ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.441.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 441/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20/600, proti žalovanému P. Š. , bytem v P. 2, V. 69/1431, zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 48/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 22 Co 246/2011-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 22 Co 246/2011-133, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. října 2010, č. j. 26 C 48/2009-95, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, č. j. 22 Co 246/2011-133, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 14. 10. 2010, č. j. 26 C 48/2009-95, kterým uložil žalovanému vyklidit byt č. 22 o velikosti 1+1 s příslušenstvím v pátém podlaží domu č.p. 1431, katastrální území V., V. 69 (dále též jen „předmětný byt“) a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů „od právní moci rozsudku a po zajištění přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Zjistil, že žalobkyně dala dopisem ze dne 12. 10. 2006 žalovanému výpověď z nájmu předmětného bytu, neboť ho bez vážných důvodů neužívá a přenechal jej cizí osobě (dále jen „Výpověď“), že Výpověď zaslala v říjnu a v listopadu 2006 žalovanému poštou na adresu předmětného bytu (a na adresu P. 10, M. 451, kde žalovaný nebydlel a zásilka mu zde nebyla doručena), že se vrátila nevyzvednutá zpět, že se v té době žalovaný v místě svého bydliště nezdržoval, že od září 2006 do ledna 2007 probíhala v předmětném bytě rekonstrukce a žalovaný v té době pobýval na chatičce, že v této době do bytu nechodil, a to ani pro poštu, že žalobkyni nesdělil, že se v bytě nebude zdržovat, ani si nezajistil příjem zásilek. Dále zjistil, že žalovaný nepodal žalobu na určení neplatnosti Výpovědi a byt doposud nevyklidil. Uzavřel, že zásilku obsahující Výpověď lze považovat za doručenou, neboť mu byla doručována na adresu trvalého bydliště (předmětný byt) a i když se tam žalovaný nezdržoval, místo jeho tehdejšího pobytu nebylo „významně vzdáleno“ a měl a mohl si do bytu pro poštu chodit, nebo si ji vyzvedávat na poště. Pokud tak neučinil, nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Tvrzením žalovaného o špatném psychickém stavu ovlivňujícím jeho jednání se nezabýval, neboť měl za to, že nepředstavuje objektivní nemožnost docházet do domu a vyzvednout si doručené zásilky, ale jen „subjektivní hledisko“. Dospěl k závěru, že žalovanému marně uplynula lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti Výpovědi, uplynula již i výpovědní doba a žalobkyně se tak důvodně domáhá jeho vyklizení (§126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 10. 2011, dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí považoval vymezení obsahu slovního spojení „sféra dispozice“ adresáta doručované zásilky. Namítal, že již závěr soudu prvního stupně, který odvolací soud považoval za správný, a to že se v době doručování na adrese trvalého bydliště (kam mu byla Výpověď doručována) nezdržoval, vylučuje možnost, že se zásilka dostala do sféry jeho dispozice. Má za to, že zásilka je ve sféře dispozice adresáta jen tehdy, má-li objektivně možnost si ji převzít, je seznámen s tím, že je mu doručována, a je jen v jeho dispozici, zda se s ní seznámí. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda měl možnost si zásilku vyzvednout a úvahy soudu o tom, co mohl udělat, nemají pro závěr, zda se zásilka dostala do sféry jeho dispozice, žádný význam. Dále namítal, že jeho onemocnění spojené s vážnými psychickými problémy (strach z lidí, pocity ohrožení, halucinace atd.) představují objektivní důvod, který mu bránil mj. i v docházení do bytu po dobu jeho rekonstrukce (a vyzvednutí pošty), o subjektivní hledisko by šlo jen tehdy, kdyby tak jednal bez odpovídajícího onemocnění či zátěže. Vytýkal soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s námitkami, že se s ohledem na svůj zdravotní stav nemohl v době doručování Výpovědi zdržovat v místě bydliště. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil soudu k dalšímu řízení, případně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
V projednávané věci řešily soudy otázku, zda se zásilka s Výpovědí dostala do sféry dispozice žalovaného. Protože tato právní otázka je soudy rozhodována rozdílně, ač již byla v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešena, a její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku, kterým je i výpověď z nájmu bytu (§45 odst. 1 obč. zák.), předpokládá, že projev vůle je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459, komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 381 s. a dále například rozsudky Nejvyššího soudu z 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004 a z 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004).
Nepřítomná osoba musí mít konkrétní možnost seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením zásilky, obsahující projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Je-li jednostranný hmotněprávní úkon doručován prostřednictvím držitele poštovní licence, má adresát objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem, zdržuje-li se v místě, kde je mu doručováno. Měl-li adresát objektivně příležitost seznámit se s obsahem hmotněprávního úkonu, není právně významné, zda tak skutečně učinil.
Jestliže odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že se dovolatel nezdržoval v místě, kde mu byla doručována Výpověď prostřednictvím držitele poštovní licence, a ani se nedozvěděl o uložení zásilky na poště, pak jeho závěr o doručení Výpovědi nemůže obstát, neboť dovolatel neměl objektivně příležitost se s obsahem zásilky seznámit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011). Pro závěr, že se Výpověď dostala do sféry jeho dispozice, nepostačí případná možnost adresáta zásilky dopravit se do místa, kde mu bylo doručováno a zkontrolovat, zda mu nebylo oznámeno uložení zásilky, případně možnost dostavit se na poštu a tam zjistit, zda mu byla nějaká zásilka zaslána. Nelze ani přisvědčit odvolacímu soudu, že zdravotní problémy dovolatele, které mu měly bránit zdržovat se v místě trvalého bydliště (tedy v místě, kde mu bylo doručováno), nepředstavují objektivní nemožnost seznámit se s doručovanou zásilkou. Byl-li zdravotní stav dovolatele takový, že nemohl v předmětném bytě bydlet, pak se zásilky, které mu byly v té době doručovány (ukládány na poště), do sféry jeho dispozice nedostaly, neboť neměl objektivní příležitost se s nimi seznámit.
Protože napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu