ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.813.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 813/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. N., zastoupeného advokátem, proti žalované T. Š., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 122/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 11 Co 304/2004-67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 11 Co 304/2004-67, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. dubna 2004, č. j. 14 C 122/2003-34 (správně 38), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. dubna 2004, č. j. 14 C 122/2003-34 (správně 38), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku „byt č. 2152/14 o velikosti 2+0, I. kategorie, který sestává z kuchyně (výměra 19,6 m2), 1 pokoje (výměra 23,5 m2), předsíně (výměra 11,6 m2), spíže (výměra 1,2 m2), koupelny (výměra 4 m2), WC (výměra 1,2 m2) a komory (výměra 1,2 m2), ve 2. mezonetovém nadzemním podlaží, v domě č. p. 2152 v P., k. ú. V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že ohledně předmětného bytu byla mezi manžely C. a J. S. na straně prodávajících a účastníky řízení na straně kupujících uzavřena dne 26. března 1997 smlouva o budoucí kupní smlouvě, že v uvedené smlouvě si účastníci dohodli uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného bytu do čtrnácti dnů poté, co budou prodávající zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci bytu, že dne 16. dubna 1997 uzavřeli J. S. a účastníci řízení (jako nájemci) ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 16. dubna 1997“), že v nájemní smlouvě ze dne 16. dubna 1997 šlo o nájemní vztah na dobu určitou, „a to do doby, kdy bude proveden převod do vlastnictví nájemce na katastru nemovitostí“, že dne 15. dubna 1997 udělili manželé S. písemný souhlas s převodem elektroměru a plynoměru na žalovanou, že ohledně předmětného bytu uzavřeli dne 30. října 1997 manželé C. a J. S. jako prodávající a žalobce jako kupující kupní smlouvu s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 10. listopadu 1997 (dále jen „kupní smlouva ze dne 30. října 1997“), že žalobce jako vlastník vyzval žalovanou dopisem ze dne 3. července 2003 k vyklizení předmětného bytu a že žalovaná byt i nadále užívá. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že v otázce doby nájmu je jinak platně uzavřená nájemní smlouva ze dne 16. dubna 1997 neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 16. dubna 1997 (dále jen „obč. zák.“); proto jde podle jeho názoru o nájemní vztah „bez stanovení doby nájmu“. Poté rovněž dovodil, že stal-li se jeden z nájemců (žalobce) vlastníkem předmětného bytu, došlo u něj k zániku nájemního práva splynutím ve smyslu §584 obč. zák., a pokračoval, že žalobce se dnem 10. listopadu 1997 stal pronajímatelem bytu a žalovaná zůstala jeho jediným nájemcem. Protože žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu nájemní právo, žalobu na jeho vyklizení zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 11 Co 304/2004-67, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – po zopakování důkazu přečtením nájemní smlouvy ze dne 16. dubna 1997 – pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 16. dubna 1997 vznikl účastníkům nájemní vztah k předmětnému bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že tento nájemní vztah zanikl nabytím vlastnického práva žalobce k bytu a že od této doby žalovaná byt užívá bez právního důvodu; proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizovací povinnost žalované podmínil zajištěním bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Námitkou, že na základě platné nájemní smlouvy ze dne 16. dubna 1997 je nájemkyní předmětného bytu, především zpochybnila správnost právního závěru, že byt užívá bez právního důvodu proto, že nájemní vztah účastníků zanikl nabytím vlastnického práva žalobce k bytu. V této souvislosti namítla, že ujednání ohledně doby nájmu v nájemní smlouvě ze dne 16. dubna 1997 je neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, že za této situace šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou a že i kdyby šlo o nájemní poměr na dobu určitou (v případě, že ujednání ohledně doby nájmu v nájemní smlouvě ze dne 16. dubna 1997 není neplatné), pak tato doba ve vztahu k ní dosud neuběhla proto, že se nestala vlastnicí předmětného bytu. Poté rovněž namítla, že v případě vyhovění žalobě měla být její vyklizovací povinnost podmíněna zajištěním bytové náhrady. Uvedla, že bytovou náhradu lze podle ustálené judikatury přisoudit nejen v případech upravených v ustanovení §712 obč. zák., nýbrž i v jiných případech, kdy lze citované ustanovení použít analogicky (§853 obč. zák.), a dále také za použití §3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznila, že v předmětném bytě žila „v dobré víře, že má řádné právo na jeho užívání“, že v průběhu nalézacího řízení se pro případ vyhovění žalobě bytové náhrady opakovaně domáhala, přičemž odkazovala na nálezy Ústavního soudu České republiky, zejména pak nález sp. zn. IV. ÚS 114/99, a že se dožadovala provedení dalších důkazů. Podle názoru dovolatelky soud prvního stupně – vzhledem k právnímu názoru, který zaujal – nemusel navržené důkazy provádět. Má však za to, že neprovedl-li odvolací soud navržené důkazy a ani se o nich v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezmínil a přitom rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, je řízení postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V dovolání také uvedla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné proto, že odvolací soud v jeho odůvodnění vůbec nezmínil její vyjádření k odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, zdůraznil právně významné okolnosti dané věci a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako zřejmě nedůvodné.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. prosince 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco vady podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu se nepodávají, vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka v dovolání výslovně namítla. O uvedené vadě bude pojednáno až poté, co bude vyřešena otázka naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že na základě nájemní smlouvy ze dne 16. dubna 1997 vzniklo účastníkům nájemní právo k předmětnému bytu. Proto dovolací soud z uvedeného (správného) právního závěru vychází a pro úplnost dodává, že vzniklo-li (na základě nájemní smlouvy ze dne 16. dubna 1997) oběma účastníkům nájemní právo, šlo o právo společného nájmu bytu ve smyslu §700 odst. 1 obč. zák., tj. o situaci, kdy dvě osoby (či více osob) mají k bytu stejná práva omezená vždy jen právem druhého spolunájemce (dalších spolunájemců).
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu proto, že nájemní právo účastníků k bytu (jejich právo společného nájmu bytu) zaniklo dnem, kdy se žalobce stal vlastníkem bytu.
Soudní praxe dovodila, že i v nájemních vztazích se uplatní obecný důvod zániku závazku splynutím podle §584 obč. zák. Již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, pod pořadovým číslem 67 (citované rozhodnutí bylo uveřejněno též pod č. 44 v příloze sešitu č. 12 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura a dále pod č. 53 v publikaci „Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu“ sestavené JUDr. Věrou Koreckou a vydané nakladatelstvím ASPI Publishing, s. r. o., Praha, 2003), byl přijat právní názor, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) zanikne, nabude-li uživatel bytu (nyní nájemce) vlastnictví k domu, v němž byt je. Zánikem tohoto vlastnictví k domu se právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) neobnoví. K tomuto právnímu závěru se Nejvyšší soud České republiky přihlásil rovněž v usnesení ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 1258/98, uveřejněném pod č. 54 v již citovaném „Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu“ (ústavní stížnost podaná proti citovanému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. II. ÚS 578/2000), a ze dne 10. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1155/99, a vyšel z něj i v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněném pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že stala-li se osoba, jíž svědčilo právo osobního užívání bytu ve smyslu ustanovení §152 a násl. občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., vlastníkem, resp. spoluvlastníkem, nemovitosti, v níž se byt nacházel, mělo to za následek zánik jejího práva osobního užívání bytu, neboť je pojmově vyloučeno, aby vlastník užíval byt v domě ve svém vlastnictví z jiného právního důvodu než z titulu vlastnického práva k domu, v němž se byt nachází; je tedy pojmově vyloučeno, aby byl současně zavázaným i oprávněným z užívacího vztahu. To platí i v případech spoluvlastnického vztahu k domu, neboť žádný ze spoluvlastníků nemůže být v užívacím vztahu k ostatním spoluvlastníkům; i v takovém případě může spoluvlastník užívat byt pouze z titulu svého (spolu)vlastnického práva k domu.
Uvedené právní závěry sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci. Vzhledem k okolnostem dané věci však zbývá dořešit, zda nabytím vlastnického práva – v daném případě přímo k bytu – jedním ze společných nájemců (§700 odst. 1 obč. zák.), zaniká právo společného nájmu bytu, které jim do té doby svědčilo.
Při řešení uvedené otázky nelze ztratit ze zřetele, že podstata práva společného nájmu bytu spočívá v tom, že svědčí dvěma či více osobám společně a nedílně (dvě či více osob má k bytu stejná práva omezená vždy jen právem druhého spolunájemce /dalších spolunájemců/, jak je uvedeno výše). To se projevuje jak ve vztahu k výkonu tohoto práva, tak také pokud jde o jeho zánik (o specifický způsob zániku práva společného nájmu bytu upravený v ustanovení §702 odst. 2 obč. zák. v daném případě evidentně nešlo).
Nejvyšší soud České republiky se opakovaně zabýval otázkou dopadu zániku členství manžela – výlučného člena družstva – v bytovém družstvu na existující právo společného nájmu družstevního bytu manžely. Přitom dovodil, že právo společného nájmu družstevního bytu manžely, kteří nebyli společnými členy bytového družstva, zaniká spolu se zánikem členství manžela – člena družstva v bytovém družstvu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 988/2000, uveřejněný pod C 828 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 637/2004, a usnesení ze dne 28. července 2005, sp. zn. 26 Cdo 1974/2004).
Vzhledem k řečenému (zejména pak s ohledem na nedílnost práva společného nájmu bytu a citovanou judikaturu, kterou lze na zánik práva společného nájmu /nedružstevního/ bytu ve smyslu §700 a násl. obč. zák. použít pouze podpůrně) zastává dovolací soud názor, že právo společného nájmu bytu jako takové zaniká i v případě, kdy se jeden ze společných nájemců stane vlastníkem bytu, který měli do té doby ve společném nájmu.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že zaniklo-li právo společného nájmu bytu (okamžikem nabytí vlastnického práva žalobce k bytu), přestala být (společným) nájemcem bytu vedle žalobce rovněž žalovaná. Přitom uzavření písemné nájemní smlouvy s žalovanou (v době po 10. listopadu 1997, tj. po datu, kdy se žalobce stal vlastníkem bytu), na jejímž základě vzniká právo nájmu bytu (srov. §685 odst. 1 a §686 obč. zák.), nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno. Dovodil-li tedy odvolací soud, že žalované právo nájmu bytu nesvědčí a že byt užívá bez právního důvodu, lze pokládat jeho právní posouzení věci za správné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tedy nebyl použit opodstatněně.
Na naplněnost dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nelze usuzovat z toho, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil vyjádření žalované k odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně. I kdyby šlo v tomto případě o vadu řízení, nešlo podle názoru dovolacího soudu o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu citovaného ustanovení.
Jiná je však situace ve vztahu k dalším námitkám podřazeným žalovanou pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Zbývá dodat, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů” od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů” od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí jsou žalovaní povinni byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k otázce bytové náhrady pro žalovanou je zapotřebí především zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 9 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněný rozsudek“), dovodil, že při posuzování nároku na bytovou náhradu toho ze společných nájemců, který po zrušení práva společného nájmu bytu podle ustanovení §702 odst. 2 obč. zák. nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, se použije jako ustanovení upravující vztahy svým obsahem i účelem nejbližší (§853 obč. zák.) ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Při rozhodování o formě bytové náhrady přihlíží soud zejména k příčinám zrušení práva společného nájmu bytu, k chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu, k jeho zásluhám o získání společného bytu a k jeho rodinným, zdravotním a sociálním poměrům.
V projednávané věci jde o řešení otázky bytové náhrady pro toho z bývalých společných nájemců, který se nestal vlastníkem bytu a který jej má vyklidit po zániku práva společného nájmu bytu nabytím vlastnického práva k bytu druhým ze společných nájemců. Byť v uveřejněném rozsudku šlo o bytovou náhradu pro toho ze společných nájemců, který po zrušení práva společného nájmu bytu podle §702 odst. 2 obč. zák. nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, zastává dovolací soud názor, že závěry přijaté ohledně bytové náhrady v uveřejněném rozsudku plně dopadají i na posuzovaný případ. Je tomu tak proto, že v obou případech jde o bytovou náhradu pro toho z bývalých společných nájemců, který má byt vyklidit po zániku práva společného nájmu bytu. Zbývá ovšem dodat, že i v těchto případech je třeba zabývat se otázkou odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák.
Připadá-li v daném případě – za použití ustanovení §853 obč. zák. – v úvahu bytová náhrada podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. (kterou lze odepřít cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.), nezabýval se dovolací soud námitkou, že bytovou náhradu lze přisoudit (rovněž) za použití §3 odst. 1 obč. zák.
V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Lze rovněž poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 – III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“. Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 – III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně uvedla, že bude-li nárok na vyklizení bytu shledán důvodným, „bylo by tady nutné s ohledem na tyto vztahy rozhodnout o bytové náhradě … měla by být přiznána bytová náhrada s ohledem na dobré mravy (§3 obč. zák.), a to i s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 114/99“. Ve vyjádření k odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně dále uvedla, že „před soudem prvního stupně navrhla velké množství důkazů … soud prvního stupně návrhy na provedení těchto důkazů zamítl – jak vyplynulo z odůvodnění vyneseného rozsudku, bylo to proto, že právní závěr soudu prvního stupně – dle názoru žalované správný – byl takový, že … bylo prokazování dalších otázek nadbytečné. Pro případ, že by věc v tomto základním bodě měla být posouzena jinak, musela by žalovaná na provedení veškerých takto navržených důkazů trvat“.
S žalovanou lze souhlasit v názoru, že soud prvního stupně – vzhledem k právnímu názoru, který zaujal – se nemusel otázkou vázanosti vyklizení na zajištění bytové náhrady zabývat, a proto také nemusel zjišťovat příslušné (v tomto směru právně významné) skutečnosti. Dospěl-li však odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – ke (správnému) závěru, že žalované právo nájmu bytu nesvědčí, že byt užívá bez právního důvodu a že žaloba na vyklizení bytu je důvodná, nebyly zde – vzhledem k námitkám žalované vzneseným v řízení před oběma soudy a k absenci příslušných právně významných skutkových zjištění – podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1 věty první o.s.ř. z důvodů uvedených v §221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů nutných pro posouzení otázky bytové náhrady pro žalovanou. Pokud tak nepostupoval a naopak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na vyklizení bytu vyhověl, aniž se zabýval otázkou případné bytové náhrady pro žalovanou, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se v důsledku nesprávného právního názoru otázkou bytové náhrady rovněž nezabýval), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu