ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3321.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3321/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované A. H. , zastoupené Mgr. Jiřinou Kašparovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, W. Churchilla 2, o určení výše nájemného a o zaplacení částky 286.032,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 104/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2008, č. j. 58 Co 106/2008-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalobce dovoláním napadl rozsudek (v potvrzujícím výroku o věci samé I. a v souvisejících nákladových výrocích) Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 27. srpna 2008, č. j. 58 Co 106/2008-57, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítl, že soudy obou stupňů „neprovedly ke zjištění obvyklého nájemného žádné důkazy“ a že „měly v pochybnostech o výši tržního nájemného nařídit vypracování znaleckého posudku“ ). Přitom však přehlédl, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není jakákoliv vada řízení; z pohledu citovaného ustanovení jsou relevantní pouze vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k právním názorům, které oba soudy ve věci zaujaly (viz posléze uvedený výklad), však v posuzovaném případě o takové vady řízení jít nemůže.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních názorech, že ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „obč. zák.“) je v právních vztazích nájmu bytu neaplikovatelné, že za dobu, kdy neexistoval právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem, mohlo být rozhodnutím soudu nájemné z bytu zvýšeno, avšak pouze „do budoucna“ , a že pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat zvýšení nájemného z bytu za období, kdy již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., tj. právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného z bytu pronajímatelem. Dovolatel – prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – správnost těchto právních názorů zpochybnil. Uvedené názory by proto mohly činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Především pokládá dovolací soud za potřebné zdůraznit následující. Dovolatel se sice domáhal (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30. května 2007) zvýšení nájemného z bytu na částku 11.445,- Kč měsíčně ode dne podání žaloby do budoucna. Nelze ovšem přehlédnout, že současně – byť s odůvodněním, že jde o „částku odpovídající nedoplatku za poslední tři roky“ ve výši 286.032,- Kč s příslušenstvím – se domáhal rovněž rozdílu mezi tím, co bylo na nájemném z bytu za předcházející tři roky skutečně zaplaceno, a tím, co podle jeho názoru mělo být z titulu požadovaného zvýšeného nájemného za tuto dobu zaplaceno. Žalovaná částka 286.032,- Kč je tak ve skutečnosti rozdílem mezi nájemným skutečně zaplaceným a zvýšeným nájemným, které měla žalovaná podle představy dovolatele v době 36 měsíců předcházejících podání žaloby platit. Ve skutečnosti se tedy dovolatel zaplacení částky 286.032,- Kč s příslušenstvím domáhal z titulu zvýšení nájemného z bytu i za dobu předcházejících 36 měsíců z částky 3.298,- Kč (resp. za posledních pět měsíců z částky 4.750,- Kč) měsíčně na částku 11.445,- Kč měsíčně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že pokud ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava obsažená v ustanoveních §685 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006).
Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008).
Odvolací soud se při řešení předestřených otázek od citované judikatury Ústavního soudu České republiky a již ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky neodchýlil; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu rovněž v nákladových výrocích. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 31. 1edna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu