ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3336.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3336/2022-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně GLOBAL CARE s.r.o. , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Koněvova 2660/141, IČO: 28454880, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalované FINOX s.r.o. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Hybernská 1271/32, IČO: 26772981, o zaplacení částky 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 219/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2021, č. j. 70 Co 190/2021-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. února 2021, č. j. 23 C 219/2018-112, výrokem I. zastavil řízení ve věci samé podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“). Učinil tak proto, že žalobkyně nezaplatila soudní poplatek z žaloby ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 8. března 2019, č. j. 23 C 219/2018-12, které jí bylo doručeno dne 28. dubna 2020. Výrokem II. zastavil podle §104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), také řízení o žádosti žalobkyně o přiznání osvobození od soudních poplatků; to proto, že o její žádosti o osvobození od soudních poplatků již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 20. ledna 2020, č. j. 23 C 219/2018-50, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 6. dubna 2020, č. j. 70 Co 116/2020-62, které nabylo právní moci dne 28. dubna 2020. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 29. června 2021, č. j. 70 Co 190/2021-159, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že podle výroku II. se vedle zastavení řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků ze dne 13. května 2020 zastavuje také řízení o její žádosti o ustanovení zástupce ze dne 17. července 2020.
Dovolaní žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
Na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ , tj. jakoby i v části, kterou byla zastavena řízení o její žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Podle §238 odst. 1 písm. i/ a j/ o. s. ř. však není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné. Přesto (z důvodu vzájemné provázanosti výroků) pokládá za potřebné se výjimečně vyjádřit i k dovolacím námitkám uplatněným v této souvislosti.
Předně se však dovolatelka domnívá, že poté, co soud pravomocně rozhodl o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, je povinen účastníka vyzvat k zaplacení soudního poplatku novým usnesením, a že opakované doručení téhož usnesení nemůže účastníkovi zakládat procesní povinnosti. Nejvyšší soud již v usnesení z 24. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 211/2019 (a dále též v usnesení z 29. září 2020, sp. zn. 23 Cdo 2259/2020), uzavřel, že lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá výzva byla objektivně způsobilá zprostředkovat dovolateli povinnost zaplacení soudního poplatku, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nové a stále stejné výzvy postupem neefektivním a formalistickým (srov. též usnesení Ústavního soudu z 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, a z 13. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 1775/13). Nová výzva k zaplacení soudního poplatku z žaloby tak nebyla ani v podmínkách projednávané věci nezbytná, neboť již původní usnesení ze dne 8. března 2019, č. j. 23 C 219/2018-12, bylo nesporně způsobilé zprostředkovat dovolatelce (ze zákona vzniklou) poplatkovou povinnost. Tam stanovená patnáctidenní lhůta k jejímu splnění, počínající dnem doručení výzvy, tudíž mohla začít plynout i při opětovném doručení dotčeného usnesení a soud prvního stupně byl oprávněn po jejím marném uplynutí řízení zastavit.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena rovněž v závěru, že neuvede-li žadatel skutečnosti rozhodné pro osvobození přímo v žádosti, učiní tak na výzvu soudu, zpravidla formou vyplnění „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. Je v zájmu žadatele, aby formulář vyplnil pravdivě a tudíž ani nic nezamlčel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013). Při úvaze o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud vychází z žádosti a dokladů účastníka řízení, případně z dalších skutečností, jsou-li mu známy. Důkazní břemeno o prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudních poplatků nese účastník řízení. Doplnění údajů k výzvě soudu není vyloučeno zejména tam, kde jsou zjevně neúplné, např. v situaci, kdy podle prohlášení nemá žadatel žádné prostředky ani majetek a není jasné, z čeho uhrazuje své potřeby (viz též kupř. usnesení Nejvyššího soudu z 28. března 2017, sp. zn. 22 Cdo 648/2017, či z 30. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5495/2016).
Z obsahu spisu vyplývá, že poté, co dovolatelka podáním ze dne 13. května 2020 (viz č. l. 64 spisu) opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků, vyzval ji soud prvního stupně, aby mu ve lhůtě 15 dnů od doručení této písemnosti zaslala zpět pravdivě a úplně vyplněné prohlášení o svých osobních a majetkových poměrech a aby k němu připojila rovněž všechny listiny, na něž bude odkazovat (viz č. l. 70 spisu). Na zmíněnou výzvu reagovala dovolatelka podáním ze dne 17. července 2020 (viz č. l. 81 spisu), v němž současně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů. Jestliže soud prvního stupně (odvolací soud) nepovažoval údaje uvedené v tomto podání za zjevně neúplné, nebyl povinen ji znovu (opětovně) vyzývat k jakémukoliv doplnění; navíc v situaci, kdy již v původní výzvě požadoval, aby prohlášení o osobních poměrech vyplnila pravdivě a úplně . Ostatně i z odůvodnění usnesení soudů obou stupňů je zřejmé, že skutečnosti uvedené dovolatelkou považovaly za dostatečné k objasnění jejích majetkových poměrů, avšak současně neumožňující jí (ani částečné) osvobození od soudních poplatků přiznat.
Nejvyšší soud konstantně judikuje, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.). V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a a §167 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 22. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 5496/2016, či z 21. července 2021, sp. zn. 30 Cdo 1623/2021). To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. července 2020, sp. zn. 32 Cdo 2280/2020, a z 30. srpna 2022, sp. zn. 23 Cdo 1506/2022).
Z nálezu Ústavního soudu z 20. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, uveřejněného pod č. 10/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z navazující judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení z 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, z 26. října 2016, sp. zn. 32 Cdo 2346/2016, z 15. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 5403/2016, či z 2. října 2018, sp. zn. 23 Cdo 3327/2018), rovněž vyplývá, že nová žádost o osvobození od soudních poplatků, podaná po vydání rozhodnutí, jímž předchozí žádosti nebylo vyhověno, nesmí zůstat opomenuta, rozhodnout o ní je však soud povinen jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. V opačném případě postačí, jestliže se s takovou žádostí vypořádá v odůvodnění usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz též usnesení Nejvyššího soudu z 22. února 2019, sp. zn. 32 Cdo 4665/2018).
Otázku, zda opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, musí posoudit soud rozhodující o této žádosti; přitom musí zvažovat, zda nejde jen o jinak slovně vyjádřené skutečnosti, které již byly uplatněny v dříve neúspěšně uplatněné žádosti (jiný text vyjadřující v podstatě totéž). Stejně tak je nevýznamné, že v nové žádosti jsou podrobněji popsány důsledky setrvalého majetkového stavu. Jinak řečeno musí být doložena změna majetkových poměrů, nastalá od rozhodnutí o předešlé žádosti. Rozhodnutí tak závisí na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. listopadu 2018, sp. zn. 22 Cdo 3525/2018).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud přihlížel – oproti mínění dovolatelky – ke všem tvrzeným skutečnostem, tedy i k těm, které nastaly po pravomocném rozhodnutí o její předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů (konkrétně jde o daňová přiznání za roky 2016 – 2019). Nepovažoval je však za nové, resp. prokazující změnu poměrů, jež by musel znovu posuzovat, neboť pouze odrážely dříve uplatněné tvrzení o její nemajetnosti. Námitku (uvedenou již v původní žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů /resp. v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. ledna 2020, č. j. 23 C 219/2018-50, kterým nebylo těmto žádostem vyhověno/), že její jedinou podnikatelskou činností bylo do roku 2016 provozování hudebního klubu, pak shledal z tam podrobně rozvedených důvodů nevěrohodnou. Tyto úvahy se přitom dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřené. Uzavřel-li tudíž odvolací soud, že opakovaná žádost dovolatelky o osvobození od soudních poplatků (doplněná žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů) neobsahuje žádné nové skutečnosti, a zastavil-li z tohoto důvodu o ní řízení, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Z vyložených důvodů pak naznačený postup nemohl představovat ani zásah do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu.
Konečně dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k vyřešení otázku, zda o návrhu žalobce na postup podle §9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb. je soud povinen rozhodnout usnesením a toto usnesení účastníku doručit i v případě, že pro tento postup neshledá předpoklady.
Ustálená praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 1. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015, z 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015, či z 14. června 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017) vychází z toho, že smyslem ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb. je zohlednit situaci, kdy poplatník soudního poplatku je ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost, nikoliv situaci, kdy poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo pravomocně rozhodnuto podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. tak, že se mu osvobození nepřiznává.
Uvedené závěry se v poměrech projednávané věci projeví následovně. Jestliže dovolatelka ve svém podání ze dne 22. března 2019 (viz č. l. 13 spisu) neuvedla žádné relevantní skutečnosti, které měly soud prvního stupně vést k postupu podle §9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb., má tato okolnost za následek zastavení řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku. Vyjádřeno jinak, o návrhu dovolatelky na postup podle zmíněného ustanovení bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně o zastavení řízení, a toto rozhodnutí jí bylo též doručeno, což ani sama nepopírá. Zvláštní usnesení soud vydává pouze v případě, že podmínky pro postup podle §9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb. shledá a řízení i přes nezaplacení soudního poplatku nezastaví, jak vyplývá z výslovného znění ustanovení §9 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb. (srov. obdobně též usnesení Nejvyššího soudu z 15. února 2022, sp. zn. 26 Cdo 1010/2021, vydané v jiné věci týchž účastnic). Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Namítla-li proto dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se zejména jí tvrzené změny v majetkových poměrech) neuplatnila v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu