, může snížit až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením zajišťovaného závazku (srov. §301 obch. zák.), občanský zákoník soudu právo snížit vysokou smluvní pokutu nedává a ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě nelze použít na závazkové právní vztahy upravené občanským zákoníkem. Stejně jako lze ujednání o smluvní pokutě podle §39 obč. zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle §3 odst. 1 obč. zák. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy. I tyto názory plně respektují jak ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, či ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005), tak i právní teorii (srov. např. Občanský zákoník, Komentář: Oldřich Jehlička, Jiří Švestka, Marta Škárová a kolektiv, 8. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003).
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by - jak již bylo výše vyloženo - při úvaze o přípustností dovolání žalobce přípustné.
Lze uzavřít, že odvolací soud o nároku žalobce na smluvní pokutu nerozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud smluvní pokutu o odkazem na §3 odst. obč. zák. nesnížil; jeho rozhodnutí nelze tudíž mít za zásadně právně významné. Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není ani dovolání žalovaného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ani jedno z podaných dovolání nebylo přípustné.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu