ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1207.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1207/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. M. , zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti žalovanému M. H. , zastoupenému JUDr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48, o zaplacení částky 121.375,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1152/99 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.10.2007, č.j. 10 Co 662/2005-153, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.043,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Slunečka, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně i žalovaný jsou každý jednou ideální polovinou spoluvlastníky domu č.p. 342 a stavební parcely v L. (dále jen „dům“). Žalobkyně se domáhala na žalovaném vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že výnosnost jím užívaných prostor domu je vyšší než výnosnost prostor užívaných žalobkyní.
Z předchozího průběhu řízení plyne, že předmětný dům zakoupili dne 27.9.1971 bratři J. a P. F., kteří se zápisem učiněným téhož dne v Advokátní poradně v Ústí nad Labem zavázali, že svým rodičům P. a V. F., kteří také uhradili kupní cenu, umožní doživotně bezplatně užívat byt v přízemí domu. Darovací smlouvou ze dne 24.2.1995 daroval J. F. svoji polovinu domu své družce H. M.é – žalobkyni, přičemž bylo J. F. zřízeno věcné břemeno doživotního bezplatného užívání bytu. Darovací smlouvou ze dne 23.1.1997 daroval druhý z bratrů P. F. svoji polovinu domu své dceři P., později provdané B., která svůj podíl prodala kupní smlouvou ze dne 15.10.1997 za cenu 900.000,- Kč žalovanému. Žalovaný užívá prodejnu s videopůjčovnou, sklad, kancelář a sociální zařízení v přízemí domu (dále jen „prodejna“). V prvním a druhém patře domu se nachází po jednom bytě 3 + 1 s příslušenstvím, z nichž jeden užívají žalobkyně a její druh J. F. a druhý matka druha žalobkyně V. F., která za užívání bytu neplatí. Dále je v domě suterénní byt, jehož nájemkyně řádně platí oběma spoluvlastníkům nájemné.
Žalobkyně tvrdila, že má nárok na jednu polovinu hodnoty užívání prodejny ve výši nájemného, které platil předchozí nájemce, tj. 7.000,- Kč měsíčně, zatímco žalovaný má nárok ve výši jedné poloviny regulovaného nájemného z bytu 3 + 1 užívaného žalobkyní, které vyčíslila částkou 1.037,- Kč měsíčně. Žalovaný se tak každý měsíc obohacuje o 2.981,50 Kč, což za období od 10.3.1998 do 31.7.1999 činí částku 49.819,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v průběhu řízení rozšířila žalobu o dalších 71.556,- Kč s příslušenstvím, které mají být bezdůvodným obohacením žalovaného za období od 27.10.2002 do 27.10.2004, vypočteným stejným postupem jako původní žalovaná částka.
Žalovaný namítal, že užívá menší podlahovou plochu než žalobkyně. Navíc v domě se nachází další byt 3 + 1 užívaný matkou druha žalobkyně, přičemž žalovaný nikdy neměl námitky proti tomu, že tak činí bezplatně. Dále namítal, že hodnotu užívání bytu žalobkyní je třeba vyčíslit podle tržního, nikoliv regulovaného nájemného.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 7.12.2001, č.j. 9 C 1152/99-52, žalobu zamítl s tím, že k podlahové ploše bytu užívaného žalobkyní je třeba přičíst podlahovou plochu užívanou V. F., neboť podle obsahu kupních
a darovacích smluv závazek umožnit jí bezplatné užívání bytu ze dne 27.9.1971 přešel na žalobkyni a nikoli na žalovaného, a proto žalobkyně užívá podlahovou plochu více než dvakrát větší než žalovaný. Pokud by žalovaný, který za ideální polovinu domu zaplatil 900.000,- Kč a v současné době užívá méně než třetinu podlahové plochy, měl žalobkyni platit polovinu původního nájemného, bylo by to s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31.10.2003, č.j. 10 Co 98/2002-65, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že podle ustálené judikatury požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z titulu nevyváženého užívání společné věci bez dalšího neodporuje dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. Pokud se nemovitosti užívá různými způsoby, není rozsah jednotlivými spoluvlastníky užívané plochy pro zjištění míry užívání rozhodující. Odvolací soud proto soudu prvního stupně uložil, aby zjistil hodnotu užívání domu jednotlivými spoluvlastníky.
Okresní soud v Lounech po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 13.5.2005, č.j. 9 C 1152/99-139, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 32.670,- Kč s příslušenstvím za období od 10.3.1998 do 31.7.1999 a částku 30.000,- Kč s příslušenstvím za období od 27.10.2002 do 27.10.2004 a ve zbytku žalobu zamítl. Hodnotu užívání částí domu jednotlivými spoluvlastníky určil na základě sdělení v místě podnikajících realitních kanceláří, z nichž vyplynulo, že v době od 10.3.1998 do 31.7.1999 odpovídalo nájemné prodejny užívané žalobcem částce 7.000,- Kč měsíčně, zatímco tržní nájemné za byt 3 + 1 obdobný tomu, který užívá žalovaná, činilo 3.000,- Kč měsíčně. V období od 27.10.2002 do 27.10.2004 činilo nájemné 7.500,- Kč za prodejnu a 5.000,- Kč za byt. Žalovaný se tak v prvním období obohacoval o 2.000,- Kč měsíčně a ve druhém o 1.250,- Kč měsíčně, což za uvedená období činí právě soudem prvního stupně přiznané částky. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemné z bytu užívaného bezplatně Věrou Filipčukovou nelze přičítat k tíži žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a Věrou Filipčukovou byla uzavřena jakákoli dohoda, ani že by žalobkyně převzala jakýkoli závazek vůči V. F. Z právního hlediska mají proto žalobkyně i žalovaný vůči V. F. stejný vztah.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3.10.2007, č.j. 10 Co 662/2005-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl. Podle názoru odvolacího soudu je sice formálně správný závěr, že žalobkyně ani žalovaný žádný právní závazek vůči V. F. nemají, nicméně situace, v níž žalovaný, který nabyl svůj spoluvlastnický podíl úplatně, dobrovolně respektuje závazek právního předchůdce své právní předchůdkyně, není srovnatelná se situací, kdy týž závazek respektuje žalobkyně vůči matce svého druha a dárci podílu na předmětné nemovitosti. Pokud žalobkyně na jedné straně vyžaduje od žalovaného, aby se vzdal podílu na nájemném z bytu užívaného matkou jejího druha, zatímco na druhé straně na něm vymáhá vyrovnání vyšší hodnoty užívání jím užívané prodejny, přičemž rozdíl nedosahuje podílu žalovaného na případném nájemném z bytu užívaného matkou jejího druha, jde o výkon práva odporující dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívající v tom, že napadený rozsudek je v rozporu s provedeným dokazováním a v rozporu se závazným právním názorem, který odvolací soud přijal ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 31.10.2003, č.j. 10 Co 98/2002-65. Konkrétně uvedla, že
a) odvolací soud svým usnesením ze dne 31.10.2003, č.j. 10 Co 98/2002-65, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně založené na rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy, aby následně v napadeném rozsudku ze stejného důvodu žalobu zamítl, a to s tím důsledkem, že uvedená rozhodnutí jsou ve vzájemném rozporu,
b) žádný závazek vůči V. F., matce svého druha, nepřevzala a proto fakt, že v domě bydlí, by neměl jít k její tíži s tím, že nikdy nevynucovala na žalovaném, aby se vzdal svého podílu na nájemném z bytu užívaného V. F. ani žalovanému nebránila, aby od ní nájemné vybíral. Závěr odvolacího soudu o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je proto podle žalobkyně překvapivý, nelogický, stejně tak jako neodpovídá provedeným důkazům ani předmětu sporu.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť odvolací soud citlivě posoudil jednání žalobkyně, která podle žalovaného dává najevo, že je jí lhostejné, zda žalovaný bude uplatňovat právo na nájemné vůči matce svého druha či nikoliv. Žalovaný vždy respektoval, že další byt v domě užívá bezplatně a doživotně V. F. Žádal pouze, aby bylo přihlédnuto k tomu, že uvedený byt nepřináší žádnému z účastníků majetkový prospěch. Podle názoru žalovaného není správné tvrzení žalobkyně, že odvolací soud v napadeném rozsudku nerespektoval svůj právní názor uvedený v usnesení ze dne 31.10.2003, č.j. 10 Co 98/2002-65. Odvolací soud sice v uvedeném usnesení konstatoval, že je třeba odmítnout úvahu soudu prvního stupně, podle níž požadavek žalobkyně na náhradu za bezdůvodné obohacení z titulu nevyváženého rozsahu užívání věci odporuje bez dalšího dobrým mravům, tento názor však vyslovil za odlišné důkazní situace, než na které je založen napadený rozsudek.
C. Přípustnost
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
Dovolatelka nenamítala a ani dovolací soud neshledal žádné vady, k nimž se podle §242 odst. 3 o.s.ř. přihlíží z úřední povinnosti. Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v dovolání.
1. K námitce dovolatelky ad a): Rozpor napadeného rozsudku s usnesením odvolacího soudu ze dne 30.10.2003, č.j. 10 Co 98/2002-65.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nebo rozsudek NS ze dne 14.11.2007, sp. zn. 30 Cdo 497/2007) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Odvolací soud postupoval s ohledem na shora uvedenou judikaturu správně, když svým usnesením ze dne 30.10.2003, č.j. 10 Co 98/2002-65, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, protože je třeba odmítnout úvahu soudu prvního stupně, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z titulu nevyváženého rozsahu užívání společné věci odporuje bez dalšího dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. Na druhé straně v napadeném rozsudku ze dne 3.10.2007, č.j. 10 Co 662/2005-153, odvolací soud po té, co zvážil rozhodné skutkové okolnosti posuzované věci na základě doplněného dokazování, dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy, jednak proto, že žalobkyně žádá vyrovnání od žalovaného, který se za žalované období dobrovolně vzdal podílu na nájemném z bytu užívaného matkou druha žalobkyně, který žalobkyni daroval svůj podíl na nemovitosti, a dále proto, že vymáhaný rozdíl hodnot užívání bytu žalobkyně a prodejny žalovaného je nižší než podíl žalovaného na ušlém nájmu z bytu užívaného matkou druha žalobkyně. Za této situace dovolací soud uzavírá, že uvedená rozhodnutí odvolacího soudu nejsou ve vzájemném rozporu, neboť byla vydána v jiné procesní situaci a jsou založena na odlišných skutkových zjištěních.
2. K námitce dovolatelky ad b): Rozpor uplatnění práva žalobkyně s dobrými mravy.
Z provedeného dokazování plyne, že žalovaný zakoupil svůj spoluvlastnický podíl za cenu 900.000,- Kč, kterou řádně zaplatil, a to především za účelem provozování prodejny v přízemí domu. Rovněž bylo prokázáno, že žalovaný za žalované období nežádal nájemné od V. F., ač k ní neměl žádný právní ani jiný vztah, a že žalobkyně získala svůj spoluvlastnický podíl darem od svého druha, jehož matka V. F. jeden z bytů v domě bezplatně užívá. Navíc z předchozího průběhu řízení plyne, že právě V. F. se svým manželem Petrem Filipčukem zaplatili kupní cenu předmětného domu, jehož vlastníky se stali jejich synové P. a J., druh žalované. Z uvedeného důvodu bylo zřízeno doživotní právo bezplatného užívání bytu V. a P. F.. P. F., otec druha žalované, později zemřel.
Za této situace se dovolací soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, podle něhož je výkon práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, odvozeného z rozdílu hodnoty užívání prodejny žalovaným a hodnoty užívání bytu užívaného žalobkyní, v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., zváží-li se, že žalovaný dobrovolně respektuje bezplatné užívání bytu matkou druha žalobkyně, k čemuž se druh žalobkyně v souvislosti s úhradou kupní ceny zavázal, přičemž případný podíl žalovaného na výnosu z pronájmu posledně uvedeného bytu je vyšší než žalovaný rozdíl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedený názor odvolacího soudu není překvapivý. Za překvapivá lze podle konstantní judikatury Ústavního soudu považovat jen ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12.6.2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11.6.2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). V projednávané věci se otázkou vztahů mezi účastníky a V. F. zabýval soud prvního stupně ve svém rozsudku a jeho nesprávné posouzení namítal žalovaný v odvolání z 21.6.2005. Žalobkyně měla možnost se k této otázce vyjádřit a také se k ní vyjadřovala, a proto nic nebránilo odvolacímu soudu změnit rozhodnutí soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z důvodů shora uvedených (ad 1., 2.) dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř. ) zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 8.980,- Kč (§10 odst. 3,
§3 odst. 1 bod 4, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění),
z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 19 % DPH ve výši 1.763,20 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu