ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.962.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 962/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) H. P. a b) Š. P., zastoupených advokátem, proti žalované E. P., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 25/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2003, č. j. 15 Co 366/2003-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. února 2003, č. j. 5 C 25/2000-122, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobcům do dvou měsíců od právní moci rozsudku „nemovitost – dům č. p. 2163 (dále jen ”předmětná nemovitost”, resp. „nemovitost“) se stav. parc. č. 4526, poz. parc. č. 4528/2, poz. parc. 4527 a poz. parc. 4528/1, vše v obci a kat. úz. T.“. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. července 2003, č. j. 15 Co 366/2003-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o vyklizení nemovitosti a o lhůtě k plnění a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení státu; citovaný rozsudek změnil ve výroku II. o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 10. srpna 1983 uzavřela A. H. (matka žalobkyně a žalované) jako prodávající a žalobci jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byla – vedle dalších nemovitostí – rovněž předmětná nemovitost (dále jen „kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983“), že v kupní smlouvě ze dne 10. srpna 1983 si její účastníci dohodli kupní cenu v částce 97.468,- Kč a nesjednali si možnost odstoupení od kupní smlouvy pro případ nezaplacení kupní ceny, že nebyl prokázán rozpor takto sjednané kupní ceny s obecně závaznými právními předpisy, že téhož dne (10. srpna 1983) byla mezi uvedenými účastníky sjednána smlouva o zřízení věcného břemena ve prospěch A. H. v podobě užívání bytu nacházejícího se v předmětné nemovitosti (dále jen „smlouva o zřízení věcného břemena ze dne 10. srpna 1983“), že na srážku sjednané kupní ceny byla započítána kapitalizovaná lhůta zřízeného věcného břemena užívání bytu ve výši 10.000,- Kč a současně uznána pohledávka kupujících ve výši 8.400,- Kč, že zůstatek kupní ceny v částce 79.068,- Kč se kupující zavázali zaplatit prodávající do tří let od registrace kupní smlouvy a že kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983 byla registrována bývalým Státním notářstvím v T. dne 15. prosince 1983. Dále také zjistil, že úmrtí manžela v roce 1982 představovalo pro A. H. zátěž, avšak je velmi nepravděpodobné, že by u ní způsobilo stavy zmatenosti, které by ovlivnily i její schopnost činit právní úkony, že u A. H. nebyla zjištěna žádná duševní porucha, která by ji v srpnu 1983 činila nezpůsobilou k uzavření kupní smlouvy, že proces demence (zblbělosti) vaskulárního arteriosklerotického typu u ní začal teprve až kolem roku 1995, že o A. H. pečovala ve větší míře žalovaná a že menší měrou se na péči o ni podílela také žalobkyně, že dne 28. února 2002 A. H. zemřela, že v současné době (po úmrtí A. H.) v nemovitosti bydlí pouze žalovaná se svými dvěma dětmi, že vztahy mezi účastníky jsou značně narušeny, že mezi žalobkyní a žalovanou dochází často ke konfliktům a že účastníci spolu nikdy nejednali o uzavření nájemní smlouvy. Poté vzal za prokázáno, že zůstatek kupní ceny kupující nezaplatili a že prodávající A. H. po nich zaplacení této částky ani nepožadovala. Nakonec zjistil, že na základě dohody o výměně bytů schválené Městským úřadem v T. získala žalovaná „byt č. 1 o vel. 2+1 nacházející se v 1. patře domu č. 2257 v T.“ (dále jen „byt B.“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že kupní smlouvu ze dne 10. srpna 1983 nelze posoudit jako neplatný právní úkon ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1983 (dále jen „občanský zákoník“), a to proto, že v době jejího uzavření netrpěla A. H. duševní poruchou, která by ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou. Podle odvolacího soudu nejde ani o neplatnost kupní smlouvy pro obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy, neboť nezaplacenou kupní cenu mohla prodávající po kupujících vymáhat. Dále dovodil, že pokud účastníci nikdy spolu nejednali o možnosti uzavřít nájemní smlouvu a naopak vztahy mezi nimi jsou dlouhodobě konfliktní, nelze uvažovat o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem. Tento způsob uzavření nájemní smlouvy totiž podle odvolacího soudu předpokládá, že neexistují žádné pochybnosti o tom, jakou vůli chtěly subjekty takové dohody projevit; nelze na něj usoudit z pouhé dlouhodobosti užívání předmětné nemovitosti žalovanou. Poté uzavřel, že žalovaná užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu, a protože neshledal, že by ze strany žalobců šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“), žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – v konečném důsledku vyhověl. Vyklizovací povinnost žalované – stejně jako soud prvního stupně – nepodmínil zajištěním bytové náhrady; dospěl totiž k závěru, že žalovaná je nájemkyní bytu Brigádníků a že za této situace jí pro vyklizení nemovitosti postačí dvouměsíční lhůta k tomu, aby se mohla bez problému přestěhovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Uvedla, že oba soudy se při rozhodování nevypořádaly se dvěma otázkami zásadního významu, a to zda byla kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983 platná a zda mezi žalobci a žalovanou nedošlo k uzavření nájemní smlouvy ohledně předmětné nemovitosti. Především se neztotožnila s názorem soudů obou stupňů, že kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983 je platná. Zde namítla, že ona samotná v předmětné nemovitosti bydlela i po uzavření kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1983, že v případě zmíněné kupní smlouvy nešlo o pravou kupní smlouvu (smlouva byla uzavřena „naoko“ a s úmyslem obejít zákon) z toho důvodu, že kupující neuhradili prodávající sjednanou kupní cenu, že přitom úmyslem prodávající nebylo převést nemovitosti bezúplatně, že naopak prostředky takto získané hodlala použít na své zajištění ve stáří, že zaplacení kupní ceny se nedomáhala z důvodu svého nízkého právního povědomí a že značnou roli v tomto směru sehrál i její zdravotní stav. Z těchto důvodů, a to i s odkazem na případ projednávaný pod registračním číslem 00041079/98 Evropského soudu pro lidská práva, má za to, že kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983 byla v důsledku nezaplacení kupní ceny neplatná pro obcházení zákona a pro příkrý rozpor s dobrými mravy. Správnost závěru, že kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983 je platná, zpochybnila také poukazem na to, že A. H. již v roce 1976 trpěla tzv. pružníkovou hypertenzí, že v roce 1984 se u ní projevila závažnější forma onemocnění v podobě hypertenze druhého stupně, že přítomnost hypertenze je průvodním znakem pokročilé demence cévního typu, že v tomto období se u ní objevila zvýšená hladina lipidů, že i tato okolnost může svědčit o přítomnosti duševní choroby a že tudíž v kritickém období se u ní projevovaly symptomy svědčící o možné přítomnosti duševní choroby. S tím se ovšem znalec podle názoru dovolatelky dostatečně nevypořádal. Potvrdil sice, že v roce 1999 trpěla A. H. těžkou demencí, avšak nezodpověděl uspokojivě otázku, zda její způsobilost k právním úkonům byla omezena již dříve a pokud ano, do jaké míry; měl se tedy pokusit hodnotit i premorbidní osobnost posuzované osoby (tedy stav před rozvojem choroby). Proto podle žalované pochybil i odvolací soud, který zamítl její návrh na vypracování revizního znaleckého posudku, který by se vypořádal komplexně se všemi spornými otázkami. Žalovaná je přesvědčena, že mezi ní a žalobci došlo („v období před 1.1.1995“) k uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem. Usuzuje tak z toho, že od uzavření kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1983 do podání žaloby bydlela v předmětné nemovitosti nepřetržitě po dobu sedmnácti let, že s vědomím žalobců platila měsíční zálohy na vodné a stočné, na elektřinu a plyn, starala se o údržbu nemovitosti (čímž poskytovala žalobcům naturální plnění v nezanedbatelné míře), žalobci nikdy nevyjádřili nesouhlas s pobytem žalované v předmětné nemovitosti a věděli že v ní užívá bytovou jednotku 2+1. Má také za to, že v případě vyhovění žalobě na vyklizení jí měla být – za analogického použití ustanovení §705 obč. zák. – poskytnuta bytová náhrada ve formě náhradního bytu, má-li v péči nezletilé dítě. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Současně ani neopomenul, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů” od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů” od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí jsou žalovaní povinni byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.). Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalovaná) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (jde-li o výrok týkající se vyklizení předmětné nemovitosti) založena rovněž na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelka zde tudíž také brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v tomto ohledu nabízí zčásti „svůj vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v posuzovaném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka – ve vztahu k výroku o vyklizení předmětné nemovitosti – zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí zčásti „vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost závěrů, které odvolací soud přijal při posouzení nároku na vyklizení předmětné nemovitosti, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Námitkou, že v případě kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1983 nešlo o pravou kupní smlouvu (smlouva byla uzavřena „naoko“ a s úmyslem obejít zákon), dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje vážnost vůle projevené ve zmíněné kupní smlouvě. Namítla tím, že kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983 je neplatná podle §37 občanského zákoníku pro nedostatek vážnosti v ní projevené vůle.
Dovolací soud zastává především názor, že právní posouzení platnosti právního úkonu – kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1983 – je v daném případě spojeno s jedinečným skutkovým základem a dovolací soud neshledal, že by posouzení aplikace §37 (resp. §39) občanského zákoníku v dané věci mohlo mít význam pro rozhodovací činnost soudů, jinak řečeno mohlo mít přesah do rozhodovací praxe soudů vůbec. V důsledku toho ovšem nemůže jít o rozhodnutí zásadního právního významu, a je proto vyloučena úvaha o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
V této souvislosti nelze navíc přehlédnout, že soudní praxe se ustálila v názoru, že na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí je pak třeba učinit příslušný závěr (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003, uveřejněné pod C 2798 v sešitě č. 30 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1869/2003).
Dovodil-li odvolací soud, že ze skutkových zjištění, že zůstatek kupní ceny kupující nezaplatili a že prodávající po nich zaplacení této částky ani nepožadovala, nelze usoudit na neplatnost kupní smlouvy, neboť nezaplacenou kupní cenu mohla prodávající po kupujících vymáhat, neodchýlil se od výše uvedené judikatury.
Podle §685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1994 (dále jen „obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994“), nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Protože pro ni v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 nebyla stanovena písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení §35 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Za konkludentní projev nelze však bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele ani zásadu, zakotvenou v ustanovení §44 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, tj. zásadu, že mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (na uzavření smlouvy). Jako (dvoustranný) právní úkon musí smlouva o nájmu bytu – vedle náležitostí stanovených ustanovením §686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994 – splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, normované ustanovením §34 a násl. občanského zákoníku. Podle §34 občanského zákoníku právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle §35 odst. 1 občanského zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem tedy nutně předpokládá, že zde byl – v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 – dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému nemovitosti jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele však nelze usoudit z jejich mlčení. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003 a z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004, a sdílí jej i v projednávané věci.
Odvolací soud se od výše uvedené judikatury proto neodchýlil, pokud dovodil, že konkludentní způsob uzavření nájemní smlouvy předpokládá, že neexistují žádné pochybnosti o tom, jakou vůli chtěly subjekty takové dohody projevit, a že nelze na něj usoudit z pouhé dlouhodobosti užívání předmětné nemovitosti žalovanou, zvláště za situace, kdy účastníci nikdy spolu nejednali o možnosti uzavřít nájemní smlouvu a naopak vztahy mezi nimi jsou dlouhodobě konfliktní, a na základě toho uzavřel, že v daném případě nedošlo mezi účastníky v době do 31. prosince 1994 k uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem.
Nepodmínil-li odvolací soud vyklizovací povinnost žalované zajištěním bytové náhrady, bylo – vzhledem k tomu, co je uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – o otázce bytové náhrady rozhodnuto.
Dovolatelce se nepodařilo zpochybnit správnost právního názoru, že v daném případě jde o užívání předmětné nemovitosti bez právního důvodu.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Soudní praxe tedy dovodila, že v případě vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze ve vztahu k bytové náhradě pro vyklizovaného výjimečně postupovat podle §3 odst. 1 obč. zák.; žalovaná se proto mylně domnívá, že lze v tomto ohledu analogicky použít ustanovení §705 obč. zák.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu