ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1330.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1330/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně VP INVEST s.r.o. , IČ 27478742, se sídlem v Pardubicích, S. K. Neumanna 2489, zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 3,252.960,- Kč a o povinnosti omluvit se, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 172/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 22 Co 499/2011-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 3,252.960,- Kč i omluvy z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové a poté i Nejvyššího správního soudu. Škoda měla být žalobkyni způsobena rozhodnutími výše uvedených soudů vydanými v rámci soudního řízení správního, jimiž byla poškozena svoboda jejího podnikání, jehož předmětem bylo úřední měření rychlosti silničních vozidel. Jednalo se zejména o závěry soudů o tom, že žalobkyní provedené měření nemůže být důkazem v rámci přestupkového řízení. Žalobkyně přitom nebyla účastníkem těchto řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 8. 2011, č. j. 10 C 172/2010-30, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 3,252.960,- Kč a omluvit se jí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně požadovanou částku vymezila jako náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Škoda ve smyslu tohoto zákona měla žalobkyni vzniknout nesprávným úředním postupem v důsledku rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2007, č. j. 51 Ca 7/2007-20, a ze dne 18. 12. 2007, č. j. 51 Ca 13/2007-32, kterými byla zrušena rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje o potvrzení rozhodnutí o udělení pokuty za překročení dovolené rychlosti, a následně rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 As 39/2007-66, a ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008-67, kterými byla citovaná rozhodnutí potvrzena. Obvodní soud nezjistil existenci nezákonného rozhodnutí, tedy pravomocného rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, ani žádný nesprávný úřední postup. Žalobkyně nebyla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, kterými se cítí být nedůvodně dotčena, ani s ní jako s účastníkem řízení jednáno být nemělo, jak bylo shledáno i Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 28. 2. 2008, č. j. 7 As 39/2007-59, s čímž se soud prvního stupně ztotožnil. Žalobkyně podala i ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 51 Ca 13/2007-32, a rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 12/2008-67, která však byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1360/08, neboť žalobkyně nebyla účastníkem řízení před orgány veřejné moci. Nedošlo tak ke splnění jedné z podmínek odpovědnosti státu za škodu, a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, proto obvodní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 22 Co 499/2011-51, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně učinil správná a postačující skutková zjištění, na nichž založil správný právní závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí. Žalobkyně nebyla, a nemohla být, účastníkem daných řízení (ani v širším smyslu slova), neboť v nich nebylo rozhodováno o jejích právech a povinnostech. V příslušných rozhodnutích bylo jen ve vztahu ke konkrétnímu přestupci konstatováno, že důkaz pořízený žalobkyní je proti danému přestupci nevyužitelný. Jednalo se tedy o hodnocení důkazu ve vztahu k pachateli přestupku, nikoliv o konstatování, zda žalobkyně může či nemůže podnikat v oblasti měření. Jí namítané skutečnosti, z nichž dovozuje nesprávný úřední postup, nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka to, zda právní závěry učiněné soudem v rozporu se zákonem v nesporném řízení (postup související s rozhodovací činností soudu), jež nepoškozují nijak samotného (často jediného) účastníka řízení, ale fakticky poškozují třetí osobu stojící mimo řízení bez procesního práva do tohoto řízení vstoupit, jsou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., a pokud nikoliv, zda za takové právní závěry nese odpovědnost stát a je povinen k náhradě škody. Dovolatelka tvrdí, že v posuzovaných rozhodnutích soudy činily vedle konkrétního právního závěru také právní závěry s obecným dopadem, které jsou v rozporu se zákonem. Dovolatelce bylo rozhodnutími soudů v rozporu se zákonem v řízení, jehož nemohla být účastníkem, prakticky znemožněno provádění předmětu podnikání ve smyslu vázané živnosti. Dovolatelka obšírně polemizuje se závěry obsaženými v rozhodnutích, jimiž jí měla být způsobena škoda. Odůvodnění napadeného rozsudku podle názoru dovolatelky postrádá úvahu o tom, zda nárok žalobkyni nepřísluší z jiného právního důvodu, než jaké jsou upraveny zákonem č. 82/1998 Sb. Dovolatelka nárok na náhradu škody odvozuje z ústavních principů (čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy České republiky i čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Závěrem dovolatelka konstatuje, že prováděla „úřední“ měření rychlosti v souladu se zákonem, jí vyhotovené doklady o úředním měření byly získány v souladu s právními předpisy a vyslovením opačného názoru soudy v řízeních, v nichž nemohla být účastníkem, dovolatelku poškodily, za což jí náleží náhrada škody. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. Zcela se přitom ztotožnila s právními závěry, které učinily soudy obou stupňů. Má za to, že žalobkyně neuvádí v dovolání skutečnosti, které by mohly zapříčinit zrušení napadených rozhodnutí. Řízení o náhradu škody nemůže vést k revizi pravomocných soudních rozhodnutí, o což žalobkyni zejména jde.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ust. §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání však přípustné není.
Dovolatelkou formulované právní otázce, zda právní závěry učiněné soudem v rozporu se zákonem, které fakticky poškozují třetí osobu stojící mimo řízení, jsou či nejsou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., zásadní právní význam přiznat nelze. Vydání rozhodnutí soudem v občanském soudním řízení může za splnění zákonných předpokladů založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., avšak pouze tehdy, bylo-li podle ust. §8 odst. 1 tohoto zákona rozhodnutí zrušeno či změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Zároveň platí, že vydání rozhodnutí nelze považovat za nesprávný úřední postup. Jedná se totiž o odlišné formy odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle ust. §5 písm. a) citovaného zákona. Bylo-li tak vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000, dále rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2221/2008). Dovolatelka nebyla účastníkem příslušných řízení, a náhrady škody se tak domoci nemůže (viz níže).
Rozpor rozhodnutí se zákonem není soud v řízení o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci oprávněn sám posuzovat. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž lze dovozovat vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353, usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2818, nebo ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030). Polemizuje-li tak dovolatelka se závěry obsaženými v rozhodnutích, z nichž dovozuje vznik škody, domáhá se de facto revize těchto rozhodnutí, což je však v řízení o náhradu škody pojmově vyloučeno; dovolací soud se proto jejími námitkami v tomto směru nezabýval.
Zásadní právní význam není možné přiznat ani druhé části otázky, zda za právní závěry učiněné soudem v rozporu se zákonem v nesporném řízení, jež nepoškozují nijak samotného účastníka řízení, ale fakticky poškozují třetí osobu stojící mimo řízení bez práva do tohoto řízení vstoupit, nese odpovědnost stát a je povinen k náhradě škody, která tímto vznikne. Předně není zcela zřejmé, kam dovolatelka míří označováním řízení, v nichž jí měla být způsobena škoda, jako řízení nesporných, neboť pojem „nesporné řízení“ je řazen do oblasti občanského práva procesního a nelze jej směšovat s pojmy, jako je řízení o přestupku či soudní řízení správní. V ust. §1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je stanoveno, že stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu státní moci za podmínek stanovených tímto zákonem. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (ust. §2 citovaného zákona), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Odpovědnost státu lze tedy dovodit pouze za splnění podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. V případě dovolatelky však nedošlo ke splnění hned první podmínky, a to existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, jak správně konstatovaly soudy nižších instancí. Jí vymezená rozhodnutí totiž nejsou nezákonnými ve smyslu citovaného zákona a navíc nebyla účastníkem řízení, a to ani v širším slova smyslu, což je nezbytný předpoklad pro přiznání práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. ust. §7 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
Vzhledem k výše uvedenému je lichá i námitka dovolatelky, že soudy neuvažovaly o tom, zda jí právo přísluší z jiného právního důvodu, než coby náhradu škody upravenou zákonem č. 82/1998 Sb. Vyplývá-li ze skutkových tvrzení žalobkyně, že je třeba jí uplatněné právo posuzovat právě podle zákona č. 82/1998 Sb., soudy nepochybily, jestliže neaplikovaly jiný předpis. Dovozuje-li žalobkyně své právo přímo z ústavních předpisů, přehlíží ust. čl. 36 odst. 4 Listiny, podle nějž podmínky a podrobnosti stanoví zákon. Zákonným předpisem, který na základě tohoto zmocnění blíže upravuje podrobnosti odškodnění za újmu způsobenou výkonem veřejné moci, je právě zákon č. 82/1998 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu