ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5383.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5383/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. H., proti žalované H. Z., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 9/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č. j. 69 Co 113/2008-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
19. listopadu 2007, č. j. 8 C 9/2007-32, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 27. září 2006 z nájmu žalobce k „bytu o velikosti 1+1 ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 354 v P. 3, H. 5“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobce (nájemce předmětného bytu) přibližně tři roky byt neužívá (pouze do něj dojíždí 2 krát až 3 krát do měsíce vždy na dva dny) z důvodu celodenní péče o svou převážně bezmocnou matku v „domě č. p. 121 v Č., okres P.“ (dále jen „dům v Č.“, resp. „dům“), který společně s matkou vlastní (každý z nich k jedné ideální polovině), že dům v Č. sestává z bytové jednotky o velikosti 1 + 2 a že je v něm zavedena elektřina, zajištěno vytápění na tuhá paliva a zřízena kanalizace, avšak dlouhodobě je zanedbávána jeho údržba. Dále zjistil, že žalovaný podnikal v oboru osvětlování kulturních a společenských akcí, činnosti diskžokeje a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, že od 1. ledna 2006 má živnost v uvedených oborech pozastavenu a že podnikatelskou činnost do té doby vykonával po celé republice (konkrétní pracoviště neměl). Vzal rovněž za prokázáno, že žalovaná (pronajímatelka bytu) dala (doručila) žalobci dne 27. září 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „výpověď ze dne 27. září 2006“), a to pro neužívání bytu bez vážných důvodů a dále proto, že žalobce má dva byty, neboť vedle předmětného bytu má další byt v domě v Č., jehož je spoluvlastníkem.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), tj. že nájemce byt bez vážných důvodů neužívá nebo ho užívá jen občas. Ohledně tohoto výpovědního důvodu konstatoval, že žalobce má vážný důvod pro neužívání bytu, neboť se musí starat o svou nemocnou matku. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., tedy že nájemce má dva nebo více bytů, uvedl, že žalobce je spoluvlastníkem domu v Č., který je objektivně způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu, že výkon jeho podnikatelské činnosti není vázán na konkrétní lokalitu a že tudíž neexistují žádné (mimo subjektivních) důvody, pro něž by žalobce musel užívat oba byty. Za této situace usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., a proto žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 27. září 2006 zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna 2008, č. j. 69 Co 113/2008-41, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž závěr, který soud prvního stupně přijal ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. – tj. že citovaný výpovědní důvod nebyl naplněn. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. se ztotožnil se závěrem, že žalobce má dva byty (vedle předmětného bytu ještě byt v domě v Č., jehož je spoluvlastníkem), avšak podle jeho názoru soud prvního stupně především přehlédl, že v domě v Č., který sestává z jedné bytové jednotky, vykonává právo bydlení druhá jeho spoluvlastnice z jedné ideální poloviny, tj. matka žalobce. Nad to uvedl, že žalobce přerušil podnikání již ke dni 1. ledna 2006 výhradně proto, že začal pečovat o svou převážně bezmocnou matku, a že předtím byl dlouhodobě pracovně vázán v P. (byť zakázky plnil i jinde). Dodal, že „po ukončení péče o matku hodlá ve své přerušené pracovní činnosti pokračovat v P., kde jsou pro jeho práci osvětlovače dobré podmínky“. Poté uzavřel, že – z těchto důvodů – není naplněn ani výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., a proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že odvolací soud pochybil, pokud shledal, že po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze dům v Č. Uvedla, že pro tento závěr, a tedy pro závěr, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., není dostatečným důvodem to, že žalobce si „někdy v budoucnu chce hledat práci v P.“. Měla za to, že v tomto ohledu vybočuje rozhodnutí odvolacího soudu z proporcionálních mezí ochrany nájemce, neboť „chrání jeho právo nájmu za situace, kdy tento nemá žádné aktuální vazby v P. a navíc má vlastní bydlení, kterého také využívá“. V dovolání rovněž namítla, že soudy „prakticky“ nevedly dokazování ke zdravotnímu stavu matky žalobce a spokojily se s tím, že žalobce pobírá příspěvek za péči o matku. Podle jejího názoru tak nebyl dostatečně prokázán vážný důvod pro to, aby nájemce byt dočasně neužíval. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek „potvrdil“.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) lze uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Jak již bylo uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů rovněž za zjištěno, že žalobce předmětný byt neužívá z důvodu celodenní péče o svou převážně bezmocnou matku, o níž se stará v domě v Č. Toto skutkové zjištění pokládaly za právně významné pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. Z obsahu spisu vyplývá, že uvedené skutkové zjištění má oporu v provedených důkazech. Odvolací soud je čerpal z rozhodnutí Městské části Praha 3 ze dne 13. března 2006, kterým byl žalobci s platností od 1. února 2006 přiznán příspěvek při péči o blízkou osobu právě z důvodu, že celodenně, osobně a řádně pečuje o svou převážně bezmocnou matku v domě v Č. Zmíněné rozhodnutí je přitom veřejnou listinou ve smyslu §134 o.s.ř., která obsahuje prohlášení státního orgánu, jenž ji vydal, a proto nelze pravdivost jejího obsahu hodnotit. Jinými slovy řečeno není zde připuštěn důkaz o tom, že obsah takové listiny neodpovídá skutečnosti. Za této situace je vyloučeno hovořit o nedostatečné důkazní síle citovaného rozhodnutí. Jelikož z něj plyne skutečnost, kterou dovolatelka zpochybnila, tj. že matka žalobce je osobou převážně bezmocnou vyžadující péči jiné osoby (žalobce), lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde
v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že v daném případě není naplněn ani výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.
Podle §711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných jen s přivolením soudu. Podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou pak mohl pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, měl-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Ze stejného důvodu (od 31. března 2006 obsaženého v ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), avšak již bez přivolení soudu, může pronajímatel vypovědět nájem bytu i po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pro účely posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. bude i od 31. března 2006 využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou.
Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006). Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).
Vzhledem k okolnostem posuzované věci nejsou bez významu ani následující právní závěry přijaté ustálenou soudní praxí. Spoluvlastník domu má vlastní byt tehdy, má-li právní možnost užívat byt v tomto domě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že byla-li žalovaná ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastnicí ideální poloviny rodinného domu, ve kterém se nachází jedna bytová jednotka, pak nepochybně (zejména se zřetelem k tomu, že druhá spoluvlastnice dům k bydlení neužívala) disponovala právním titulem, který jí zakládal právo na bydlení nikoli jen přechodného rázu. V rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil závěr, že spoluvlastník, který na základě dohody s ostatními spoluvlastníky užívá byt v rodinném domku, má vlastní byt. Jde-li o rozhodování spoluvlastníků, pak v poměrech projednávané věci nelze přehlédnout ani právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudcích ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98,
a ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, uveřejněných pod č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2000 a pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. V citovaných rozsudcích Nejvyšší soud dovodil, že pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu §139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, v němž dovodil mimo jiné právní závěr, že právo spoluvlastníka užívat společnou věc je dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků, počítané podle velikosti podílů. V rozsudku ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, pak Nejvyšší soud též dovodil, že pro závěr o tom, že nájemce má dva či více bytů, postačí, pokud v době doručení výpovědi z nájmu bytu má objektivně existující trvalý právní titul bydlení, tj. např. mu svědčí vlastnické, popřípadě spoluvlastnické právo k nemovitosti obsahující byt, který sice není právně volný, ale nájemce měl anebo v dohledné době bude mít možnost se užívání bytu ujmout, např. proto, že uplynula (uplyne) doba, na níž byl nájem tohoto bytu sjednán.
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s názorem, že žalobce má dva byty (předmětný byt a byt v domě v Č.). Přitom ovšem konstatoval, že soud prvního stupně přehlédl, že „v domě v Č. vykonává své právo bydlení matka žalobce“. Z uvedeného konstatování však nevyvodil žádné právní názory ve vztahu k závěru o existenci dvou bytů. Poté dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. není naplněn, neboť – z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku – nelze na žalobci ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Dovolatelka zpochybnila správnost posléze uvedeného právního názoru.
Ze zjištěného skutkového stavu (uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí) mimo jiné vyplývá, že žalobce a jeho matka jsou podílovými spoluvlastníky domu v Č., každý z nich k jedné ideální polovině, a že v domě je jedna bytová jednotka 2+1, kterou fakticky k bydlení užívá zdravotně postižená matka žalobce. Za této situace lze pokládat za správný názor odvolacího soudu, že „v domě v Č. vykonává své právo bydlení matka žalobce“. Z toho ovšem vyplývá, že žalobce, ačkoliv je podílovým spoluvlastníkem domu v Č. v rozsahu jedné ideální poloviny, nemá – s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře – dva byty, tj. že vedle předmětného bytu nemá druhý byt. Dovolací soud pak zastává názor, že úvaha, zda lze na vypovídaném nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je na místě pouze tehdy, má-li v době doručení výpovědi z nájmu bytu dva (více) bytů. Nemá-li proto žalobce dva (více) bytů, jsou právně bezvýznamné názory, které odvolací soud v tomto směru zaujal. Na výsledku dovolacího řízení tudíž nemohou nic změnit ani dovolací námitky, které dovolatelka v tomto směru uplatnila, a proto se jimi dovolací soud – z důvodů nadbytečnosti – ani nezabýval. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů v konečném důsledku nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelka nebyla
v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu