ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3638.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 3638/2017-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému S. J. , P., zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o zaplacení částky 890.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 149/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2017, č. j. 53 Co 270/2016-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.714,- Kč k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 890.000,- Kč z titulu smluvní pokuty. Žalobu odůvodnil tvrzením, že nájemní smlouvou ze dne 12. prosince 2000, ve spojení s tam specifikovanými dodatky, pronajal žalovanému část tam označeného pozemku o výměře nacházející se před objektem, P., za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s občerstvením včetně obslužného pultu a odpadkového koše, že pro případ nepředání této části vyklizeného pozemku po skončení nájmu ve stanovené lhůtě se žalovaný zavázal zaplatit mu smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně do doby protokolárního předání předmětu nájmu a že v tomto případě jde o smluvní pokutu za období od 1. února 2013 do 30. dubna 2013, tj. za 89 dnů, kdy byl žalovaný v prodlení se splněním uvedené povinnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. ledna 2017, č. j. 53 Co 270/2016-310, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 8. února 2016, č. j. 23 C 149/2013-155, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 890.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že ujednání účastníků o smluvní pokutě není z hlediska korektivu dobrých mravů neplatné ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Na přiměřenost smluvní pokuty usoudil nejen vzhledem k její denní sazbě, nýbrž mimo jiné i s přihlédnutím k účelu, pro nějž byla sjednána a jímž byla snaha žalobce docílit (včasného) vyklizení Václavského náměstí od stánků v rámci jeho uvažované revitalizace.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o.s.ř.“), neboť otázka nastolená k dovolacímu přezkumu (otázka neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska korektivu dobrých mravů podle §39 obč. zák., resp. přiměřenosti sjednané smluvní pokuty) byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v obdobné věci týchž účastníků vyřešena, od tohoto řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci a rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolací soud pokládá za potřebné nejprve předeslat, že v usnesení ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 33 Cdo 509/2015 (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. června 2016, sp. zn. II. ÚS 658/2016), které se týkalo týchž účastníků, Nejvyšší soud dovodil, že právní vztah účastníků založený smlouvou o pronájmu pozemku (resp. jeho části) nelze (v intencích závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004) hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu §261 odst. 2 obch. zák.; jde tudíž o vztah občanskoprávní. Jelikož dovolatel správnost uvedeného právního názoru nezpochybnil a v dovolání se k němu výslovně přihlásil, dovolací soud z něj vyšel.
Nejvyšší soud v obdobné věci týchž účastníků a při stejné denní sazbě smluvní pokuty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. 33 Cdo 3428/2016) formuloval a odůvodnil závěr, že ujednání o smluvní pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
K dovolací námitce (vyplývající z obsahu dovolání), že z hlediska posouzení platnosti smluvní pokuty podle §39 obč. zák. „mohou být významné i skutečnosti, jež nastaly až následně, tj. po sjednání smluvní pokuty“ , lze jen dodat, že v tomto případě dovolatel nerozlišuje mezi posouzením platnosti ujednání o smluvní pokutě podle §39 obč. zák. a posouzením, zda již uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu u §3 odst. 1 obč. zák., kde tyto okolnosti mohou být právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23 září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014, a z 27. května 2015, sp. zn. 33 Cdo 1017/2015, na něž dovolatel rovněž odkázal).
Na tomto místě pak dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky (jež dovolatel rovněž uplatnil, namítl-li že žalobce netvrdil, že by mu porušením jeho povinnosti vyklidit část pozemku vznikla jakákoliv škoda a nenastala ani potenciální škoda, neboť záměr revitalizovat V. nerealizoval, že nevyrobil žádné nové stánky na prodej občerstvení, že žalobci uhradil náhradu za užívání části pozemku, byť zde od ukončení nájemního vztahu neprovozoval žádnou podnikatelskou činnost, že tato část pozemku byla znovu zařazena do tzv. tržního řádu a minimálně od 31. prosince 2016 zde stále provozuje třetí osoba prodej občerstvení a že napadené rozhodnutí je zčásti založeno na skutkovém stavu, který nebyl vůbec zjištěn) a ani vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. října 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu