ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4545.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4545/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Milošem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská 64, proti žalovanému M. R. , o 55.700,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 288/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č. j. 35 Co 589/2008-94, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 8. 2008, č. j. 16 C 288/2006-80, vyhověl žalobě a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 55.700,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, současně rozhodl o nákladech řízení účastníků, o nákladech státu a o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 2. 2009, č. j. 35 Co 589/2008-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve věci samé zamítl a výroky o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech státu zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení (ten o nich posléze rozhodl usnesením ze dne 20. 3. 2009, č. j. 16 C 288/2006-99).
Žalobkyně (po změně žaloby v průběhu řízení) se po žalovaném domáhala zaplacení částky 55.700,- Kč s tvrzením, že žalovaný měl od roku 2006 platit tržní nájemné, to však nečiní a stále platí nájemné stanovené pro 2005; žalovaná částka představuje nedoplatek „tržního nájemného“ za dobu od 1. 1. 2006 do 31. 7. 2008.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 2. 6. 2004 smlouvu o nájmu bytu o velikosti 1+0 s příslušenstvím ve II. poschodí domu č. p. v P. 10, Č. ulice (dále jen „předmětný byt“, popř. „byt“ a „předmětná smlouva o nájmu bytu“ nebo „smlouva o nájmu bytu“) na dobu neurčitou, že výše nájemného byla upravena v bodě III. smlouvy, a to tak, že „činí 3.200,- Kč měsíčně včetně záloh na služby (jenž jsou rozepsány), v roce 2005 bude zvýšena o inflaci stanovenou Českým statistickým úřadem a v dalších letech bude výše nájemného stanovena podle tržní ceny v místě obvyklé“, že výši obvyklého nájemného v předmětném bytě v roce 2006 a 2007 stanovila znalkyně ustanovená soudem.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že ujednání ve smlouvě o nájmu bytu o výši nájemného od roku 2006 je neplatné. Poukázal na §686 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a judikaturu Nejvyššího soudu ČR (o náležitostech ujednání stanovící způsob výpočtu úhrady nájemného) a uzavřel, že smlouva o nájmu bytu nestanoví pro období od ledna 2006 konkrétní výši nájemného ani neobsahuje způsob jeho výpočtu, neboť ujednání - „že výše nájemného bude stanovena dle tržní ceny v místě obvyklé“ – je neurčité (nestanoví období, za které bude nájemné vypočteno, kritéria výpočtu, frekvenci změn) a v České republice ani žádný státní orgán nezveřejňuje výši obvyklého nájemného. Žalovanému tedy nevznikla povinnost platit znalkyní vypočtené tržní nájemné, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítla, že v nájemní smlouvě je jednoznačně stanovena výše nájemného pro rok 2004, 2005 a na rok 2006 lze ke konkrétní částce nájemného dospět „pomocí objektivně určitelného hlediska uvedeného v nájemní smlouvě“; odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1124/2007 proto nepovažuje za správný. I když žádná instituce v republice průběžně nezveřejňuje výši obvyklého nájemného, lze jí určit znaleckým posudkem. Má za to, že nájemní smlouva jasně „definuje, že od 1. 1. 2006 bude výše nájemného stanovena dle tržní ceny v místě obvyklé“, je proto možné podle tohoto ujednání provést výpočet nájemného a dospět ke konkrétní částce, kterou by bylo možné dosáhnout v době uzavření smlouvy o nájmu stejného (obdobného) bytu v konkrétním místě. Poukázala i na názor Ústavního soudu ČR vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že pronajímatel je oprávněn požadovat od svých nájemců tzv. spravedlivé nájemné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. 2. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavý rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že ujednání o způsobu výpočtu nájemného od roku 2006 je neurčité a tedy neplatné, přičemž dovolatelka tento právní závěr zpochybňuje.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce absolutní neplatnosti právního úkonu pro neurčitost se váže k případům, kdy ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
Judikatura Nejvyššího soudu [srov. rozsudek ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněný pod C 593 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 704/21), vycházející ze závěrů vyjádřených již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy číslo 6, ročník 1997, pod číslem 88] je ustálena v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to zřejmé z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat. V podstatě stejný názor vyplývá i z řady dalších rozhodnutí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001 a ze dne 13. 08. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z ustanovení §686 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu bytu je – mimo jiné – též ujednání o způsobu výpočtu nájemného nebo o jeho výši. Z dikce zákona, který požaduje, aby v nájemní smlouvě byl uveden „způsob výpočtu“ nájemného nebo jeho „výše“ je třeba především dovodit, že určení pomocí způsobu výpočtu musí být kvalitativně srovnatelné s určením spočívajícím ve stanovení konkrétní „ výše “ úhrad za služby, což vyplývá i z toho, že zákon hovoří o způsobu výpočtu. Nelze tudíž než dovodit, že „způsobem výpočtu“ je třeba rozumět takové určení, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést výpočet nájemného, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1124/2007, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 957/2006 a rozsudek ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod č. 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ujednání, podle kterého „bude výše stanovena podle tržní ceny v místě obvyklé“, neobsahuje žádné údaje (žádnou techniku výpočtu), na jejichž základě by bylo možné provést výpočet nájemného, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce. Ani výkladem této části smluvního ujednání nelze zjistit, jak konkrétně mělo být nájemné v dalších letech (od roku 2006) vypočteno, kdo jej měl stanovit a na jaké období. Pouze obecný odkaz na tržní či obvyklé nájemné nelze považovat za objektivně určitelná hlediska umožňující provedení výpočtu nájemného. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dovodil, že v této části je ujednání o výši nájemného neurčité a tedy neplatné (§685 odst. 1, §37 odst. 1 obč. zák.) – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1019/2007, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2879/08.
Nepřípadný je odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 20/05. Závěry Ústavního soudu o oprávnění soudů rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006 (od 1. 1. 2007 jednostranné zvyšování nájemného připouští zákon č. 107/2006 Sb.) se nijak nedotýkají §686 odst. 1 (§37 odst. 1) obč. zák. a požadavku na stanovení určitého a srozumitelného způsobu výpočtu nájemného či jeho výše.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na které by měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu