ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.303.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 303/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyň A) K. S., a B) M. S., zastoupených advokátem, proti žalované B. K., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 248/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2002, č. j. 12 Co 471/2002-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyním se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č. j. 15 C 248/2001-64, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší „byt sestávající z kuchyně, tří pokojů, chodby a příslušenství (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), umístěný v přízemí domu č. p. 365 na pozemku číslo 799 v obci L., katastrální území L.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2002, č. j. 12 Co 471/2002-89, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že dne 25. června 1980 prodali F. a B. K. svému synovi M. K. mimo jiných nemovitostí rovněž předmětný dům, a že nabyvatel M. K. se v kupní smlouvě zavázal umožnit převodcům (tedy i B. K. – žalované) doživotní právo užívání přízemního bytu sestávajícího z kuchyně a tří pokojů s volným pohybem po příslušenství nemovitosti. Dále zjistily, že nabyvatel M. K. v roce 1997 zemřel, že po jeho smrti přešlo vlastnické právo k nemovitostem na pozůstalou manželku J. K. a nezletilé děti M. a L. K., že ti kupní smlouvou ze dne 1. června 2000 převedli vlastnické právo k nemovitostem na žalobkyně a že ve zmíněné kupní smlouvě nebylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch žalované. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – vyhověly. Dovodily totiž, že zavázal-li se smluvně M. K. poskytovat doživotní užívání předmětného bytu svým rodičům (tudíž i žalované), šlo o jeho osobní závazek, který jeho úmrtím zanikl. Současně dovodily, že nesvědčilo-li žalované k předmětnému bytu právo osobního užívání bytu (žalovaná odvíjela právo předmětný byt užívat od smlouvy uzavřené podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 25. června 1980 /dále jen „občanský zákoník“/, která zavazovala pouze její účastníky), nemohlo jí podle §871 obč. zák. (tedy na základě transformačního ustanovení) vzniknout ani právo nájmu bytu. Poté rovněž dovodily, že žalovaná nemohla nabýt právo odpovídající věcnému břemeni vydržením. K odůvodnění tohoto závěru uvedly, že odvíjela-li žalovaná až do úmrtí svého syna v roce 1997 právo předmětný byt užívat od smlouvy uzavřené podle §51 občanského zákoníku, nemohla být současně v dobré víře, že jí svědčí věcné břemeno v podobě užívání bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zpochybnila v něm správnost právního závěru, že předmětný byt užívá bez právního důvodu. Předně uvedla, že doživotní užívací právo získala – z důvodů uvedených v dovolání – úplatně a má zato, že na toto právo lze aplikovat ustanovení §871 odst. 1 obč. zák., týkající se transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu bytu; zde odkázala na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 37/93. Nesouhlasí ani s právním závěrem, že nemohla nabýt právo odpovídající věcnému břemeni vydržením. V této souvislosti namítla, že od roku 1980 byla „v dobré víře, že její užívací právo zůstává zachováno a toto právo nepřetržitě a soustavně vykonávala i po smrti syna M. K.“, a proto zde mohlo dojít vydržením ke vzniku práva odpovídajícímu věcnému břemeni; do doby oprávněné držby se přitom podle žalované započítává i doba, po kterou právo vykonávala před 1. dubnem 1983, byť v té době institut věcného břemene tehdejší právo neznalo. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že závazek syna žalované směřuje jen vůči účastníkům kupní smlouvy ze dne 25. června 1980, že dohoda o bezplatném doživotním užívání bytu nezaložila právo osobního užívání bytu, a proto na uvedené právo nelze aplikovat ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. Jde-li o otázku vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením, odkázaly na „stanovisko Nejvyššího soudu ČSR č. j. Cpj 261/75 vydané ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 1977“. Navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalovaná) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor, že předmětný byt užívá žalovaná bez právního důvodu, přijal odvolací soud poté, co předběžně dovodil, že jí nemohlo podle §871 odst. 1 obč. zák. vzniknout právo nájmu bytu, jestliže jí nesvědčilo (v době do 31. prosince 1991) právo osobního užívání bytu, a že nemohla nabýt ani právo odpovídající věcnému břemeni vydržením proto, že nebyla v dobré víře, že jí svědčí věcné břemeno v podobě užívání bytu, odvíjela-li až do úmrtí svého syna v roce 1997 právo předmětný byt užívat od smlouvy uzavřené podle §51 občanského zákoníku. Zmíněné (předběžné) právní závěry, jejichž správnost byla dovoláním zpochybněna, by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. července 2000, sp. zn. 26 Cdo 187/99, z 19. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 1415/2000, z 19. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 904/99, z 8. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2341/2000) zaujal právní názor, že přímo z ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zákonná transformace na právo nájmu se týká pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; jejich výčet je taxativní a nelze jej rozšiřovat na právní vztahy, jež zde nejsou výslovně vyjmenovány. Citované ustanovení je ve vztahu k přechodnému ustanovení obecné povahy, tj. k ustanovení §868 obč. zák., ustanovením speciálním a může se proto týkat jen těch právních vztahů, jež toto zvláštní ustanovení výslovně zmiňuje.
Ustálená soudní praxe také dovodila, že předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo – existovalo (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu). Uvedený závěr lze dovodit rovněž z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 – 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (z nálezu, na nějž v dovolání odkázala žalovaná). Soudní praxe se ustálila také v názoru, že vznik tohoto práva (práva osobního užívání bytu) je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „občanský zákoník“). Přitom nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, zásadně bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 občanského zákoníku). Právní skutečností působící vznik práva osobního užívání bytu sice byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) – srov. Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., strana 549.
Dohody o zřízení tzv. práva doživotního a bezplatného užívání bytu nacházejícího se v určité nemovitosti, uzavírané zpravidla v souvislosti s převodem nemovitosti zejména mezi osobami příbuznými, nebyly v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., výslovně upraveny, avšak právní základ pro jejich uzavírání poskytovalo ustanovení §51 občanského zákoníku (ve znění před uvedenou novelou). Také soudní praxe je připouštěla (srov. např. Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., strana 659 a dále rozhodnutí uveřejněná pod pořadovými čísly 2 a 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1977 a 1980); přitom tato smlouva – jako každá smlouva – zakládala práva a povinnosti toliko mezi jejími účastníky, tj. osobě (osobám) oprávněné právo užívat byt a osobě (osobám) povinné povinnost výkon tohoto práva strpět.
V soudní praxi není pochyb ani o tom, že skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva. Držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni. Dobrá víra se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na každém požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněný na straně 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo 2919/2000, rozsudky Nejvyššího soudu z 24. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 882/2001, a ze 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001). V naznačených souvislostech nelze přehlédnout ani právní závěr, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 25. června 1980 prodali F. a B. K. svému synovi M.K. mimo jiných nemovitostí rovněž předmětný dům, že nabyvatel se v kupní smlouvě zavázal umožnit převodcům (tedy i žalované) doživotní právo užívání přízemního bytu sestávajícího z kuchyně a tří pokojů s volným pohybem po příslušenství nemovitosti, že nabyvatel v roce 1997 zemřel, že po jeho smrti přešlo vlastnické právo k předmětnému domu na pozůstalou manželku J. K. a nezletilé děti M. a L. K., že ti kupní smlouvou ze dne 1. června 2000 převedli vlastnické právo k nemovitostem (tedy i k předmětnému domu) na žalobkyně a že ve zmíněné kupní smlouvě nebylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch žalované. Jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že v daném případě nevzniklo žalované ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák. právo nájmu bytu a že žalovaná nemohla nabýt ani právo odpovídající věcnému břemeni vydržením, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř. Dovolací soud dovodil, že jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající v okolnostech projednávané věci, pro něž nebyla žalobkyním náhrada nákladů dovolacího řízení zcela přiznána, byť bylo dovolání žalované odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu