ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2946.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2946/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3201/6, proti žalované ORIS Praha, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO: 43004474, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 297/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2012, č. j. 20 Co 541/2012-123, ve znění usnesení ze dne 10. února 2012, č. j. 20 Co 541/2011-133 a usnesení ze dne 20. dubna 2012, č. j. 20 Co 541/2012-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.904,- Kč k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3201/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 9. 2. 2012, č. j. 20 Co 541/2012-123, ve znění usnesení ze dne 10. 2. 2012, č. j. 20 Co 541/2011-133 a usnesení ze dne 20. 4. 2012, č. j. 20 Co 541/2012-162, kterým potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (soud prvního stupně) ze dne 28. 7. 2011, č. j. 29 C 297/2010-60, jímž uložil žalované odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu identifikované prostřednictvím tam uvedených GPS souřadnic jejich geometrických středů (dále jen „reklamní zařízení a stavby pro reklamu“) z pozemků žalobce parcelní číslo 2383/2, 417/3 a z budovy bez č.p. a ev. umístěné na pozemku parcelní číslo 2326/1, v katastrálním území H. evidovaných na listu vlastnictví Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, do patnácti dnů od právní moci rozsudku, změnil výrok o náhradě nákladů řízení, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o povinnosti účastníků zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve smlouvě o nájmu, kterou účastníci uzavřeli dne 14. 4. 2000, není řádně vymezen předmět nájmu, je proto neplatná, neplatné je tak i ujednání o prolongaci.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatelka výslovně uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkami, že soud neprovedl další důkazy, které navrhovala, že v řízeních před soudy obou stupňů byla odňata svému zákonnému soudci, neboť soud byl nesprávně obsazen). Vyjma případu, o který zde nejde, kdy by šlo o výklad či aplikaci procesních předpisů, přihlíží dovolací soud k vadám (podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila dovolatelka rovněž nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že soudy nesprávně vyložily obsah nájemní smlouvy (zejména ohledně vymezení předmětu nájmu) a nesprávně zjistily vůli účastníků při uzavírání smlouvy a nesprávně tak dospěly k závěru, že předmět nájmu nebyl řádně a určitě vymezen. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Ani dovolací námitky podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají.
Otázka výkladu smluv podle §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“), je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle §35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.), určitost projevu vůle písemného právního úkonu pak musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje.
Protože nájemní smlouva byla uzavřena výlučně v písemné formě (i když pro obecnou nájemní smlouvu podle §663 a násl. obč. zák., není tato forma předepsána), měla v ní být pronajatá věc dostatečně určitě konkretizována. Předmět nájmu sice může být identifikován odkazem na listinu, která je přílohou smlouvy či její součástí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, uveřejněný pod č. C 5139 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu), odkazy na různé, na sebe navazující, listiny, však není možné libovolně „řetězit“, neboť takové kladení jednoho odkazu za druhým, aniž by bylo zřejmé, kde má svůj konec, předpokladu určitosti vymezení předmětu nájmu nevyhovuje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, řešící obdobnou věc stejných účastníků). Není-li požadavek určitosti předmětu nájmu dodržen, stíhá písemný právní úkon (ač tato forma nebyla stanovena zákonem, ale byla sjednána) sankce absolutní neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák.
V souzené věci bylo předmětem nájmu přenechání „míst a ploch“ na vymezených nemovitostech, zejména pozemcích ve vlastnictví žalobce (nikoli „celých“ nemovitostí /pozemků/), přičemž samotná nájemní smlouva konkrétní vymezení předmětu nájmu neobsahovala, jen odkazovala na Přílohu č. 1, která měla být každé čtvrtletí „aktualizována“. Pro určení předmětu nájmu jsou tak významné pouze údaje obsažené v této příloze (v jejích následných „aktualizacích“), které však nepostačují k řádné identifikaci „míst a ploch“ (zejména pozemků), na nichž se měly „místa a plochy“ nacházet.
Přípustnost dovolání tedy nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalované směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., byla s účinností od 7. 5. 2013 zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Protože v současné době není jiný předpis, kterým by byly stanoveny paušálně sazby odměny pro řízení za zastupování advokátem, stanovil dovolací soud výši nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“) – viz §151 odst. 2 věta první za středníkem o. s. ř., §1 odst. 2 AT.
Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k/ AT), náleží mu tak náklady ve výši celkem 2.904,- Kč, sestávající z odměny podle §6 odst. 1, §9 odst. 3 písm. e) AT ve výši 2.100,- Kč (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., §15 AT), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně 11. června 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu