ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1042.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1042/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, 2) Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad K., 3) O. B., 4) P. m. d. p., a. s., zastoupené advokátem, a 5) P. f. ČR, o žalobě podle §91a o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 204/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007, č. j. 13 Co 221/2007-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované ad) 1 částku 3.035,- Kč k rukám advokáta, a žalované ad 4) částku 2.550,- Kč k rukám advokáta, v obou případech do tří dnů od právní moci tohoto usnesení; ve vztahu mezi žalobkyní a ostatními účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni potvrdil výše uvedeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 1. 2007, č. j. 6 C 204/2005-123, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně podaná podle §91a o. s. ř. v obou jejích návrzích, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Prvním návrhem se žalobkyně domáhala určení, že první žalovaná není oprávněna uplatňovat nárok na změnu vlastnického práva a zřízení věcných břemen k jedné ideální polovině pozemků nacházejících se v k. ú. Ž. R. a specifikovaných v rozhodnutí Pozemkového úřadu K. ze dne 29. 3. 2005, č. j. PÚ 3460/92 H2,135/2005, a je zároveň povinna vzít zpět návrh k tomu směřující. Druhý žalobní návrh směřoval vůči všem žalovaným a žalobkyně jím chtěla dosáhnout toho, aby žalovaní strpěli její spoluvlastnické právo k jedné ideální polovině těchto pozemků a zdrželi se jakýchkoliv zásahů do takového práva. Žalobkyně dovozovala oprávněnost svých nároků z toho, že na základě darovací smlouvy ze dne 6. 4. 2005 nabyla vlastnické právo k ideální polovině pozemků vymezených v žalobě. Tyto pozemky dárce (třetí žalovaný O. B.) nabyl na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu K. ze dne 29. 3. 2005, č. j. PÚ 3460/92 H2,135/2005. První žalovaná však toto rozhodnutí napadla žalobou u Okresního soudu v Klatovech a domáhá se jeho změny v tom smyslu, že se restituční nárok O. B. vznesený podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zamítá. Jako alternativu požaduje první žalovaná, aby napadené rozhodnutí bylo doplněno o zřízení věcného břemene stavby na předmětných pozemcích a o věcné břemeno přístupu a příjezdu k těmto objektům. Žalobkyně se domnívá, že jde o situaci předvídanou v ustanovení §91a o. s. ř., které umožňuje osobě, která si činí nárok na věc, o níž probíhá řízení mezi jinými osobami, podat žalobu proti těmto účastníkům.
Okresní soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro uplatnění hlavní intervence podle §91a o. s. ř. Dle právního názoru okresního soudu je hlavní intervence možná jen tehdy, pokud se třetí osoba domnívá, že hmotné právo k předmětu řízení nesvědčí ani jednomu z účastníků probíhajícího řízení, ale v její prospěch, a uplatní tento svůj nárok samostatnou žalobou proti všem účastníkům intervenovaného řízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že nárok hlavního interventa může být odvozován jen z hmotného práva (nikoliv z procesního) a petit takové žaloby by měl obsahovat konečné řešení sporné otázky a měl by být stejný vůči všem žalovaným. V tomto případě se však žalobkyně vůči první žalované domáhala vydání rozsudku, který by stanovil, že (pouze) první žalovaná není oprávněna uplatňovat u soudu nárok na změnu vlastnického práva a zřízení věcných břemen. Rozhodnutí takového znění by navíc bylo v rozporu s právem na soudní ochranu zakotveným v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jehož aplikace nemůže být soudem vyloučena. Druhým žalobním návrhem se pak žalobkyně domáhala stanovení povinnosti všem žalovaným strpět její vlastnická práva a nezasahovat do nich. Takový požadavek se však nevztahuje k otázce projednávané v původním řízení, týkající se přezkumu rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu K. č. j. PÚ 3460/92 H2,135/2005. Okresní soud tedy žalobu svým rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odvolání žalobkyně odmítla právní hodnocení soudu prvního stupně s tím, že oba žalobní petity - návrhy jsou důvodné a dostatečně se vztahují k předmětu původního řízení. Odvolací soud se však ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že už formální důvody spočívající v tom, že žalobní petit musí být uplatněn stejně proti všem účastníkům řízení, pokud má být žaloba z hlaví intervence úspěšná, vylučují úspěch žalobkyně v rozsahu prvního návrhu žaloby. Zároveň se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že druhý žalobní návrh, aby žalovaní strpěli spoluvlastnické právo žalobkyně a zdrželi se zásahů do něho, dostatečně neřeší základ nároku intervenovaného řízení, a nemůže mu tedy být vyhověno.
Včasně podaným dovoláním žalobkyně vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž vychází z toho, že jde o rozhodnutí založené na nesprávném právním posouzení věci a zároveň jde o rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, i otázku, která byla posouzena v rozporu s hmotným právem. O případ nesprávného právního posouzení se podle dovolatelky jedná z více důvodů.
Předně se dovolatelka domnívá, že podle §79 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. má žalobce pouze povinnost vyjádřit, čeho se domáhá, nemusí jít přímo o návrh výroku rozhodnutí soudu, který pak může ve smyslu §155 o. s. ř. formulovat výrok v souladu s tím, jakých práv a povinností se žalobce domáhal. Navíc pokud se soud domnívá, že žaloba neobsahuje všechny náležitosti nebo je neurčitá, musí vyzvat žalobce k opravě či doplnění žaloby a poučit jej o způsobu provedení opravy nebo doplnění (§43 o. s. ř.), což v tomto případě neučinil ani jeden ze soudů. Tyto závěry podle dovolatelky vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004.
Další chybnou interpretaci nižších soudů spatřuje dovolatelka v příliš zužujícím výkladu §91a o. s. ř. Domnívá se, že mohl-li by hlavní intervent úspěšně uplatnit svůj nárok jen tehdy, pokud by vznesl stejný nárok vůči všem účastníkům intervenovaného řízení, a nemohl-li by tak učinit v případech, kdy by byl jeho požadavek v rozporu pouze s nároky některých účastníků, byl by omezen ve svém právu na soudní ochranu. Dovolatelka považuje za základ intervenovaného řízení nikoliv posouzení restitučního nároku O. B., ale určení vlastnického práva. V souladu s tím se také domnívá, že vyslovením povinnosti účastníků intervenovaného řízení nezasahovat do vlastnického práva dovolatelky, bude řešen i nárok uplatněný v intervenovaném řízení.
Na základě těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud svým rozhodnutím zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
První žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry okresního i krajského soudu. Domnívá se, že se nejedná o nárok řádně uplatněný pomocí hlavní intervence, neboť první žalobní nárok směřuje jen proti ní a druhý žalobní nárok se nevztahuje k věci, o níž probíhá intervenované řízení. Navrhuje tudíž, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Druhý žalovaný považuje svou roli v této věci již za vyřízenou a domnívá se, že spor nemůže jakkoliv ovlivnit.
Třetí žalovaný shledává nárok dovolatelky oprávněný jako za žádoucí formu ochrany jejího vlastnického práva.
Čtvrtá žalovaná navrhuje odmítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost.
Pátý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání žalobkyně bylo podáno ve lhůtě a dovolatelka splňuje i podmínku povinného zastoupení advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu zásadního právního významu napadeného rozsudku. Z hlediska obsahu byly uplatněny jako dovolací důvody nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i vada řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci nespočívá v jejím skutkovém základu. Řešení právní otázky tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.
Podle ustanovení §91a o. s. ř. kdo si činí nárok zcela nebo částečně na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami, může až do pravomocného skončení tohoto řízení podat žalobu proti těmto účastníkům. Občanský soudní řád zakotvuje tedy možnost domáhat se ochrany svých práv žalobou podle §91a o. s. ř. v případech, kdy se třetí osoba domnívá, že jí svědčí lepší hmotné právo k předmětu sporu než stranám, které o věci vedou soudní řízení. Účastenství se při hlavní intervenci zakládá podle §90 o. s. ř., tedy procesním způsobem. Jestliže žalobce neoznačí za žalované všechny účastníky probíhajícího intervenovaného řízení, nemůže být hlavní intervence pro nedostatek pasivní legitimace úspěšná. Hlavní intervence je namířena proti oběma stranám probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu. Petit žaloby, kterou se uplatňuje hlavní intervence, nemusí být zcela shodný s petitem žaloby, která je projednávána v probíhajícím řízení, avšak musí buď zcela, nebo zčásti představovat konečné řešení právního vztahu nebo práva, o něž v probíhajícím řízení jde. Hlavní intervence vyžaduje, aby stejný žalobní petit směřoval proti všem žalovaným (všem účastníkům probíhajícího řízení), jinak nemůže být úspěšná. Byla-li uplatněna hlavní intervence, soud při rozhodování o věci samé se vždy nejprve zabývá tím, zda je důvodná; je-li po právu, vyhoví jí vždy proti všem žalovaným (srov. Občanský soudní řád - komentář, Bureš, Drápal, Mazanec, C.H.BECK str. 301, vydání šesté, r. 2003). Žalobkyně se však v posuzovaném případě svým prvním žalobním návrhem domáhala uložení povinnosti pouze první žalované, a nesměřovala jej tedy proti všem účastníkům probíhajícího řízení, zatímco v pořadí druhým žalobním návrhem se dovolávala ochrany práva, které je odlišné od nároku uplatňovaného v intervenovaném řízení, jehož předmětem je restituční nárok třetího žalovaného, jenž následně na žalobkyni nabyté vlastnictví k předmětným pozemkům převedl. Vzhledem k neoznačení všech účastníků intervenovaného řízení za žalované (první návrh) a k odlišnosti nároku uplatněného v intervenovaném řízení a nároku vzneseného žalobkyní v posuzované věci (druhý návrh) nelze tedy považovat žalobu podle §91a o. s. ř. za důvodnou.
Dovolatelka dále uvádí, že nižší soudy nedostály své poučovací povinnosti podle §43 o. s. ř., když ji nevyzvaly k doplnění čí k upřesnění, pokud její podání považovaly za neúplné či neurčité. V této souvislosti je třeba poznamenat, že oba soudy se zabývaly především důvodností podané žaloby a posouzením žalobního petitu ve vztahu k intervenovanému řízení. Pokud došly k závěru, že žalobní petit neodpovídá nároku řešenému v intervenovaném řízení, nebylo jejich povinností poučovat žalobkyni o potřebnosti odlišné formulace, nebyl-li shledán rozpor mezi žalobním návrhem a skutkem. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již vícekrát prezentoval názor, že poučovací povinnost soudu se vztahuje k procesním právům a povinnostem a nesmí přesáhnout míru, která by narušila procesní rovnost stran (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4364/2007, a ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1455, svazek 21, ročník 2003). Přestože Okresní soud v Klatovech ve svém rozsudku označil za pochybení žalobkyně nevymezení rušivých zásahů, kterých by se měli žalovaní zdržet, aniž ji vyzval k jejich bližšímu upřesnění, nepředstavoval tento nedostatek důvod pro odmítnutí žaloby okresním či krajským soudem. Dovolatelka rovněž namítá, že pokud žalobce formuluje svůj nárok v souladu s §79 odst. 1 o. s. ř. tak, aby bylo jasné, čeho se domáhá, může soud sám specifikovat přesné povinnosti stran, a proto soudy mohly v dané věci případnou specifikací povinností vyplývajících z jejího žalobního návrhu zachovat důvodnost a oprávněnost žaloby a zabývat se především tím, komu svědčí vlastnické právo. V této souvislosti je třeba připomenout právní názor Nejvyššího soudu, uvedený mimo jiné v jeho rozhodnutí ze dne 28. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1970/2000, dle kterého v tzv. občanském soudním řízení sporném, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou (§153 odst. 2 o. s. ř.), což znamená nejen vázanost navrhovaným soudním výrokem (tzv. petitem), ale i vázanost skutkem neboli žalobními a jinými tvrzeními (§79 odst.1, §101 odst. 1 o. s. ř.). Soudy obou stupňů tedy žádným způsobem nemohly změnit podstatu nároku uplatněného v žalobě podle §91a o. s. ř. (tzn. ochranu před zásahy do vlastnického práva) a dovodit tak její důvodnost.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Úspěšným žalovaným ad) 1 a ad) 4 vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, každému za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což jim náleží sazba odměny ve výši 9.000,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §14, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 2.250,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a v případě první žalované, jež doložila, že její zástupce je plátcem DPH, vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu