ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1201.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1201/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) M. H. R. C. a B) J. L. E. S., jako právních nástupců A. V. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Obci V., zastoupené advokátem, a 2) České republice - Okresnímu úřadu v K., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 987/99, o dovolání prvního žalovaného Obce V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2000, č.j. 30 Co 135/2000-74, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2000, č.j. 30 Co 135/2000-74, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 10. 1999, č.j. 8 C 987/99-27 se zrušují.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 19. 3. 1992 u Okresního soudu v Kolíně domáhala se A. S. původně proti Obci V. uložení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 118, louky č. kat. 390/2, 391/2 a 391/4 vše v kat. území V. V průběhu řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 263/92 došlo ke změně okruhu žalovaných, právnímu nástupnicím na straně žalobců i úpravě petitu, a to naposledy při jednání soudu dne 26. 1. 1999. Poté Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 1. 1999, č.j. 9 C 263/92-123, zamítl žalobu, aby první žalovaný - Obec V. - byl povinen vydat žalobcům jednu třetinu pozemkových parcel č. 390/1, 391/3 a 197, zapsaných v knihovní vložce č. 339 pro katastrální území V. a druhý žalovaný - ČR - Okresní úřad v K. byl povinen vydat žalobcům jednu třetinu pozemkové parcely č. 391/1 zapsané v knihovní vložce č. 339 pro katastrální území V., společně a nerozdílně s prvním žalovaným, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Důvod k zamítnutí žaloby spočíval podle soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně vyzvala žalovanou obec k vydání jiných nemovitostí v katastrálním území V., než kterých byl do jejich přechodu na stát ideální spoluvlastnicí. Vůči druhému žalovanému (ČR - Okresnímu úřadu v K.) výzvu k vydání ani nedoručila. Nárok žalobkyně podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 proto zanikl.
Tímto rozsudkem bylo řízení ohledně nároků žalobců na určení, že původní žalobkyně A. S. byla ke dni své smrti 4. 5. 1992 spoluvlastnicí pozemkových parcel č. kat. 390/1, 391/3, 197 a 391/1, zapsaných v knihovní vložce. 339 pro katastrální území V. v rozsahu jedné třetinu celku, vyloučeno k samostatnému řízení. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 15. 6. 1999, řízení o zbývající části nároku je vedeno pod sp. zn. 8 C 987/99 u Okresního soudu v Kolíně.
V této posledně uvedené věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 10. 1999, č.j. 8 C 987/99-27 určil, že původní žalobkyně A. S. byla ke dni své smrti 4. 5. 1992 spoluvlastnicí jedné třetiny pozemkových parce č. kat. 390/1, 391/3 197 a 391/1, zapsaných v knihovní vložce č. 339 pro katastrální území V. K odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2000, č.j. 30 Co 135/2000-74 potvrdil rozsudek ve věci samé s tím, že pozemek číslo 197 se z určovacího výroku vypouští.
Připustil dovolání proti svému rozsudku, a to podle znění odůvodnění pro řešení otázky zásadního právní významu v tom, „zda je nárokem uplatněným podle čl. 2 písmene b) Dohody ze dne 29. 1. 1982 uzavřené mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska se všemi účinky hmotněprávními ve smyslu zániku vlastnictví všech nemovitostí žadatele i takový právní úkon, který neobsahuje výčet těchto všech nemovitostí, či je nezaměnitelným způsobem jinak neoznačí“.
Před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu právní zástupce prvního žalobce učinil do protokolu návrh na připuštění dovolání „a to zejména s ohledem na to, že otázka aplikace nebo právních účinků předmětné mezivládní dohody nebyla zatím nijak řešena a pro toto posouzení je otázkou zásadního právního významu“. Z formulace výroku dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že o tomto návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.
Odvolací soud po stránce skutkové převzal zjištění soudu prvního stupně, doplněné o výsledky vlastního dokazování. Vyšel přitom z toho, že původní vlastnice předmětných nemovitostí A. V. S. byla britskou občankou od 22. 7. 1947. V souvislosti s realizací mezivládní dohody o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek uzavřených mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska jmenovaná vlastnice, tehdy bytem Hyder Parke Square, Londýn, uplatnila podáním bez data nárok ohledně vily V., J., pozemková vložka číslo 339, okres Č. B. - jedna třetina a vila v P., B. číslo 4, pozemková vložka číslo 966 pro okres B. - jedna polovina. V souladu s obsahem tohoto dokladu sdělilo ministerstvo financí odvolacímu soudu dopisem z 28. 6. 2000, že A. V. S. uplatnila nárok na odškodnění za svůj podíl na vile v J. Dohodou z roku 1982 dle článku 2 odstavec 1 byly vypořádány nároky uvedené pod písmenem a) a dále případy uvedené pod písmenem b) - tedy nároky, které byly oznámeny československé vládě. Nárok A. S. byl oznámen československé vládě v rámci takzvaných 13 etap a majetek v této žádosti uvedený byl pak vypořádán touto Dohodou, a to bez ohledu na skutečnost, že se jednalo o tzv. volný majetek, který byl dotčen československými opatřeními omezujícími či odnímajícími vlastnické právo.
Odvolací soud po zjištění, že v této věci je dána pravomoc českých soudů i místní příslušnost soudu prvního stupně podle příslušných zákonných ustanovení, se ztotožnil rovněž s právními závěry soudu prvního stupně v tom, že v této věci je dána podmínka naléhavého právního zájmu na vydání určovacího výroku ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Bez takového určení by jednak nebylo možno dosáhnout změny zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí dle zákona č. 265/1992 S., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitosti. Bez takového určení by také nemohli žalobci jako dědicové uplatnit nárok na tento majetek v rámci projednání dědictví po zemřelé A. S.
Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že A. S. byla původním vlastníkem ideální třetiny nemovitostí zapsaných ve vložce 339 pro obec V. - tedy domu číslo popisné 118, pozemků číslo 39/1, 391/1, 197 a 391/3, a to na základě odevzdací listiny Okresního soudu civilního v Praze z 18. 3. 1950, číslo jednací D II 114/50, D II 203/48. Dále převzal zjištění z obsahu přípisu ONV K. ze 6. 10. 1983, podle něhož původní stavební parcele byla již dříve sloučena do parcely číslo 391/1 a jako samostatný pozemek nyní již neexistuje, jak plyne z listu vlastnictví číslo 327 ze dne 11. 3. 1998 a ze srovnávacího sestavení parcela Katastrálního úřadu K. ze dne 26. 5. 1998 pro obec V. Stejně tak vzal za zjištěno, že na základě přípisu Středočeského Krajského národního výbor P., ze dne 4. 8. 19983, číslo jednací Fin č. 3074/83-72-76/2 o nutnosti převést 1/3 podíl na vile V. zapsané ve vložce číslo 339 s ohledem na dohodu mezi ČSSR a Velkou Británií do vlastnictví československého státu, pak došlo ke změně zápisu v tehdejší evidenci nemovitostí (dopis ONV K. z 6. 10. 1983 Středisku geodezie, n.p. Č. B. ohledně ideální třetiny parcelní číslo 391/1, 390/1, 391/1 v katastrálním územní a obci V.
Za zásadní otázku proto odvolací soud považoval posouzení toho, zda již zmíněná dohoda ze dne 29. 1. 1982 uzavřená mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británe a Severního Irska dopadala na právní vztahy A. S. jako podílové spoluvlastnice, tedy zda touto dohodou mohly být vypořádány její nároky, které by vedly k zániku vlastnického práva k podílu na sporných nemovitostech. Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že touto dohodou tyto nároky mohly být vypořádány, a to tak, že by za splnění v dohodě stanovených podmínek přivodily zánik vlastnického práva k jejímu podílu na nemovitostech. V této souvislosti odkázal na analogii výkladu Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických z 29. 1. 1982 o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, jejíž výklad se promítl do rozhodnutí publikovaného pod č. 31/1987 Sbírky rozhodnutí a stanovisek čs. soudů, která tento zánik vlastnictví mohla přivodit a sledovala obdobné cíle.
Vyslovil poté závěr, podle něhož na právní postavení A. S. s ohledem na zmíněné zápisy v pozemkové knize nedopadaly nároky uvedené v článku 2 písm. a) dohody, mohla být jako vlastnice dotčena pouze důsledky plynoucími z článku 2 písm. b) Dohody. Podmínkou však bylo, aby její nároky byly oznámeny československé vládě a dále, aby právo nebo zájem byl od doby vzniku těchto nároků vlastněn.
Odvolací soud (při zjištění, že vlastnické právo A. S. trvalo nepřetržitě od roku 1950 až do uzavření mezivládní dohody) dospěl k závěru, že za rozhodující pro posouzení věci je zjištění, zda a jaký nárok původní vlastnice vůči čs. vládě oznámila. Z výsledků doplnění dokazování v odvolacím řízení zjistil, že A. S. shora uvedeným způsobem uplatnila pouze nárok na 1/3 vily V. a 1/2 vily v P. Jiné nároky, respektive nemovitosti, v žádosti neuvedla. Za použití ustanovení §34, §35 odst. 1 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. dospěl k závěru, že jí uplatněný nárok se nemohl dotýkat dalších nemovitostí, které sice byly uvedeny ve stejné vložce pozemkové knihy, ale nebyly v žádosti uvedeny. Šlo o další čtyři pozemky, les, louku, zahradu a stavební parcelu, které všechny podle tehdejší právní úpravy měly postavení samostatných věcí ve smyslu právním. Odvolací soud proto uzavřel, že nárok na odškodnění pozemků číslo 391/1, 390/1, 391/3 a 197 nebyl žadatelkou uplatněn v souladu s obsahem dohody, nebyl totiž ve vztahu k těmto pozemkům oznámen, takže nemohly nastat dohodou zamýšlené následky a dojít tak ke ztrátě vlastnického práva k pozemkům. Proto A. S. neztratila dosud své vlastnické právo ke sporným pozemkům a návrh na určení jejího vlastnictví k ideální jedné třetině je důvodný. Označení pozemku č. 197 bylo z výroku rozsudku soudu prvního stupně vypuštěno proto, že nesporně ke dni úmrtí A. S. již jako samostatný předmět práva neexistoval. V této souvislosti budiž zmíněno, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že tento vycházel z předmětu řízení, jak se podával ze změny žalobního žádání, takže věc posuzoval z hlediska přípustnosti určovací žaloby a příslušných ustanovení občanského práva, nikoliv podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stejně se tak připojuje, že podle údajů v katastru nemovitostí byl v době rozhodování soudu prvního stupně (i soudu odvolacího) zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí první žalovaný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Uplatňoval dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatele Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982 (dále jen „Dohoda“), měla ve smyslu znění článku 2 za účel vypořádat všechny nároky tomto článku uvedené. K nim patří i vlastnické právo k nemovitostem. Pokud proto právní předchůdkyně žalobců uplatnila takový nárok, měly na základě takové žádosti být vypořádání všechny nároky, nikoliv jenom některé.
Navíc právní úkon právní předchůdkyně žalobců je třeba posuzovat pouze ve vztahu k Spojenému království, neboť právě pouze Spojené království bylo účastníkem Dohody, nikoliv jeho jednotliví státní občané. Smyslem Dohody bylo vypořádat všechny nároky nebo majetek státních občanů Spojeného království, který se nacházel na území tehdejší Československé socialistické republiky, a na který se vztahoval článek 2. Dohody. Vypořádání samotné probíhalo na mezivládní úrovni, nelze proto vycházet z jednotlivých právních úkonů žadatelů, ale z Dohody samotné. Věc souvisela s tím, že s ohledem na tehdejší vnitropolitickou situaci v Československé socialistické republice dala vláda Spojeného království touto Dohodu na možnost svým státním občanům, aby alespoň do jisté míry získali náhradu za svůj majetek. Je proto nelogické, aby v kontextu doby a takto vzniklé situace kdokoliv žádal pouze o náhradu co do části svého majetku. Z tohoto pohledu je třeba pohlížet na právní úkon A. S.
Dovolatel dále namítal, že podle obsahu původní žaloby projednávané pod sp. zn. 9 C 236/92 u Okresního soudu v Kolíně, domáhali se žalobci vydání ideálního spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech podle zákona č. 87/1991 Sb. Ten je zákonem speciálním vůči ustanovení občanského zákoníku. S odkazem na závěry rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 311/98, z povahy zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních restitucích (dále jen „zákon“) vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o přednosti speciální úpravy před úpravou zvláštní. Hledat řešení v obecném právním předpise (občanském zákoníku) lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Dovolatel je si vědom i existence jiného, odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, a to rozsudku sp. zn. 22 Cdo 560/99, ze dne 21. 8. 2000. Tím jen dokladoval splnění přípustnosti dovolání z hlediska závažnosti právního významu otázky, kterou odvolací soud posuzoval. Ten sice za takovou otázku považoval pouze posouzení právního úkonu právní předchůdkyně žalobců, protože však žalovaný navrhoval připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, bylo na odvolacím soudu, aby připustil dovolání i pro jinou právní otázku, než tu, na jejímž řešení své rozhodnutí postavil.
Dovolatel navrhoval zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. S poukazem na znění článku 2. Dohody považovali za vyloučené, aby mezivládní dohoda vedla k zániku vlastnického práva právní předchůdkyně žalobců. Dohoda řešila pouze obligační důsledky plynoucí z opatření Československé vlády v článku 2. uvedené. Namítali dále, že postup československých orgánů (Středočeského Krajského národního výboru a Okresního národního výboru v K. v roce 1983 a 1984), jež vedly k vyznačení přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát, představovaly obsahově paakty, k nimž soud nemohl přihlížet. V této souvislosti nesouhlasili ani s právními závěry odvolacího soudu o možnosti zániku vlastnického práva právní předchůdkyně žalobců v důsledku citované Dohody. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99 ze dne 21. 8. 2000 nesouhlasili ani s možností, že by žalobcům byla odňata možnost domáhat se určení vlastnického práva na základě obecných předpisů, tedy občanského zákoníku. Navrhli zamítnutí dovolání jako neopodstatněného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním ) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Učinil-li účastník řízení návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř., nebylo jeho povinností vymezit přesně právní otázku zásadního významu, pro kterou mělo být dovolání připuštěno. Po účastníku řízení nelze spravedlivě žádat, aby předvídal, na základě kterých právních závěrů odvolací soud vydá případně potvrzující rozsudek ve věci samé. Procesní situace v této věci shora vylíčená tak odůvodňuje závěr, že podání dovolání účastníkem, který zmíněný návrh na připuštění dovolání učinil ve lhůtě stanovené v §239 odst. 1, má ten důsledek, že je dovolacímu přezkumu otevřen celý řetěz úvah, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, pokud ovšem byly v podaném dovolání tyto konkrétní důvody uplatněny. O takový případ jde v posuzované věci.
K otázce předložené odvolacím soudem k dovolacímu přezkumu týkající se povahy a důsledků právního úkonu A. V. S. lze je připomenout, že za úpravy platné do 30. 12. 2000, neměl dovolací soud právo posuzovat, zda otázka předložená odvolacím soudem k dovolacímu přezkumu, je vůbec otázkou zásadního právního významu. Povinností dovolacího soudu je zaujmout stanovisko k otázce formulované odvolacím soudem, a to bez zřetele na to, zda vůbec otázkou zásadního významu skutečně byla, případně zda na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
Z těchto důvodů dovolací soud pouze připomíná, že posouzení této otázky souvisí s povahou hodnocení uvedené Dohody. V tomto směru se odkazuje na závěry soudní praxe, vyjádřené i v rozhodování Ústavního soudu České republiky k této problematice. Tak ze závěru nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 23. července 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, plyne, že uvedená Dohoda není a ani nebyla součástí českého (československého) práva. Znamená to ovšem toliko to, že subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z nich (takovými adresáty jsou vlády a další orgány obou států) a nemohou se jich přímo ani dovolat před národními soudy. Dlužno dodat, že přímá vnitrostátní použitelnost evidentně nebyla smluvními stranami vůbec zamýšlena. Jedná se totiž z povahy věci o dohody z výkonu diplomatické ochrany Spojeného království vůči československému státu, na niž nemá občan smluvní strany nárok, jelikož rozhodnutí o výkonu diplomatické ochrany občana zůstává výlučně v moci státu. Přímá použitelnost by byla proto v rozporu se smyslem náhradové dohody. Předmětem náhradové dohody je ostatně globální částka určená k odškodnění, nikoliv individualizovaná peněžní plnění ve vztahu k jednotlivým odškodňovaným fyzickým či právnickým osobám. Jednotlivcům (britským příslušníkům) plynuly z náhradových dohod výhody, nikoli přímé nároky. Ke vzniku konkrétního nároku bylo třeba, aby britská vláda rozhodla o individuálním odškodnění každého dotčeného občana z uvedené globální částky.
Aplikována na posuzovanou věc tak nelze přisvědčit prvně uplatněnému názoru dovolatele, že by Dohoda nesla vzápětí ztrátu vlastnického práva příslušných osob k nemovitostem. Z hlediska důsledků prohlášení učiněného právní předchůdkyní žalobců jako původní vlastnice ideálního podílu na předmětných nemovitostí šlo pouze o úkon směřující vůči vládě Velké Británie a Severního Irska. Toto prohlášení mělo vliv na rozsah výplaty náhrady, která byla jmenované vyplacena britskou vládou, nemohlo však nést účinky vůči tehdejším československým orgánům, a to už z důvodů shora vyložených v citovaném nálezu Ústavního soudu. V uvedeném rozsahu nelze tak dospět k závěru ani o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v uvedeném rozsahu.
Než rozhodnutí odvolacího soudu (vzhledem k přípustnému rozsahu plynoucímu z uplatněných dovolacích důvodů) je nesprávné z pořadí druhého v dovolání uplatněného důvodu, nesoucího se k poměru přípustnosti žaloby původního vlastníka, resp. jeho právních nástupců podle ustanovení občanského zákoníku za situace, kdy zde platí ustanovení normy speciální (restitučního zákona).
Dovolací soud přitom vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat odvolacím soudem, podle něhož k vyznačení změny vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo na základě přípisu Středočeského Krajského národního výboru P. ze dne 4.8.1983, č.j. Fin. Č. 307/83-72-76/2. Uvedený přípis přitom odkazoval na údajné důsledky plynoucí z Dohody mezi vládami ČSSR a Velké Británie. Odvolací soud přitom dále vycházel z obsahu písemnosti podepsané A. V. S. Výkladem tohoto právního úkonu dospěl k závěru, že jím jmenovaná nemínila požádat o náhradu za předmětné nemovitosti, ježto v ní nebyly výslovně uvedeny.
Předmět řízení je vymezen tvrzeními žalobců a formulací petitu, jehož důvodnost svými tvrzeními žalobci dokládají a námitkami žalovaných, směřujících k tvrzení a prokázání skutečností svědčících pro zamítnutí žaloby. Žalobci ani žalovaní nejsou povinni uvádět právní hodnocení tvrzených skutečností. To přísluší soudu v souladu se zásadou „iura novit curia“. Není proto rozhodující, zda a jakým způsobem žalobci kvalifikují svůj nárok, rozhodující je, jaké právní závěry z jimi tvrzených (a v řízení prokázaných) skutečností odpovídají ustanovení platného práva.
V této věci žalobci tvrdili a prokázali skutečnosti, které vzaly soudy obou stupňů za zjištěné, jak shora uvedeno. Uvedená zjištění odpovídají tvrzením žaloby, jimiž byl návrh na vydání určovacího výroku odůvodněn, jakož i námitkami žalovaných. Tím byl vymezen předmět řízení v této věci jako řízení o určovací žalobě podle §80 písm. c) o.s.ř. Přípustnost takové žaloby předpokládá splnění dvou podmínek, a to jednak existenci naléhavého právního zájmu na vydán určovacího výroku, jednak aktivní věcnou legitimaci žalobce, který se tohoto výroku dožaduje. Z toho plyne důsledek, že soud rozhodující o takové určovací žalobě musí mimo jiné prejudicielně zkoumat, zda žalobce je nositelem hmotně právního oprávnění, o nějž opírá žalobu o určení, zda tu právo je či není. Ve sledovaných souvislostech se tak z obsahu žaloby a výsledků důkazního řízení, z nichž odvolací soud vycházel, naznačuje, že původní žalobkyně odvozovala své hmotněprávní nároky z někdejšího právních titulu – vkladuschopné listiny – z roku 1950. Přitom po nabytí účinnosti shora zmíněné Dohody došlo k převzetí věci státem postupem, který je vyložen v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Obsahově tak jde o situaci, kdy v někdejší evidenci nemovitostí, dnes v operátech katastru nemovitostí, je vyznačeno vlastnictví žalovaného k předmětu vlastnického práva svědčícího původní žalobkyni A. S. Žalobní žádání dnešních žalobců tak směřuje k vydání výroku, jímž by mělo být deklarováno ničím omezené, neztenčené vlastnické právo původní majitelky k nemovitostem uvedeným v enunciátu rozsudku odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně.
Pak ovšem nutno prvořadě zkoumat, zda z platného práva vyplývá důvodný závěr, že ku dni úmrtí původní vlastnice pozemků tato byla oprávněna podle ustanovení obecných předpisů (vzhledem k shora vymezenému předmětu řízení plynoucího z tvrzení žaloby), vystupovat skutečně jako nositelka vlastnického práva k těmto nemovitostem.
Z hlediska platné pozitivněprávní úpravy nutno v této souvislosti poukázat na způsob řešení otázek podle práva někdejší ČSFR, resp. nyní České republiky, které byly vyvolány převzetím věci státem, a to nejen způsoby vyjmenovanými v příslušných restitučních předpisech (počínaje zákonem č. 403/1990 Sb., zákonem č. 87/1991 Sb. zákonem č. 229/1991 Sb. a dalšími), mimo jiné i převzetím věci bez právního důvodu. Závěry soudní praxe v tomto směru v převažujícím rozsahu vycházejí z toho, že náprava podobných situací byla možná a přípustná jen v rámci namátkou shora zmíněných předpisů směřujících k nápravě některých majetkových a jiných křivd. Obnovení vlastnického práva původního vlastníka (oprávněné osoby) je tak možné jen cestou uvedených předpisů restituční povahy. Ty měly jednak svůj osobní rozsah, zahrnující určení oprávněných osob (ať už jako původních vlastníků nebo jejich nástupců vyjmenovaných v těchto zákonech, nehledě k dalším podmínkám v jednotlivých zákonech stanovených), jednak svůj dosah věcný (s důsledky vyloučení vydání některých věcí vůbec) a konečně svůj časový limit vyjádřený ve stanovení lhůt, v jejichž rámci měly oprávněné osoby možnost uplatnit své restituční nároky.
Postup zamýšlený zřejmě žalobci v této věci vychází evidentně z jiného právního názoru, totiž ze zásady nepřetržitého trvání vlastnického práva původních vlastníků s tím důsledkem, že jimi vymezený nepřímý předmět vlastnictví by se měl stát předmětem projednání dědictví po původní majitelce sporných nemovitostí.
Proto bylo povinností soudu rozhodujícího o takovéto určovací žalobě vyřešit prejudicielně otázku, zda někdejší vlastnice těchto věcí postupovala způsobem předvídaným v příslušném restitučním zákonu, při zachování podmínek stanovených takovým předpisem ve vztahu k předmětu vydání, náležitostem a včasnosti výzvy řádně doručené tehdejší povinné osob, jakož i způsobilosti předmětu vydání. Z výsledků řízení v této věci se však splnění těchto podmínek zatím nenabízí. Schází tak spolehlivý podklad pro závěr o aktivní věcné legitimace žalobců k podání určovací žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.. Nedošlo-li se strany původního vlastníka k splnění podmínek podle některého z restitučních zákonů, nelze tuto situaci napravovat cestou určovací žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených závěrů dovolacího soudu.
V dalším řízení bude soud prvního stupně (případně soud odvolací) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. července 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu