ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4077.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4077/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně G. M. C., s. r. o. , zastoupené advokátem, proti žalované A. N ., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 83/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č. j. 55 Co 30/2008-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č. j. 55 Co 30/2008-96, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. září 2007, č. j. 23 C 83/2004-79, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud přivolil k její výpovědi z nájmu žalované k „bytu, nacházejícímu se v 1. a 2. nadzemním podlaží v domě č. p. 203, v katastrálním území Š., v P. 10“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V žalobě – v rámci vylíčení rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/) – uvedla, že je vlastnicí předmětného domu, že ho nabyla vydražením v nedobrovolné dražbě konané dne 18. března 2003 a že předchozí vlastnice domu (obchodní společnost E., a. s., se sídlem v J., H. 635) jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 1. března 1999 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. Součástí žaloby učinila rovněž výpověď z nájmu žalované k předmětnému bytu, a to z důvodu nezaplacení nájemného z bytu za měsíce březen až červen, listopad a prosinec roku 2003 a za leden roku 2004.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j. 23 C 83/2004-79, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. dubna 2008, č. j. 55 Co 30/2008-96, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů za zjištěno, že žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice předmětného domu, že její vlastnické právo k domu jí bylo do katastru nemovitostí zapsáno jako vydražitelce z nedobrovolné dražby konané dne 18. března 2003 a provedené podle §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 10. května 2005 (dále jen „předmětná dražba“, resp. „dražba“, a „zákon o veřejných dražbách“), že platností uvedené dražby se zabýval Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 167/2003, že pravomocným rozsudkem ze dne 20. srpna 2004, č. j. 19 C 167/2003-62 (ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2005, sp. zn. 14 Co 422/2004) nebyla její neplatnost shledána a že nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 47/04, uveřejněným pod č. 181/2005 Sb., bylo ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách s účinností od 10. května 2005 jako protiústavní zrušeno.
Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že nelze poskytnout ochranu výkonu práv, která pro žalobkyni plynou z nedobrovolné dražby provedené podle §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách. Podle soudů obou stupňů je tomu tak proto, že ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách bylo s účinností od 10. května 2005 jako protiústavní zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 47/04, uveřejněným pod č. 181/2005 Sb. Z uvedeného důvodu oba soudy – s odkazem na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005 – vyšly z právního názoru, že pokud za řízení před soudem prvního stupně nebo v průběhu odvolacího řízení došlo ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který protiústavností postihoval uplatněný nárok, nejsou v soudní praxi žádné pochybnosti o tom, že soudy jsou povinny k nálezu Ústavního soudu přihlédnout a nesmí tudíž poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) pro projednávanou věc vyplývaly; přitom je z tohoto pohledu nerozhodné, že podle §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu (dále jen „zákon č. 182/1993 Sb.“), práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. S ohledem na to uzavřely, že nelze-li po zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) vykonávat soudní rozhodnutí vydaná na jeho základě, nesmí soud již v nalézacím řízení poskytnout ochranu právu nebo vynucovat splnění povinnosti na takovém zákoně (jeho jednotlivém ustanovení) založených, neboť by rozhodnutí vycházející z protiústavního zákona (jeho jednotlivého ustanovení) stejně nemohlo být – jak vyplývá z ustanovení §71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. – vykonatelné. Za této situace odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, a to pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání především namítla, že odvolací soud vůbec nereagoval na důvody a obsah jejího odvolání, v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl žádné argumenty, které by rozhodnutí odůvodňovaly, a pouze konstatoval, že se s důvody rozhodnutí soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Podle jejího mínění je proto rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Ve vztahu k právnímu posouzení věci označila za zásadně právně významnou především otázku „přípustnosti posuzování platnosti veřejné nedobrovolné dražby mimo řízení o určení neplatnosti dražby vedené na základě žaloby podané podle ust. §48 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách“. Zde uvedla, že podle hmotného práva i ustálené soudní praxe může dražbu uskutečněnou podle zákona o veřejných dražbách soud posoudit jako neplatnou pouze v řízení o určení neplatnosti dražby podle §48 zákona o veřejných dražbách. Vyjádřila přesvědčení, že soudy nebyly oprávněny posoudit otázku neplatnosti dražby v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu jako otázku předběžnou. V této souvislosti rovněž namítla, že nemohou být automaticky neplatné veškeré veřejné nedobrovolné dražby provedené před 10. květnem 2005 podle ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, neboť byly provedeny podle tehdy platné právní úpravy, o níž nebylo známo, „jakým způsobem bude následně … změněna“ . S poukazem na ustanovení §70 a §71 zákona č. 182/1993 Sb. dodala, že „retroaktivita takovéto změny právního předpisu je přitom vyloučena“ . Za rozporný s §71 zákona č. 182/1993 Sb. pokládala závěr soudů obou stupňů, že výkonu práv, která pro ni plynou z předmětné dražby, již nelze poskytnout ochranu. V této souvislosti formulovala další otázku zásadního právního významu, totiž „zda veřejná dražba je rozhodnutím ve smyslu ust. §71 odst. 2 zákona o ústavním soudu a zda tedy na veřejné dražby lze toto ustanovení aplikovat“ . Zastávala názor, že udělení příklepu v dražbě takovým rozhodnutím není a že navíc příklepem se nabývá vlastnické právo v celém rozsahu, a tudíž následně z tohoto „rozhodnutí“ není co vykonávat. Měla rovněž pochybnosti o tom, že výkon práv vlastníka věci je výkonem takového „rozhodnutí“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky „přípustnosti posuzování platnosti veřejné nedobrovolné dražby mimo řízení o určení neplatnosti dražby vedené na základě žaloby podané podle ust. §48 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách“ ; uvedenou otázku totiž odvolací soud (a také soud prvního stupně) vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Naopak za zásadně právně významné dovolací soud nepokládal – zejména z důvodů předčasnosti – další otázky, které dovolatel označil za zásadně právně významné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny (posléze uvedenou vadu dovolatelka namítla).
Pro vyřešení dovolacích námitek podřaditelných dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. bude podstatné, zda je správný právní názor, na němž založil své rozhodnutí odvolací soud (právní názor o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatelky). Proto se dovolací soud nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě vycházel dovolací soud z nezpochybnitelných skutkových zjištění (viz výklad shora), že vlastnické právo k domu bylo dovolatelce do katastru nemovitostí zapsáno jako vydražitelce z nedobrovolné dražby konané dne 18. března 2003 a provedené podle §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, že platností uvedené dražby se zabýval Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 167/2003, že pravomocným rozsudkem ze dne 20. srpna 2004, č. j. 19 C 167/2003-62 (ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2005, sp. zn. 14 Co 422/2004) nebyla její neplatnost shledána a že nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 47/04, uveřejněným pod č. 181/2005 Sb., bylo ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách s účinností od 10. května 2005 jako protiústavní zrušeno.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že veřejná nedobrovolná dražba provedená podle ustanovení §36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle §48 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Soud může vyslovit neplatnost veřejné nedobrovolné dražby provedené podle §36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanoveních §48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle těchto ustanovení oprávněna (aktivně věcně legitimována), byla-li žaloba podána proti těm osobám, které jsou k určení neplatnosti dražby pasivně věcně legitimovány, a bylo-li právo na vyslovení neplatnosti dražby uplatněno ve stanovených lhůtách (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky z 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1679/2005, uveřejněného pod C 4226 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H.BECK, a z 28. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 224/2007). Pro nedobrovolnou dražbu provedenou podle §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách rovněž platí, že vlastnictví k předmětu této dražby na vydražitele nepřechází, pokud o neplatnosti dražby rozhodl soud k návrhu podaném podle §48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 23. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005, z 28. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 224/2007, a dále např. z 28. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2517/2007). Pro úplnost dovolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. prosince 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, zabývající se otázkou důsledků zrušení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách (nálezem ze dne 8. března 2005, sp. zn. Pl.ÚS 47/04, uveřejněným pod č. 181/2005 Sb.) na právní vztahy vzniklé podle citovaného ustanovení před jeho zrušením.
Vzhledem k uvedenému nelze pokládat za správné právní posouzení věci, pokud odvolací soud řešil otázku neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách jako otázku předběžnou v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a na (předběžném) právním názoru, který v této souvislosti přijal, založil svůj právní závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatelky. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl užit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, aniž se – zejména z důvodu nadbytečnosti – zabýval otázkou naplněnosti dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu