ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3488.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3488/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně S.-P. s. r. o., zastoupené advokátem, jako právní nástupkyně původní žalobkyně S.-R., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. Š., a 2) J. Š., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 100/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2007, č. j. 14 Co 658/2006-128, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2007, č. j. 14 Co 658/2006-128, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. září 2006, č. j. 19 C 100/2004-103, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. března 2005, č. j. 19 C 100/2004-73, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi původní žalobkyně S.-R., a. s., se sídlem v Praze 10, Průmyslová 1472/11 (dále jen „původní žalobkyně“) z nájmu žalovaných k „bytu č. 5 o velikosti 1+1 s příslušenstvím ve druhém nadzemním podlaží domu čp. 222 v P. 1, Ostrovní 8“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání původní žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. srpna 2005, č. j. 14 Co 294/2005-89, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. září 2006, č. j. 19 C 100/2004-103, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi původní žalobkyně z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr skončí po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do jednoho měsíce od skončení nájmu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že původně byl předmětný byt pronajat K. K., že po jeho smrti byt užívala pozůstalá manželka M. K., že dřívější právo osobního užívání bytu přešlo v důsledku jejího úmrtí na žalovaného, že tehdejší správce předmětného domu uzavřel s žalovaným dne 5. února 1993 rovněž smlouvu o nájmu předmětného bytu, že již dne 6. března 1992 uzavřeli žalovaní manželství, že v předmětném bytě nikdy nebydleli, že od roku 1992 bydlí v domě ve vlastnictví matky žalovaného M. S. na adrese M., ul. Karolíny Světlé 1214 (dále jen „dům v M.“), že předmětný byt užívá matka žalovaného, která rovněž platí nájemné a úhradu za služby, že v letech 1996 až 1998 žalovaní byt zrekonstruovali na byt první kategorie a že zrekonstruovaný byt byl kolaudován rozhodnutím Obvodního úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby, ze dne 3. srpna 1998. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaným vzniklo právo společného nájmu bytu manžely. Poté rovněž dovodil, že – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Současně však dovodil, že další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je naplněn, neboť žalovaní předmětný byt neužívají dlouhodobě a za vážné důvody neužívání bytu lze pokládat pouze takové okolnosti, které nájemci brání v užívání bytu dočasně. Za této situace přivolil k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., určil, ke kterému datu nájemní poměr skončí (§711 odst. 2, §710 odst. 3 obč. zák.), a žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do jednoho měsíce od skončení nájmu se zdůvodněním, že vzhledem k časové i finanční náročnosti stěhování určuje k vyklizení delší lhůtu v souladu s ustanovením §160 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 15. února 2007, č. j. 14 Co 658/2006-128, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a rovněž s právními závěry, které na jeho základě učinil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Dodal, že za užívání bytu žalovanými nelze pokládat užívání bytu matkou žalovaného; v této souvislosti konstatoval, že podle obsahu spisu je matka žalovaného vdaná, bydlí v B. a předmětný byt užívá pouze občas při pracovních cestách do P. Současně uvedl, že žalovaní předmětný byt neužívají dlouhodobě, tj. od vzniku práva společného nájmu v roce 1992, a to proto, že je pro jejich rodinu malý. Dále uvedl, že lhůta, po jejímž uplynutí má nájem bytu skončit, má oporu v ustanovení §710 odst. 3 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. S odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. především namítli, že ačkoliv odvolací soud neprováděl při odvolacím jednání žádné dokazování a v odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí odkázal na správně a úplně zjištěný skutkový stav (včetně toho, že od roku 1992 do současné doby byt užívá matka žalovaného), je pro ně „nepochopitelné následné konstatování odvolacího soudu, že nelze uzavřít, že byt je žalovanými užíván tak, že jej užívá matka žalovaného jako rodinná příslušnice“. S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uvedli, že výpověď z nájmu bytu je v otázce běhu výpovědní lhůty v rozporu s ustanovením §710 odst. 3 obč. zák. Má-li totiž výpovědní lhůta začít běžet první den měsíce následujícího po měsíci, v němž rozhodnutí nabude právní moci, pak její běh skončí nikoliv ke konci kalendářního měsíce, nýbrž v rozporu s ustanovením §710 odst. 3 obč. zák. až první den v měsíci. Dále namítli, že užívá-li předmětný byt od roku 1992 do současné doby matka žalovaného, pak nejde podle jejich názoru o neužívání bytu. Jsou přesvědčeni, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je zapotřebí vyložit ve prospěch nájemce a že zákonodárce zde měl na mysli faktické užívání (neužívání) bytu. Dodali, že takovýto způsob uspořádání bytových poměrů byl v jejich rodině s ohledem na velikost předmětného bytu jediný možný; do předmětného bytu se hodlají vrátit poté, co budou mít jejich děti uspokojeny „své bytové potřeby samostatně“. Navíc nelze podle jejich názoru přehlédnout, že žalobkyni nevzniká žádná újma, neboť je řádně placeno nájemné a úhrady za služby a byt byl na jejich náklady zrekonstruován. Kromě toho namítli, že žalobkyně hodlala předmětný dům rekonstruovat, avšak namísto výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. f) obč. zák. (s bytovou náhradou v podobě přiměřeného náhradního bytu) použila zástupné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., které ovšem nejsou naplněny. Dále napadenému rozhodnutí vytkli, že jejich vyklizovací povinnost nebyla vázána na poskytnutí bytové náhrady (přístřeší) ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Původní žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl (ve věci samé) jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Za této situace se dovolací soud již nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přitom nepřehlédl, že dovolání směřuje také proti potvrzujícímu výroku týkajícímu se bytové náhrady. Zde nelze ztratit ze zřetele, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o. s. ř.) lze všechny uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byť je dovolatelé zčásti podřadili i dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je naplněn.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák.).
Podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu nájemcem, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, uveřejněný pod č. 41, ve svazku č. 21 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že o neužívání bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení; tak tomu je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99). Soudní praxe také dovodila, že užívání bytu pouze členy rodiny (bez toho, že by byt současně užíval i nájemce) nemůže vyloučit aplikaci výpovědního důvodu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004, ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1347/2004, a ze dne 29. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3408/2007).
Pro úplnost je zapotřebí připomenout, že existenci výpovědního důvodu soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy také posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněném pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), vyslovil právní názor, že právní normu vtělenou do ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. činí užitý pojem „bez vážného důvodu“ normou s relativně neurčitou hypotézou. V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčité množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno při hodnocení jejich důležitosti (vážnosti) z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele, zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněný pod C 486 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že vážnými důvody neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1954/99). Je proto třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí jeho důvodu pomine. Na takový stav je mimo jiné možno usuzovat i z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá (užívá pouze občas). Ani Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. června 2003, sp. zn. I ÚS 360/02, použití tohoto hlediska nevyloučil; naopak jej připustil, avšak jeho použití omezil zejména na ty případy, kdy má nájemce fakticky zajištěnou trvalou možnost bydlení jinde a vzniká tak nepoměr mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele (srov. odůvodnění citovaného nálezu). Obecně lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu či členů jeho domácnosti. Vážným důvodem neužívání bytu může být rovněž výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. O vážný důvod neužívání bytu nájemcem jde i tehdy, není-li pronajímatel způsobilý zajistit do nájemcova bytu nepřetržitou dodávku pitné vody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1733/2002, uveřejněný pod C 1775 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vzhledem k uvedenému lze konstatovat, že odvolací soud se od citované judikatury neodklonil, jestliže dovodil, že za užívání bytu žalovanými (dovolateli) nelze pokládat užívání bytu matkou žalovaného (tj. „že nelze uzavřít, že byt je žalovanými užíván tak, že jej užívá matka žalovaného jako rodinná příslušnice“). Lze jen zdůraznit, že pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je rozhodné, že nájemce byt neužívá (jinak řečeno je nerozhodné, že byt užívá jiná osoba, byť by šlo o rodinného příslušníka či osobu nájemci blízkou). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zde proto nebyl užit opodstatněně.
Podle §710 odst. 3 obč. zák. v písemné výpovědi musí být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit, a to nejméně tři měsíce tak, aby skončila ke konci kalendářního měsíce (§710 odst. 3 o. s. ř.). Podle §711 odst. 2 věty první a druhé obč. zák. jestliže soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu, určí současně, ke kterému datu nájemní poměr skončí; přitom přihlédne k výpovědní lhůtě (§710 obč. zák.). Výpovědní lhůta počne běžet až prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku.
Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. Ve smyslu §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu.
Jestliže – praví se v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – pronajímatel neuvede ve výpovědi z nájmu lhůtu, kdy má nájem skončit, a to ani v návrhu na přivolení soudu k výpovědi, popřípadě uvede lhůtu kratší, než stanoví §710 odst. 3 obč. zák., jde o výpověď neplatnou. Soud tu nemůže nahrazovat chybějící nebo neplatný úkon svým rozhodnutím. V rozsudku ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že pronajímatelovu výpověď z nájmu bytu lze posoudit – z hlediska požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ustanovení §710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí, podle zásad vyjádřených v §711 odst. 2 obč. zák., k němuž je povolán soud, by výpověď náležitým podkladem být nemohla.
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 17. června 2004 (nebyla žalovaným dána před zahájením řízení). V bodě II. žaloby byl specifikován byt, jehož jsou žalovaní společnými nájemci. Skutečnosti významné pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. byly uvedeny v bodě III. až VI. žaloby; v bodě VII. žaloby bylo rovněž uvedeno, že původní žalobkyně vypovídá nájem bytu „v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud k této výpovědi z nájmu přivolí“. Dovolací soud zastává názor, že výpověď z nájmu bytu (jednostranný hmotněprávní úkon původní žalobkyně učiněný v žalobě) obsahovala stanovení správné (tříměsíční) výpovědní lhůty a že v ní byl – v souladu se shora citovanou judikaturou – rovněž určen počátek jejího běhu (vázaností na první den kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy nabude právní moci rozsudek, kterým soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu); byla-li výpovědní lhůta stanovena (v souladu s ustanovením §710 odst. 3 obč. zák.) jako tříměsíční, pak – s ohledem na počátek jejího běhu – musí skončit (stejně jako nájem bytu – §711 odst. 2 obč. zák.) uplynutím takto vymezeného třetího kalendářního měsíce. Lze uzavřít, že výpověď z nájmu bytu tak v souladu s ustanovením §710 odst. 3 obč. zák. obsahovala údaj o lhůtě, kdy měl nájem skončit, a mohla tudíž být náležitým podkladem pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí. Pro dovolatele byl tak obsah projevu vůle původní žalobkyně jednoznačně seznatelný i v otázce délky výpovědní lhůty a počátku i konce jejího běhu, včetně doby skončení nájmu bytu. Ani v tomto ohledu tedy nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
V rozsudku soudu prvního stupně (potvrzeném napadeným rozsudkem) nebyla vyklizovací povinnost dovolatelů z bytu vázána na poskytnutí přístřeší jako bytové náhrady svého druhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Dovolatelé namítli, že jejich vyklizovací povinnost z bytu měla být vázána na poskytnutí bytové náhrady (přístřeší) ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák.
Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. – stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Nelze však ani opomenout, že judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že právo na bytovou náhradu vyplývající ze zákona lze výjimečně odepřít podle §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, bylo-li by uplatňování tohoto práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98). Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. R 7/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného. Jak je konstatováno v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996 pod pořadovým číslem 36, úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je.
V projednávané věci soudy obou stupňů uložily žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; tím současně – nikoli však cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – vyjádřily, že žalovaným nepřísluší právo na bytovou náhradu, tudíž ani právo na poskytnutí přístřeší. Přitom posouzením otázky bytové náhrady v podobě přístřeší (podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.) se ve skutečnosti ani nezabývaly. Za této situace je právní posouzení věci odvolacím soudem (a potažmo i soudem prvního stupně) neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu – vzhledem k vzájemné provázanosti všech výroků (§242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) – v celém rozsahu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že podle rozhodnutí Obvodního úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby, ze dne 3. srpna 1998, č. j. Výst. 2734/98-Kv/F-2-222, bylo povoleno užívání stavby (změny stavby) úpravy bytu v domě č. p. 222 v 1. patře v Praze 1, Nové Město, Ostrovní 8, tak, že byt nyní sestává ze sprchového koutu, WC, kuchyňského koutu a dvou pokojů.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu