ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.926.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 926/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně DOBA spol. s r. o. "v likvidaci" , se sídlem v Hradci – Nové Vsi 61, IČ: 42766397, zastoupené Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Krameriova 503, proti žalované H. D ., zastoupené JUDr. Milenou Duškovou, advokátkou se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská 155, o zaplacení částky 1.417.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 258/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 26 Co 213/2008-422, takto:
I. Dovolání proti výroku II. odst. 2 a 3 a nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 26 Co 213/2008-422, se odmítá .
II. Dovolání proti výroku II. odst. 1 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 26 Co 213/2008-422, se zamítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (bývalá nájemkyně) se proti žalované (vlastnici „domu č. p. 312 v kat. území M.“ – dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“) domáhala (žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově /soudu prvního stupně/ dne 25. srpna 2000) zaplacení částky 1.417.350,- Kč s příslušenstvím (10 % úrokem z prodlení z této částky od 2. května 2000 do zaplacení) z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny nemovitosti provedené žalobkyní za trvání nájemního poměru zvýšila hodnota pronajaté věci ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 2. května 2001, tj. ke dni ukončení nájemního poměru (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. prosince 2004, č. j. 26 Co 408/2004-217, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. března 2004, č. j. 8 C 258/2000-200, a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 8 C 258/2000-383, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 118.400,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 1.298.950,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), odňal žalobkyni osvobození od soudních poplatků (výrok III.) a uložil jí povinnost zaplatit státu soudní poplatek (výrok V.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky IV. a VI.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná a Ivan Dost (dále též jen „původní pronajímatelé“) byli na základě kupní smlouvy ze dne 28. října 1991 podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, že dne 1. ledna 1993 uzavřeli jako pronajímatelé s žalobkyní jako nájemkyní smlouvu o nájmu předmětné nemovitosti (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. ledna 1993“) na dobu určitou v trvání 4 let (tj. do 31. prosince 1996), že dne 31. prosince 1996 uzavřeli s žalobkyní dohodu o vzájemném vypořádání závazků a pohledávek (dále jen „dohoda o vzájemném vypořádání“), podle níž byly „veškeré závazky a pohledávky vyplývající ze smlouvy nájemní ze dne 1. 1. 1993 a smlouvy o půjčce ze dne 30. 5. 1993 vyrovnány a žádná ze smluvních stran nebude požadovat po tomto termínu po druhé straně další plnění“ , že dohoda o vzájemném vypořádání se týkala kompenzace nájemného podle nájemní smlouvy ze dne 1. ledna 1993 a půjčky poskytnuté žalované a I. D. na základě smlouvy o půjčce, kterou s žalobkyní uzavřeli dne 30. května 1993 (dále jen „smlouva o půjčce“), že po skončení nájemního poměru založeného nájemní smlouvou ze dne 1. ledna 1993 byla mezi žalovanou jako pronajímatelkou, jež se stala na základě kupní smlouvy ze dne 2. dubna 1994 výlučnou vlastnicí nemovitosti, a žalobkyní jako nájemkyní uzavřena dne 1. ledna 1997 nájemní smlouva (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. ledna 1997“), jejímž předmětem byly tam specifikované nebytové prostory v předmětné nemovitosti, že šlo o nájemní poměr na dobu určitou od 1. ledna 1997 do 30. června 1997 a že 1. července 1997 uzavřely účastnice nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. července 1997 do 30. června 2002, jejímž předmětem byly „kompletní přízemí domu ( předmětné nemovitosti ) včetně I. patra, jehož součástí je bytová jednotka“ , a dále „dvojgaráž a pozemky …“ (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. července 1997“). Dále zjistil, že dne 9. června 1997 žalovaná a I. D. jakožto tehdejší společníci a jednatelé žalobkyně bezúplatně převedli na Š. B. a J. B. (současné společníky a jednatele žalobkyně) každý svůj 30 % podíl na čistém obchodním jmění žalobkyně včetně vkladů po 90.000,- Kč. Vzal rovněž za zjištěno, že za trvání posledního nájemního poměru, tj. v době od 1. července 1997 do 30. června 2002, vznikly mezi účastnicemi neshody, a že proto nájemní poměr ukončily dohodou ke dni 2. května 2001. Měl též za prokázáno, že žádná z citovaných nájemních smluv neobsahovala ujednání, z něhož by vyplývalo, že se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů spojených se změnou nemovitosti, že žalobkyně za účinnosti nájemní smlouvy ze dne 1. ledna 1993 nemovitost se souhlasem původních pronajímatelů stavebními úpravami zhodnotila a že uvedené zhodnocení k 2. květnu 2001 odpovídalo částce 320.000,- Kč.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně změnila předmětnou nemovitost se souhlasem původních pronajímatelů, kteří se nezavázali k úhradě nákladů s tím spojených, a proto jí po skončení nájemního poměru (po 2. květnu 2001) vzniklo právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota nemovitosti (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), tedy na zaplacení částky 320.000,- Kč. Protože část uvedené protihodnoty ve výši 201.600,- Kč byla již žalobkyni zaplacena ( „bezúplatným převodem vkladů Dostových a 60 % převodem obchodního podílu“ ), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 118.400,- Kč s příslušenstvím a ve zbývající části žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 26 Co 213/2008-422, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení částky 1.097.350,- Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), a změnil jej ve zbývající části zamítavého výroku II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 201.600,- Kč s příslušenstvím (výrok II. odst. 1); současně jej změnil ve výrocích III. a V. tak, že žalobkyni osvobození od soudních poplatků neodňal a povinnost k zaplacení soudního poplatku jí neuložil (výrok II. odst. 2 a 3), a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu před soudy obou stupňů (výroky III., IV. a V.).
Odvolací soud se nejprve ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, který doplnil konstatováním, že souhlas pronajímatelů se změnou předmětné nemovitosti vyplývá z toho, že žalovaná a I. D. byli v době zhodnocování nemovitosti (tj. v době od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1996) jednak jejími pronajímateli a jednak společníky a jednateli žalobkyně, a tudíž vedle vůle pronajímatele vytvářeli též vůli nájemkyně nemovitosti. Tuto společnou vůli pak odvolací soud hodnotil jako nedělitelnou a popsal ji jako „myšlenkové a volní splynutí“ . Následně se ztotožnil rovněž se závěrem, který na zjištěném skutkovém základě učinil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §667 odst. 1 větu čtvrtou obč. zák. K námitce žalované týkající se vzniku práva na protihodnotu ve smyslu citovaného ustanovení odkázal na zrušující usnesení ze dne 14. prosince 2004, č. j. 26 Co 408/2004-217, v němž mimo jiné uvedl, že „za situace, kdy jednotlivé nájemní vztahy na sebe navazovaly bez jakékoli prodlevy a nájemcem byla stále tatáž právnická osoba, která nemovitost nepřetržitě užívala, odůvodňuje tato kontinuita jednotlivých nájemních vztahů … závěr, že režim vzájemného vyrovnání nájemce a pronajímatele ve vazbě na změny provedené nájemcem na předmětu nájmu, stanovený v §667 obč. zák., nastoupil až po ukončení posledního nájemního vztahu“ . V návaznosti na to uvedl, že uplatněný nárok nemůže být promlčen, neboť právo na náhradu zhodnocení pronajaté věci může nájemce uplatnit až po skončení nájmu a nikoliv již okamžikem zvýšení majetkové hodnoty nemovitosti, jak se mylně domnívala žalovaná. Uzavřel, že začíná-li promlčecí doba podle §101 obč. zák. běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, nepočala běžet před ukončením nájemního poměru k nemovitosti, a je proto – s ohledem na skutečnost, že nájem nemovitosti byl ukončen v roce 2001 a řízení v dané věci bylo zahájeno již v roce 2000 – vyloučeno pokládat uplatněnou námitku promlčení za důvodnou. Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že nebyla-li žalobkyně účastníkem převodu podílů na jejím obchodním jmění, nedostalo se jí z tohoto převodu žádného plnění a nelze tudíž toto plnění na pohledávku žalobkyně započítat. Dodal, že kromě toho v řízení nebyl učiněn žádný úkon, jenž by soud opravňoval takový zápočet provést, a pokračoval, že navíc hodnota obchodního podílu je tržní položkou, kterou nelze nikterak dovodit z výše obchodního jmění ani z výše vkladů společníků. Za této situace změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že vyhověl žalobě i ohledně zaplacení částky 201.600,- Kč s příslušenstvím.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. V dovolání namítla, že soudy obou stupňů bez dalšího posoudily nájemní vztahy účastníků jako na sebe navazující přesto, že z obsahu jednotlivých nájemních smluv je zřejmé, že šlo o tři na sobě nezávislé nájemní vztahy, jejichž předmět byl pokaždé vymezen jinak (v nájemní smlouvě ze dne 1. ledna 1993 jako nemovitost, v nájemní smlouvě ze dne 1. ledna 1997 jako nebytové prostory v přízemí a v I. patře nemovitosti a v nájemní smlouvě ze dne 1. července 1997 jako kompletní přízemí nemovitosti včetně I. patra, jehož součástí je bytová jednotka, dále dvojgaráž a pozemky). O pokračování nájemního vztahu tudíž nemohlo jít s ohledem na rozdílný předmět jednotlivých nájemních smluv. V této souvislosti uvedla, že každý z jednotlivých nájemních vztahů podléhal jinému právnímu režimu (zatímco nájem věci se řídil příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, podléhal nájem nebytových prostor zákonu č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Zdůraznila, že nájemní poměr mezi původními pronajímateli a žalobkyní založený nájemní smlouvou ze dne 1. ledna 1993 skončil uplynutím sjednané doby nájmu a podle dohody o vzájemném vypořádání byly vypořádány „vzájemné vztahy a závazky účastníků z této smlouvy vyplývající“ . K tomu dodala, že byť zmíněná dohoda obsahuje především ujednání týkající se závazků ze smlouvy o půjčce a kompenzaci této půjčky oproti nájemnému podle nájemní smlouvy ze dne 1. ledna 1993, nelze přehlédnout výslovné prohlášení smluvních stran, že byly vyrovnány „veškeré závazky a pohledávky“ z citovaných smluv. Podle jejího mínění soudy obou stupňů opomenuly projev vůle účastníků dohody o vzájemném vypořádání, příp. – navzdory svědecké výpovědi I. D., který potvrdil, že byly vypořádány veškeré závazky vyplývající z nájemní smlouvy ze dne 1. ledna 1993 – ho vyložily tak, že „byly vypořádány pouze vztahy ze smlouvy o půjčce a nájemného“ . Dále namítla, že soudy obou stupňů přehlédly ustálenou judikaturu, podle níž je podmínkou platnosti změny právních úkonů učiněných v písemné formě rovněž písemná forma takové změny. Jelikož v žádné z nájemních smluv nebylo zakotveno písemné ujednání, že nájemce je oprávněn „ke zhodnocení předmětu nájmu“ , nelze souhlas pronajímatele s prováděním změn na pronajaté věci dovodit pouze z „myšlenkového a volního splynutí“. Rovněž namítla, že byly-li změny na nemovitosti provedeny v době od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1996, je s ohledem na dobu podání žaloby uplatněný nárok promlčen. V dovolání dále uvedla, že odvolací soud rozhodl k její újmě „ohledně lhůty pro příslušenství tvrzené pohledávky“ . V této souvislosti zdůraznila, že „svým chováním nezpůsobila žádné průtahy v dané věci“ , že „nakonec ani nepodala odvolání proti rozsudku okresního soudu, jímž jí byla stanovena povinnost zaplatit částku 118.400,- Kč“ , že „ke zpětvzetí … tvrzeného nároku ve významné části došlo … až při jednání před odvolacím soudem“ , že „žaloba byla podána předčasně“ , že příslušenství pohledávky bude „s ohledem na jeho výši a dobu trvání sporu … téměř dosahovat výše nároku žalobce“ a že k její újmě vázne na nemovitosti předběžné opatření. Konečně – z důvodů popsaných v dovolání – nesouhlasila též s nákladovými výroky napadeného rozsudku, jakož i s rozhodnutím, že žalobkyni se neodnímá osvobození od soudních poplatků a povinnost k uhrazení soudního poplatku se jí neukládá. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání směřuje také proti výroku II. napadeného rozsudku jako celku, tedy nejen proti jeho prvnímu odstavci, ale i proti odstavcům 2 a 3 citovaného výroku.
Ve vztahu k výroku II. odst. 2 a 3 (jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a V. tak, že žalobkyni osvobození od soudních poplatků neodňal a povinnost k zaplacení soudního poplatku jí neuložil) je především nutno konstatovat, že dovolání proti tomuto výroku není subjektivně přípustné. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, a ze dne 24. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2519/2004).
Citovaným výrokem v poměrech žalované žádná procesní újma nenastala, neboť jím odvolací soud rozhodoval výlučně o poměrech žalobkyně a o její povinnosti k zaplacení soudního poplatku státu. Odstranění (zrušení) výroku, jímž odvolací soud neodňal žalobkyni osvobození od soudních poplatků a povinnost k zaplacení soudního poplatku jí neuložil, by tudíž nevedlo ke stavu pro dovolatelku příznivějšímu (v porovnání s dobou, jež předcházela jeho vydání). Jinak řečeno, napadeným výrokem II. odst. 2 a 3 nebyla dovolatelce způsobena žádná újma, jíž by bylo lze zhojit v dovolacím řízení. Není-li dovolání subjektivně přípustné, je současně bezpředmětné zabývat se otázkou, zda mohlo být objektivně přípustné podle §237, §238, §238a a §239 o. s. ř. Za této situace dovolací soud dovolání směřující proti výroku II. odst. 2 a 3 rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka dovoláním napadla také nákladové výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu. Přehlédla však, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). S přihlédnutím k uvedenému bylo jako nepřípustné odmítnuto rovněž dovolání směřující proti nákladovým výrokům III. a IV. napadeného rozsudku, a to podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti výroku II. odst. 1. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 201.600,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ve vztahu ke skutkovému zjištění, že dohoda o vzájemném vypořádání se týkala (pouze) kompenzace nájemného podle nájemní smlouvy ze dne 1. ledna 1993 a půjčky poskytnuté žalované a I. D. na základě smlouvy o půjčce, vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Bylo-li ve vztahu k uvedenému skutkovému zjištění v dovolání argumentováno svědeckou výpovědí I. D., je třeba zdůraznit, že k obsahu dohody o vzájemném vypořádání nebyl schopen nic bližšího uvést (viz protokol o výslechu založený na č. l. 171 – 173 spisu). V naznačených souvislostech se odvolací soud nedopustil ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Pokud totiž smluvní strany dohody o vzájemném vypořádání hovoří o tom, že „veškeré závazky a pohledávky“ vyplývající ze smluv, jichž se uvedená dohoda týkala, „byly k dnešnímu dni vyrovnány“ , mohly mít na mysli pouze a jen ty závazky a pohledávky, které k okamžiku uzavření citované dohody existovaly. Závazky (pohledávky), jenž před jejím uzavřením (tj. před 31. prosincem 1996) nevznikly, a to je i případ práva žalobkyně na zaplacení protihodnoty ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. (viz posléze uvedený výklad), logicky vzato ani nemohly být ke dni jejího uzavření vyrovnány. Na závazek (pohledávku) z protihodnoty tedy smluvní strany dohody o vzájemném vypořádání evidentně nemohly pomyslet a do citované dohody jej ani nemohly zahrnout.
Zásadám formální logiky vyhovuje rovněž skutkový závěr, podle něhož souhlas pronajímatele se změnou předmětné nemovitosti vyplývá z toho, že žalovaná a I. D. byli v době zhodnocování nemovitosti (tj. v době od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1996) jednak jejími pronajímateli a jednak společníky a jednateli žalobkyně, a tudíž vedle vůle pronajímatele vytvářeli též vůli nájemkyně nemovitosti. Je přitom nerozhodné, že uvedený souhlas nebyl dán v písemné formě; forma tohoto hmotněprávního úkonu není občanským zákoníkem stanovena. Nájemní smlouva ze dne 1. ledna 1993 (za jejíž účinnosti byla změna nemovitosti provedena) přitom neobsahovala žádné ujednání zakazující nájemci provádět změny pronajaté věci a v tomto ohledu tedy ani nebylo zapotřebí jí jakkoli měnit.
V posuzovaném případě současně není žádných pochyb o tom, že žalobkyně jakožto nájemkyně nepřetržitě užívala předmětnou nemovitost (nájemní smlouva ze dne 1. ledna 1993), resp. prostory v ní se nacházejí a specifikované v nájemních smlouvách ze dne 1. ledna 1997 a ze dne 1. července 1997, po celé období od 1. ledna 1993 až do 2. května 2001.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že z dovolacího přezkumu je vyloučena otázka újmy dovolatelky, která jí měla být způsobena rozhodnutím odvolacího soudu „ohledně lhůty pro příslušenství tvrzené pohledávky“ . Z okolností, které dovolatelka v této souvislosti v dovolání zmínila, lze usuzovat, že trvání žalobkyně na úhradě příslušenství uplatněné pohledávky pokládala za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V daném případě však odvolací soud žádný závěr s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. neučinil a – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – ani učinit nemohl (zjištěný skutkový stav mu totiž neumožňoval přijmout takový závěr). V dovolacím řízení přitom lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry přezkoumávat nelze.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že nárok žalobkyně na protihodnotu ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. nebyl v daném případě promlčen.
Z dikce §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. plyne, že dal-li pronajímatel souhlas se změnou pronajaté věci, ale nezavázal-li se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota změněné věci. Vznik nároku na poskytnutí protihodnoty je tak vázán (není-li jiné dohody) až na zánik oprávnění nájemce předmět nájmu nadále užívat a tedy na obnovení dispozičního práva pronajímatele k předmětu nájmu. K tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. února 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004, uveřejněného pod č. 83 v sešitě č. 5 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 28 Cdo 1138/2005, uveřejněného pod C 3782 ve svazku 33 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2007, sp. zn. 26 Odo 419/2006. Zbývá dodat, že ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. o změnách na pronajaté věci se uplatní i při nájmu nebytových prostor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 125 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/).
V posuzovaném případě přenechala žalovaná předmětnou nemovitost, resp. později v ní nacházející se prostory specifikované v nájemních smlouvách ze dne 1. ledna 1997 a ze dne 1. července 1997, žalobkyni do nájmu nejen v době od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1996, ale i v bezprostředně navazujícím období po 1. lednu 1997 až do 2. května 2001 (a o tom není mezi účastnicemi sporu). Z toho nutně vyplývá, že ke vzniku nároku žalobkyně na poskytnutí protihodnoty za zhodnocení majetku žalované nemohlo dojít před 3. květnem 2001, neboť před tímto datem se dispoziční právo žalované k předmětné nemovitosti (v plném rozsahu) neobnovilo (srov. opět rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 26 Odo 419/2006). Uvedený nárok, který podléhá promlčení v obecné promlčecí době podle §101 obč. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004) , tudíž nemohl být – vzhledem k datu zahájení daného soudního řízení – promlčen. Otázka jakému právnímu režimu jednotlivé na sebe navazující nájemní vztahy podléhaly, zda režimu nájmu věci podle občanského zákoníku či zákonu č. 116/1990 Sb., je pak – vzhledem k právním závěrům přijatým v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001 – pro řešení daného sporu bez právního významu.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak nebyl užit opodstatněně.
Lze uzavřít, že měnící výrok II. odst. 1 rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání proti uvedenému měnícímu výroku podle téhož ustanovení bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu