ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.1154.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 1154/2017-936
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně PROTON, a. s. , se sídlem v Praze 2, Myslíkova 257/6, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 63488388, zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, PSČ 110 00, proti žalované SUXESS spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10, Ke Skalkám 3082/62, PSČ 106 00, identifikační číslo osoby 65408802, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1586/4, PSČ 110 00, o vydání zaknihovaných akcií, in eventum o zaplacení 27.195.960 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 89/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 5 Cmo 136/2016-912, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 5 Cmo 136/2016-912, se ve druhém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu dne 25. listopadu 2004 ve znění změny žaloby připuštěné soudem se žalobkyně na žalované domáhá vydání 44.952 ks kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN: 0005088559, emitenta TOMA, a. s., o jmenovité hodnotě každé akcie 1.000 Kč (dále též jen „akcie“), in eventum zaplacení 27.195.960 Kč s příslušenstvím.
Žalobkyně v žalobě tvrdí, že smlouvou o koupi cenných papírů uzavřenou mezi účastnicemi dne 5. května 1997 (dále též jen „smlouva“) prodala žalované akcie za kupní cenu v celkové výši 1.753.128 Kč splatnou do 30. června 1997. Jelikož žalovaná kupní cenu řádně a včas nezaplatila, žalobkyně od smlouvy dne 28. listopadu 2000 odstoupila a vyzvala žalovanou, aby jí akcie převedla zpět na její účet. Žalovaná tuto výzvu dosud nesplnila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2015, č. j. 24 Cm 89/2004-781, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Podle soudu prvního stupně z výpovědí Š., S., K., J. a M. M. nelze dovodit, že na předvánočním večírku uskutečněném dne 28. listopadu 2000 došlo k podpisu listiny s odstoupením od smlouvy Š. Ani výpovědi následně slyšených svědků I. Š., J., K., V. a Š. ml. nepotvrdily doručení odstoupení od smlouvy žalované. Soud prvního stupně proto žalobu pro neunesení důkazního břemene k tvrzení o odstoupení od smlouvy „jako základního předpokladu oprávněnosti žalobkyní uplatněného nároku na vrácení poskytnutého plnění“ zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně, nakolik jím byla zamítnuta žaloba na vydání 44.952 kusů akcií, potvrdil (první výrok) a v ostatním napadený rozsudek prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, měl výpověďmi výše uvedených osob (aniž by důkazy jejich výslechem zopakoval) za prokázané, že „na zmíněném večírku se dostalo sporné odstoupení od smlouvy do rukou Š. a tím také žalované“. V souladu s §351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, tudíž, podle odvolacího soudu, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni plnění přijaté na základě smlouvy, a není-li to možné, jeho peněžní ekvivalent. Jelikož žalovaná akcie nemá a nedisponuje ani jinými akciemi stejné emise, dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož „reálné vrácení“ akcií nepřichází v úvahu, a žalobkyně proto má právo na náhradu. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval výší této náhrady.
Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem tyto otázky odvolací soud vyřešil nesprávně, a to v rozporu s hmotným a procesním právem, a dovolací soud by měl tyto právní otázky vyřešit jinak“.
Dovolatelka především odvolacímu soudu vytýká, že dospěl na základě hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž sám tyto důkazy (výslechy svědků) zopakoval. Tím implicitně vyložil §213 odst. 2 o. s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, a ze dne 11. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012, či nálezem Ústavního soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14).
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil „§211 o. s. ř. v návaznosti na §123 o. s. ř.“, když jí znemožnil řádně se seznámit s podáním žalobkyně prezentovaným až na jednání odvolacího soudu a vyjádřit se k němu. Tím měl dovolatelku „materiálně zbavit“ i práva na vyjádření k důkazům.
Konečně dovolatelka namítá, že odvolací soud opomenul důkazy svědčící v její prospěch, popř. je „zlehčil“, a naopak „výpovědi svědků povolaných žalobcem považoval za věrohodné“. Tím podle dovolatelky nesprávně vyložil a aplikoval §211 a §132 o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky výkladu §213 odst. 1 a 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1).
Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
2) Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.
3) Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
4) Naopak u důkazních prostředků listinných (§129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, či ze dne 13. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013, a v nich citovanou judikaturu.
V projednávané věci odvolací soud shora uvedené principy nerespektoval, neboť na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména výpovědí účastníků řízení a svědků, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy zopakoval.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatelky – rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§242 odst. 1, §243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu