ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.5450.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5450/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) J. L. a b) J. L., zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalovaným 1) Ing. Ch. M. a 2) J. M. , zastoupeným JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 77, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 143/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2007, č. j. 19 Co 84/2007-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč k rukám JUDr. Kristiny Škampové, advokátky se sídlem v Brně, Pellicova 8a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. srpna 2006, č. j. 39 C 143/2003-172, přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 2, ve II. nadzemním podlaží domu v B. na ulici Palackého 81, č. p. 2335 na pozemku p. č. 1546, v k. ú. Královo Pole, sestávajícího se ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, „předmětný dům“, resp. „dům“) dané žalobci žalovaným, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím výpovědní lhůty v trvání tří měsíců, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům ve lhůtě 15-ti dnů od uplynutí výpovědní lhůty, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobci uzavřeli dne 24. 2. 1997 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl dům č. p. 2335. Uživatelem předmětného bytu v tomto domě byl původně otec žalovaného, se kterým žili žalovaní ve společné domácnosti. Když se v roce 1977 odstěhoval, na žalované přešlo právo užívaní bytu, které se ke dni 1. 1. 1992 změnilo na právo společného nájmu. Žaloba, jejíž součástí byla i výpověď z nájmu bytu, byla doručena do vlastních rukou žalovanému dne 17. 7. 2003 a žalované dne 30. 7. 2003. Žalobci jako pronajimatelé ve výpovědi uplatnili výpovědní důvody, že žalovaní mají dva nebo více bytů [§711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč. zák.“)] a že neužívají byt bez vážných důvodů a nebo ho bez vážných důvodů užívají jen občas (§711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). V katastru nemovitostí na LV č. 205 pro obec a katastrální území Jasenice jsou žalovaní zapsáni jako vlastníci (společné jmění manželů) pozemků parc. č. 75/3 o výměře 873 m2 – trvalý travní porost, parc. č. 790 o výměře 6.252 m2 – trvalý travní porost a parc. č. 833/17 o výměře 900 m2 – ostatní plocha, ostatní komunikace. Na základě stavebního povolení Městského úřadu v Náměšti nad Oslavou (dále „stavební úřad“) z 22. 6. 1998 žalovaní postavili na části parc. č. 790 třípokojový rodinný dům s kuchyní. Rozhodnutím stavebního úřadu z 10. 4. 2001 byla lhůta k dokončení stavby prodloužena do 31. 12. 2004, dalším rozhodnutím z 15. 12. 2004 do 31. 12. 2006. Ke dni doručení výpovědi byly k trvalému pobytu v předmětném bytě hlášeny také děti žalovaných – J. M., a Ch. M. Společnost Šimek 96, spol. s r.o., vykonávající správu domu, při prováděných kontrolách v letech 2001 a 2003 zjistila, že byt není žalovanými užíván, když se v něm nalézal pouze koberec, sedací souprava, kuchyňská linka, stůl a židle. Také při ohledání na místě samém dne 26. 9. 2003 soud prvního stupně zjistil, že způsob zařízení bytu neodpovídá jeho každodennímu užívání. Podle zpráv dodavatelů z listopadu a prosince 2003 bylo v předmětném bytě od června 2000 do června 2001 odebráno 2067 kWh, do června 2002 odebráno 835 kWh a od června 2003 nebyla zaznamenána žádná spotřeba elektřiny, 917 m3 plynu spotřebováno od července 2001 do března 2002, 13 m3 od dubna 2002 do března 2003 a 173 m3 od dubna 2003 do listopadu 2003. Žalovaní v současné době předmětný byt užívají spolu s dcerou Ch., jejím manželem M. D. (manželství uzavřeli 9. 4. 2005) a s jejich nezletilým dítětem, narozeným téhož roku. Syn žalovaných J. M. není hlášen k trvalému pobytu v bytě od října 2005.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu, kterou žalobci jako pronajimatelé učinili součástí žaloby, měla všechny formální náležitosti a žalovaným jako nájemcům byla řádně doručena. V řízení bylo prokázáno, že v době doručení výpovědi nebyl předmětný byt žalovanými užíván, což vyplývá ze zpráv správce domu, ohledání na místě samém a údajů o spotřebě energií v letech 2001 až 2003. Ze skutečnosti, že v něm v době vydání rozhodnutí bylo hlášeno více osob, nelze dovozovat, že by byl užíván i v rozhodné době (červenec 2003). Žalovaní mají jinou možnost bydlení v rodinném domě v J., který sice není zkolaudován, což formálně brání jeho užívání, avšak pokud vykazuje nedodělky, je na nich, aby je odstranili. Dům je vybaven nábytkem a žalovaní jej užívají. Nejedná se sice o byt z hlediska občanského zákoníku, ale jde o nemovitost, která zcela jistě slouží k vyřešení bytové situace žalovaných. Z těchto důvodů soud prvního stupně přivolil k výpovědi z bytu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Zároveň shledal naplněný i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., když žalovaní namísto předmětného bytu užívají rodinný dům v J., aniž by k tomu měli vážné důvody.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. května 2007, č. j. 19 Co 84/2007-197, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěním i právním posouzením soudu prvního stupně. Žalovaní poukazovali na to, že rodinný dům v J. není stále kolaudován, přičemž potvrdili, že nové rozhodnutí o prodloužení lhůty k dokončení stavby vydáno nebylo. Bylo plně v jejich moci, aby za dobu tohoto řízení případné závady bránící kolaudaci odstranili. Jejich jednání, kdy kolaudaci domu neustále oddalují, odvolací soud označil za účelové a v rozporu s dobrými mravy. K námitce, že nájem bytu přešel na jejich dceru uvedl, že není účastnicí tohoto řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
Žalobci ve vyjádření navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto případně zamítnuto.
Podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 23. května 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“), a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že v projednávané věci dovolatelé uplatnili nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák.) a dále rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jehož prostřednictvím soudům obou stupňů vytkli, že jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a že k naplnění výpovědních důvodů neprovedly žádný důkaz, ačkoliv se jednalo o řízení podle §120 odst. 2 o.s.ř., resp. žalovaní nebyli k předložení důkazů ani vyzváni). Přitom však přehlédli, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec těchto úvah dovolací soud uvádí, že rozsudky soudů obou stupňů namítanou nepřezkoumatelností netrpí. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na které odkázal odvolací soud) vyplývá, že se zabýval veškerými důkazy nabídnutými žalovanými, nicméně je neshledal způsobilými prokázat jejich tvrzení. K tomu je třeba dodat, že odkáže-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na správně a úplně skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožní se i s jeho právním posouzením věci, lze takové odůvodnění považovat za odpovídající §157 odst. 2 o.s.ř.
K tvrzené vadě řízení, jež měla spočívat v tom, že odvolací soud v rozporu s §120 odst. 2 o.s.ř. neprovedl důkazy „k naplnění výpovědních důvodů“, respektive žalované k jejich předložení nevyzval, je třeba poukázat na to, že i pro řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§120 odst. 1 o.s.ř.). Je sice pravda, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o.s.ř.), ani toto ustanovení však nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a nahrazovat na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníků. Dovolací soud je proto toho názoru, že řízení namítanou vadou netrpí.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem byly naplněny výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., že žalovaní mají dva nebo více bytů a současně na nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, a §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., že byt bez vážných důvodů neužívají a nebo ho bez závažných důvodů užívají jen občas.
K přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu podle §711 obč. zák. je způsobilý kterýkoliv z uvedených výpovědních důvodů. Rozhodnutí tedy obstojí v případě naplnění kteréhokoliv z nich.
Žalovaní sice v dovolání uvedli, že „soud prvního stupně zcela nesprávně dovodil, že mají dva byty“, nicméně k odůvodnění tohoto tvrzení nepředložili žádné argumenty. Dále namítli, že se soudy nezabývaly otázkou, zda lze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, když pracují mimo B., v blízkosti svého pracoviště staví rodinný dům a v době doručení výpovědi z nájmu bytu s nimi bydlely dvě zletilé děti, které výhledově s bydlením v rodinném domě rodičů nepočítají. Následně zmíněný právní závěr by mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
K tomu je možné poukázat i na závěr Nejvyššího soudu, obsažený v rozsudku z 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005, podle něhož „na společných nájemcích (manželech), jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející jednomu z nich, měli-li objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky; pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži pronajímatele – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali nájemci výpověď“.
Soud prvního stupně zjistil, že předmětný byt nebyl k okamžiku doručení výpovědi žalovanými (ani jejich dětmi) obvyklým způsobem užíván, o čemž svědčila minimální spotřeba energií (elektřina nebyla po určitou dobu odebírána vůbec) a vybavení bytu, které neodpovídalo jeho každodennímu užívání (i po doručení výpovědi), a žalovaní užívali byt v J. Soud prvního stupně kromě závěru o tom, že žalovaní mají dva byty, zřetelně vyjádřil, že po žalovaných lze požadovat, aby žalovaní užívali jeden byt. K tíži žalobců nelze klást, že žalovaní nebyli schopni řádně svůj dům zkolaudovat.
Odvolací soud proto nepochybil, dovodil-li naplněnost výpovědních důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. Vzhledem k výše uvedenému nebylo nutné, aby se dovolací soud zabýval námitkou žalovaných, že v důsledku opuštění předmětného bytu žalovanými přešlo nájemní právo na jejich rodinné příslušníky.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1.950,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů dvakrát 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.) 3.060,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu