ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.3097.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 3097/2021-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně H. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Kubešem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Klatovech, nám. Míru 65, PSČ 339 01, proti žalované H. Š. v. a o., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Martinem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bohdalecká 1490/25, PSČ 101 00, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 101/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. 6 Cmo 140/2020-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 44 Cm 101/2016-218, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovoláním otevřenou otázku výkladu §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[5] Z té se podává, že:
1) Podle §266 obch. zák. soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. §266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.
3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle §266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).
Srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016, nebo obdobně (pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[6] Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, v projednávané věci postupovaly v souladu s výše popsanými pravidly; zkoumaly skutečnou vůli obou stran smlouvy o výkonu funkce ze dne 1. 4. 2011 (dále též jen „smlouva o výkonu funkce“), jakož i pracovní smlouvy ze dne 27. 6. 2012 (dále též jen „pracovní smlouva“), a všechny v úvahu přicházející okolnosti, jakož i znění smluv jako takové. Jejich závěru, podle něhož žalobkyni vznikl ze smlouvy o výkonu funkce nárok na odchodné ve výši 1.000.000 Kč, na jehož existenci nezměnilo nic ani uzavření pracovní smlouvy, nelze (z pohledu pravidel výkladu právních úkonů uvedených v §266 obch. zák.) ničeho vytknout.
[7] Dovolatelka se ve své argumentaci zpochybňující správnost výkladu obou shora citovaných smluv v podstatné části míjí s důvody rozhodnutí obou soudů, když uvádí, že důsledkem takového výkladu je závěr, podle něhož by žalobkyni měl vzniknout nárok na zaplacení částky 1.000.000 Kč při každé změně její pozice v rámci vedení společnosti. Přehlíží totiž, že soudy vznik nároku žalobkyně neodvodily z každé změny její pozice v rámci vedení společnosti (k čemuž ostatně došlo v minulosti několikrát), nýbrž pouze z důvodu jejího odvolání z funkce jednatelky, k němuž došlo poprvé od počátku spolupráce mezi účastnicemi. Uvádí-li dovolatelka, že žalobkyni by bylo v případě ukončení pracovního poměru dovolatelkou vyplaceno odstupné ve výši 1.000.000 Kč (a že odstupné podle pracovní smlouvy plnilo stejnou funkci jako odchodné podle smlouvy o výkonu funkce, žalobkyně by jej tudíž obdržela dvakrát), pak zcela pomíjí závěr soudů, podle něhož odstupné sjednané v pracovní smlouvě (po odečtení výše odstupného, na něž má zaměstnanec právo podle §67 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) představovalo peněžité vyrovnání z konkurenční doložky, tj. protiplnění za zdržení se konkurenční činnosti po určitou dobu po skončení pracovního poměru (nikoliv odměnu za dosavadní činnost vykonávanou pro dovolatelku, jako tomu bylo u odchodného). Správnost tohoto závěru ostatně dovolatelka v dovolání nijak nenapadá.
[8] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda je uplatnění nároku žalobkyní v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá; dovolatelka pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[9] Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru, podle něhož uplatnění nároku žalobkyní není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nýbrž na závěru, podle něhož se „zásady poctivého obchodního styku uplatňují jen ve vztazích mezi podnikateli, o což v daném případě nejde“. Tento závěr dovolatelka přitom nenapadá, a tudíž jej dovolacímu přezkumu ani neotevírá.
[10] Pouze pro úplnost (a bez vlivu na vyslovený závěr o nepřípustnosti dovolání) Nejvyšší soud uvádí, že jednání žalobkyně nepovažuje za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku ani na základě argumentace uvedené v dovolání. Odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 617/2010, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016, je nepřípadný již z toho důvodu, že tvrzení dovolatelky o tom, že žalobkyně měla zásadní vliv na obsah smlouvy o výkonu funkce a pracovní smlouvy a své právo na zaplacení odchodného uplatnila v rozporu s předchozím ujednáním stran, nemají oporu ve skutkových zjištěních soudů (jsou s nimi dokonce v přímém rozporu). Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[11] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka možnosti analogické aplikace §68 zákoníku práce na poměry mezi obchodními korporacemi a členy jejich statutárních orgánů týkající se výkonu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, neboť odvolací soud při řešení této otázky (tím, že analogii nepoužil) postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
[12] Z té se podává, že k možnosti užití analogie zákona (ve smyslu §1 odst. 2 obch. zák. ve spojení s §853 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. §10 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014) je nutné, aby v zákoně existovala tzv. otevřená nepravá (teleologická) mezera, kterou je třeba uzavřít pomocí analogie. Vedle tzv. otevřené mezery v zákoně je dalším předpokladem pro užití analogie podobnost s jiným – právem výslovně upraveným
– případem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, a v něm citovanou judikaturu, jakož i judikaturu na něj navazující).
[13] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, a tudíž nelze na vztah mezi obchodní korporací a členem jejího statutárního orgánu týkající se výkonu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu aplikovat ustanovení zákoníku práce (neujednají-li si strany jinak a neodporuje-li takové ujednání kogentním normám; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikaturu).
[14] Odstupné podle §67 zákoníku práce představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele nebo pro nepříznivý zdravotní stav z důvodu pracovního úrazu, nemoci z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání anebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice) ztratil dosavadní práci. Odstupné je určeno k tomu, aby formou jednorázového peněžitého příspěvku vyplaceného zaměstnavatelem alespoň zčásti kompenzovalo (zmírnilo) následky, které jsou pro zaměstnance spojeny s ukončením dosavadního zaměstnání a s nutností vyhledat nové pracovní uplatnění nebo započít jinou výdělečnou činnost. Nastoupí-li však zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného, znovu u dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného sledovaný účel. Důvod, proč zaměstnavatel poskytl zaměstnanci odstupné, tím odpadl, neboť zaměstnavatel je povinen mu již v době, po kterou měl být zajištěn prostředky z poskytnutého odstupného, platit mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Z pohledu vztahů mezi zaměstnancem a tímto zaměstnavatelem tedy nemůže být spravedlivého opodstatnění k tomu, aby si zaměstnanec nadále ponechal odstupné za dobu, za níž od téhož zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu poskytl odstupné) obdržel mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Zákoník práce v ustanovení §68 proto zaměstnanci ukládá, aby svému (dosavadnímu a novému) zaměstnavateli odstupné zcela nebo zčásti vrátil, a to ve výši stanovené podle počtu kalendářních dnů od nového (opětovného) nástupu do zaměstnání do uplynutí doby určené podle počtu násobků průměrného výdělku, z nichž byla odvozena výše odstupného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 915/2012).
[15] Je-li smyslem a účelem právní úpravy odstupného uvedené v §67 a 68 zákoníku práce zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance v souvislosti se skončením pracovního poměru a absentuje-li obdobný smysl a účel v právní úpravě vztahu mezi obchodní korporací a členem jejího statutárního orgánu týkajícího se výkonu činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu (zejména jde-li o plnění společnosti ve prospěch člena statutárního orgánu, jehož rozsah a obsah je zákonodárcem ponechán na smluvních stranách), nelze na takový vztah analogicky použít právní úpravu zákoníku práce, neboť není splněna ani jedna ze shora uvedených dvou judikatorně vymezených podmínek pro takový postup.
[16] Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění, poukazuje na údajnou vadu řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; tato námitka tak dovolání přípustným nečiní.
[17] Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, a ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3494/2017). Případné nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak zjevně nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky, jak se podává z obsahu samotného dovolání (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu