ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1080.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1080/2018-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce E. Č. , L., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované I. S. , P., za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , IČO: 471 16 617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 16, o zaplacení částky 427.480 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 12/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2017, č. j. 25 Co 213/2017-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.487,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Machourka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce a žalovaná vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. března 2017, č. j. 19 C 12/2014-195, tak, že se zamítá žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 427.480 Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III).
Dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek.
Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá na právním posouzení, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti žalované (advokátky) za škodu vzniklou klientu v souvislosti s výkonem advokacie (§24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013), jíž náhrady se zde žalobce (coby někdejší klient žalované) domáhá. Odvolací soud uzavírá, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou (kterou žalobce spatřuje v zániku „restitučního“ nároku na náhradu za zaniklou stavbu pochybením žalované) a porušením právní povinnosti žalované při výkonu advokacie, jelikož již v době předcházející převzetí zastoupení žalobce žalovanou nebyl žalobce nositelem uplatňovaného nároku, jenž již dříve zanikl neuplatněním v zákonem stanovené lhůtě u povinné osoby (§13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
V rovině právního posouzení věci – ve vztahu k dovolatelem nastoleným otázkám vedoucím k závěru, zda nárok žalobce na náhradu za zaniklou stavbu byl účinně uplatněn nebo zanikl – se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se k interpretaci a aplikaci dotčených ustanovení relevantního právního předpisu (srov. §14 odst. 1, §16 odst. 3 a §13 odst. 3 zákona o půdě), dle nichž oprávněná osoba může podle §13 odst. 3 zákona o půdě vyzvat povinnou osobu o poskytnutí náhrad podle §§14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. 6. 1991, s tím, že neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají (k tomu srov. přiměřeně již stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále pak např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 655/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2826/2010). Podle konstantní judikatury dovolacího soudu jsou lhůty dle ustanovení §13 odst. 3 a §16 odst. 3 zákona o půdě hmotněprávní prekluzívní lhůty k uplatnění práva na náhradu u povinné osoby, popřípadě u státu; pokud oprávněná osoba v této lhůtě vyzve k plnění, může neuspokojený nárok uplatnit u soudu v obecné promlčecí době. Pro výzvu oprávněné osoby k poskytnutí náhrady zákon písemnou formu nestanoví, důkazní břemeno o učinění výzvy však spočívá na oprávněné osobě (přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2022/99, nebo usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009 – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 259/2010).
Považuje-li dovolatel za nesprávný závěr odvolacího soudu, že v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě (podle §13 odst. 3 zákona o půdě, tj. nejpozději do 24. 6. 1996) nevyzval povinnou osobou k poskytnutí náhrady za zaniklou stavbu podle §14 odst. 1 zákona o půdě, jde v zásadě o polemiku se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci, a tyto námitky proto nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a nezakládají kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.); k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění.
K argumentaci dovolatele sluší se uvést, že posouzení odvolacího soudu se zakládá netoliko na tom, že žalobce neuplatnil nárok na náhradu v konkrétní formě (v penězích), nýbrž již na tom, že u věcně legitimované povinné osoby nárok na náhradu za zaniklou stavbou neuplatnil vůbec (že nárok ponejprve uplatňoval u nepříslušného orgánu – Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, resp. v později iniciovaném řízení u pozemkového úřadu dle zákona o půdě uplatnil toliko nárok na vydání /jsoucích/ zemědělských nemovitostí, o kterém bylo meritorně rozhodnuto rozhodnutím Okresního úřadu Louny ze dne 9. 8. 2001, č. j. 203/01-R/3132/92/So, tedy rozhodnutím o vlastnictví oprávněné osoby pode §9 odst. 4 zákona o půdě).
V poměrech projednávané věci tak rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu včetně té, na kterou dovolatel výslovně odkazuje v podaném dovolání (s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1255/2002, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010, v nichž dovolací soud uzavírá, že samotné řízení o poskytnutí náhrady je pak řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky /ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř./, ve kterém soud není vázán návrhy účastníků a bez zřetele k nim rozhoduje nejenom o existenci práva oprávněné osoby na náhradu a o jeho výši, nýbrž i tom, jakou konkrétní formou z vícero možných způsobů, uvedených v zákoně, bude tato náhrada poskytnuta).
Rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje ani odkazované judikatuře Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 289/95, jímž Ústavní soud v jím tehdy posuzované věci připustil, aby oprávněným osobám byl přiznán nárok na náhradu za trvalé porosty (§14, §15 a §16 zákona o půdě), ačkoliv dotčené zemědělské pozemky byly oprávněným osobám vydány „nesprávně“ podle zákona č. 87/1991 Sb., jenž však – na rozdíl od zákona o půdě – tuto náhradu nepřiznává. O takový případ, tj. o předchozí nesprávnou aplikaci jiného restitučního předpisu na nároky oprávněné osoby, zde také nejde. (Rozhodnutí odvolacího soudu je primárně založeno i na tom, že nárok na náhradu za zaniklou stavbu žalobce regulérním způsobem neuplatnil a proto o něm nebylo rozhodováno; mylný náhled žalobce na to, jakým právním předpisem se jím tvrzený nárok řídil, tj. zda podle zákona č. 403/1990 Sb. či podle zákona o půdě, je pak zmíněn jako argument spíše podpůrný a okrajový, jenž není pro rozhodnutí odvolacího soudu nikterak zásadní a určující). Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu ani s Ústavním soudem bezpočtukrát zdůrazňovaným principem výkladu restitučních předpisů ex favore restitutionis viz i dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. IV. ÚS 30/97), nehledě na to, že v této projednávané věci již nejde o samotný nárok restituční, nýbrž o nárok na náhradu škody uplatňovaný vůči advokátce (jež ovšem převzala zastoupení žalobce v době, kdy – objektivně posuzováno – byl by žalobcův restituční nárok tak či tak již prekludován). Pro jiné individuální okolnosti není pak přiléhavý ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 575/03 (jenž je obsažen v jeho replice k vyjádření k dovolání a v němž Ústavní soud – v jím tehdy posuzované věci – vytkl obecným soudům nesprávnou interpretaci výzvy oprávněné osoby k vydání nemovitosti učiněné u pozemkového úřadu, jíž označil za extrémně formalistickou, zatímco v nyní posuzované věci jde o nárok na náhradu za zaniklou stavbu, jehož včasné uplatnění u legitimované povinné osoby nebylo prokázáno).
Na posuzovanou věc pak nedopadají ani závěry z dovolatelem odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1279/98, jež se vyslovuje k včasnosti uplatnění nároku na náhradu za znehodnocení vydávaných staveb podle §14 odst. 3 zákona o půdě, který nelze přiznat oprávněné osobě, která dosud nenabyla vlastnické právo k vydávané nemovitosti a jehož uplatnění tedy závisí na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu (§16 odst. 3 věty druhé zákona o půdě), kdy je rozhodnutí založeno zejména na úvaze, že není přípustné, aby lhůta k uplatnění nároku uplynula dříve, než se oprávněná osoba stala vlastníkem nemovitosti a než by tudíž měla možnost řádně zjistit, zda a v jaké míře došlo ke snížení ceny vydané nemovitosti. Naproti tomu v dané věci šlo o nárok na náhradu za zaniklou stavbu (§14 odst. 1 zákona o půdě), jenž na rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti (pokud tato evidentně zanikla v rozhodném období) nezávisí, jestliže i oprávněná osoba (žalobce) již od počátku věděla, že stavba zanikla a kdy vznik nároku nebyl nikterak podmíněn ani později vydaným rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby k současně požadovaným pozemkům.
Již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., (jež se zde uplatní i s ohledem na ustanovení bodu 2 čl. II části první, přechodná ustanovení, zákona
č. 296/2017 Sb.) je přípustnost dovolání vyloučena i proti současně napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) vedlejší účastnice, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 10.020 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.167,20 Kč. Žalované, jež se k podanému dovolání nevyjádřila, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu