ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3020.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3020/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) M. Š. a b) Z. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému K. K., zastoupenému advokátem o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 83/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2006, č. j. 18 Co 673/2005-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2006, č. j. 18 Co 673/2005-79, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. června 2004, č. j. 11 C 83/2004-12, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. června 2004, č. j. 11 C 83/2004-12, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům předat do šedesáti dnů od právní moci rozsudku „byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím v I. poschodí domu, podkroví a půdu domu, pod adresou K. V., B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. 18 Co 673/2005-79, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaný byl spoluvlastníkem jedné ideální poloviny předmětného domu s pozemkem parcelní číslo v k. ú. R., obec K. V. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) a že do roku 2001 užíval v předmětném domě k bydlení (na základě dohody tehdejších spoluvlastníků) předmětný byt. Dále zjistily, že v současné době jsou vlastníky předmětných nemovitostí žalobci, že jednu ideální polovinu nemovitostí nabyl žalobce Z. Š. na základě kupní smlouvy ze dne 23. března 2001 v rámci konkursního řízení prohlášeného na majetek žalovaného jako úpadce usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 1999, sp. zn. 20 K 51/96, a že druhou ideální polovinu nemovitostí nabyli oba žalobci do společného jmění manželů od další spoluvlastnice H. Š. kupní smlouvou ze dne 14. prosince 2004 s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 13. dubna 2005. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že od doby, kdy pozbyl svůj spoluvlastnický podíl, užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, a proto je povinen ho vyklidit (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodily, že je namístě požadavek žalobců, aby byt vyklidil bez vázanosti na zajištění bytové náhrady, neboť užíval-li ho jako spoluvlastník předmětného domu a nikoli jako nájemce, pak nelze aplikovat ustanovení §712 obč. zák. o bytových náhradách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítl, že „řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, neboť neměl možnost při jednání před odvolacím soudem ústně přednést a vysvětlit skutečnosti, které uváděl ve svém písemně podaném odvolání a tyto spolu s důvody objasnit“. V této souvislosti zdůraznil, že předmětný byt užíval jako spoluvlastník předmětného domu na základě dohody spoluvlastníků a nikoliv jako nájemce. V dovolání se pak obsáhle vyjádřil k uvedené dohodě spoluvlastníků a zdůraznil, že za této situace mu za použití analogie (§853 obč. zák.) přísluší podle §712 obč. zák. bytová náhrada. Zde odkázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v obdobných věcech, a to ze dne 8.5.1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, … ze dne 2.9.2002, sp. zn. 22 Cdo 614/2001, … a ze dne 21.5.1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97 …“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. června 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – evidentně nesměřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalovanému; směřuje toliko proti potvrzujícímu výroku týkajícímu se otázky bytové náhrady. Zde nelze ztratit ze zřetele, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku týkajícímu se bytové náhrady pro žalovaného) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který lze použít pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na (výslovném) právním závěru, že při řešení otázky bytové náhrady pro žalovaného nelze – z důvodů v něm uvedených – ani analogicky aplikovat ustanovení o bytových náhradách při zániku práva užívat byt (§712 obč. zák.). Správnost tohoto právního závěru žalovaný v dovolání napadl. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Výklad otázky, zda při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu lze aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt, se v soudní praxi ustálil. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit jeho rozhodnutí v otázce bytové náhrady pro žalovaného zásadní právní význam.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným pro řešení této otázky. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je omezena pouze na potvrzující výrok týkající se bytové náhrady pro žalovaného (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat (v daném případě s potvrzujícím výrokem týkajícím se vyklizovací povinnosti žalovaného), se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil existenci zmatečnostní vady ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§229 odst. 3 o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Pro přípustnost dovolání není rozhodné, zda byla účastníku takto odňata možnost jednat před soudem odvolacím nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, pod pořadovým číslem 25). O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovými čísly 27 a 49).
Na existenci zmatečnostní vady podle §229 odst. 3 o.s.ř. usuzoval dovolatel z toho, že „neměl možnost při jednání před odvolacím soudem ústně přednést a vysvětlit skutečnosti, které uváděl ve svém písemně podaném odvolání a tyto spolu s důvody objasnit“, zejména pak v tom smyslu, že předmětný byt užíval jako spoluvlastník předmětného domu na základě dohody spoluvlastníků a nikoliv jako nájemce.
Z obsahu spisu vyplývá, že při odvolacím jednání dne 28. června 2006 byl za přítomnosti žalovaného a jeho zástupce – advokáta – sdělen obsah odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 15 až 16 spisu), včetně jeho doplňku sepsaného zmíněným advokátem (č. l. 69 až 70), v nichž se žalovaný obsáhle vyjadřoval k právnímu důvodu, na jehož základě předmětný byt užíval. Přitom z protokolu o odvolacím jednání ze dne 28. června 2006 nevyplynulo, že by zástupce žalovaného učinil jakýkoliv doplňující přednes; pouze navrhl provedení důkazů uvedených v doplňku odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, mezi nimiž se však nenachází návrh na provedení důkazu výslechem žalovaného jako účastníka řízení (viz §131 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že řízení není postiženo namítanou zmatečnostní vadou. Jiné vady řízení z obsahu spisu nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu nelze ani analogicky aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v rozsudku, na nějž opakovaně odkazoval dovolatel – dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), dovodil, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, která doposud od něj odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 9 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 5. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1351/99, z 15. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 151/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, z 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, a z 29. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 1970/2006. Zbývá dodat, že Evropský soud pro lidská práva, byť v restituční věci (v rozsudku ve věci Mincová a Princ versus Česká republika ze dne 5. listopadu 2002; rozsudek byl uveřejněn v sešitě XLI-XLII/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Výběru z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu), mimo jiné dovodil, že osobě, která byla zavázána vydat v restitučním řízení nemovitost sloužící jí k bydlení „musí být podle §712 občanského zákoníku nabídnuta bytová náhrada“.
Vzhledem k uvedenému nelze pokládat za správný právní názor, že užíval-li žalovaný předmětný byt jako spoluvlastník předmětného domu a nikoli jako nájemce, nelze aplikovat ustanovení §712 obč. zák. o bytových náhradách.
Nelze však ztratit ze zřetele, že i v těchto případech – opět ve shodě s uveřejněným rozhodnutím (srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí) – je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky např. ve svých rozsudcích z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení nemovitostí) odepřena, resp. v daném případě odložena tím, že vyklizovací povinnost bude podmíněna zajištěním bytové náhrady. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze uzavřít, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít, resp. podmíněně odložit.
V projednávané věci se odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) – z důvodu nesprávného právního názoru, který zaujal – otázkou odepření bytové náhrady (vyplývající z analogické aplikace pozitivní hmotněprávní úpravy) z důvodů uvedených v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval přesto, že v tomto ohledu byly v průběhu řízení tvrzeny právně významné okolnosti. Přitom nelze přehlédnout, že ve srovnání s vyklizovaným, kterému lze přisoudit bytovou náhradu pouze za použití §3 odst. 1 obč. zák. (bytovou náhradu mu nepřiznává ustanovení §712 obč. zák.), má zajisté lepší právní postavení ten vyklizovaný, jemuž lze právo na bytovou náhradu vyplývající z pozitivní hmotněprávní úpravy (v daném případě z ustanovení §712 ve spojení s §853 obč. zák.) pouze odepřít cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, z 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, a z 26. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1487/2005).
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu