ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1023.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1023/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce I. I., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 57/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.10.2002, č.j. 10 Co 555/2002-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 14.3.2000 u Okresního soudu v Klatovech domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, blíže popsanou v petitu žaloby.
Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30.4.2002, č.j. 10 C 57/2000-84, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že Okresní národní výbor v K. vydal dne 17.3.1962 rozhodnutí, na základě kterého přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví Městského národního výboru v S. Z výzvy k vydání nemovitosti ze dne 15.4.1991, z přípisu MěÚ v S. a z potvrzení majetkového úřadu ze dne vzal za prokázáno, že původní majitelky a dědici, mimo jiné i žalobce uplatnili u MěNV v S. výzvu k vydání nemovitostí, včetně pozemků. Rovněž vzal za prokázáno, že za zdemolovaný dům s přilehlými stavbami byla proplacena finanční náhrada. Věc posoudil podle §9 odst. 2 zákona č. 137/1991 Sb., který novelizuje a doplňuje zákon č. 403/1990 Sb. s tím, že osoby, jež uplatňují nárok ve lhůtě a jejichž nárok nebude uspokojen, mohou uplatnit nárok u soudu ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Dále zaujal názor, že od této lhůty se odvíjí obecná tříletá promlčecí doba, ve které měl žalobce své nároky u soudu uplatnit. Dospěl k závěru, že jestliže žaloba byla podána u soudu až 14.3.2000, došlo k promlčení nároku žalobce. Vyslovil závěr, že žalobce nedoložil dohodu oprávněných osob, na základě které by měly být nemovitosti vydány jen jedné z oprávněných osob a ve lhůtě stanovené zákonem též nedoložil prohlášení Správy pro věci majetkové a devizové při ministerstvu financí. Uzavřel, že nárok žalobce je promlčen, neboť žalobce v průběhu řízení nedoložil, zda žalovaný byl vlastníkem nebo držitelem předmětného pozemku ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., není tedy dána pasivní legitimace žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.10.2002, č.j. 10 Co 555/2002-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR publikované pod R 34/1993 uplatnění nároku podle §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění posledních úprav, je možné v obecné tříleté promlčecí době. Podle odvolacího soudu námitku promlčení vzhledem k podání žaloby dne 14.3.2000 považoval za důvodnou. Uzavřel, že lhůta k uplatnění žaloby na vydání věci tak uplynula k datu 1.11.1993.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 11.12.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s odkazem na §237 odst. 3 o.s.ř. Uplatnil existenci dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu se zákonem č. 403/1990 Sb., nesprávně hodnotily provedené důkazy a nesprávně posoudily věc po právní stránce. Podle dovolatele nelze uznat námitku promlčení s tím, že právo na ochranu vlastnictví je nepromlčitelné a nemohlo dojít ani k prekluzi jeho nároku, neboť tehdejší zmocněnec uplatnil u povinné osoby výzvu k vydání věci včas v zákonem stanovené lhůtě. Odkazoval na soudní judikaturu, zejména na rozhodnutí uveřejněná pod č. Rc 35/92, Rc 34/93, Rc 14/94, Rc 44/94, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdo 194/93, 22 Cdo 560/99 a nálezy Ústavního soudu ČR III.ÚS 43/2000, I. ÚS 468/2000 a IV. 222/01. Poukazoval na skutečnost, že z rozhodování soudů vyplývá, že není jednotný výklad ohledně promlčení nároku, zejména začátku běhu promlčecí doby. Tvrdil, že žalobu podal před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby, kterou počítal od obdržení negativního stanoviska žalovaného. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda námitka promlčení, uplatněná žalovaným Městem S., je důvodná. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož uplatnění nároku u soudu podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je možné v obecné tříleté promlčecí době. V tomto směru odvolací soud správně odkazoval na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.1993, sp. zn. Cpjn 50/93. Lze tak přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že pokud žaloba byla podána až dne 14.3.2000, nárok žalobce je promlčen. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu o tom, že lhůta k uplatnění žaloby na vydání věci uplynula k datu 1.11.1993.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatele na jím uváděnou soudní judikaturu - pod č. Rc 35/92, Rc 34/93, Rc 14/94, Rc 44/94, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdo 194/93, 22 Cdo 560/99 a nálezy Ústavního soudu ČR III.ÚS 43/2000, I. ÚS 468/2000 a IV. 222/01, je nepřípadný. Dovolací soud rovněž námitky dovolatele skutkové povahy posuzoval jako nepřípadné.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu