ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1331.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1331/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Ing. M. Š. , zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti žalovanému D. D. , zastoupenému JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 2485/103, o zaplacení částky 351 400 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C 272/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 28 Co 225/2014-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 148,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Chlosta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, ve výrocích II, III a IV, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. prosince 2013, č. j. 4 C 272/2012-111) ve výroku I v části ukládající žalovanému zaplatit žalobkyni 351 400 Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Rozsudkem bylo rozhodováno o nároku spoluvlastníka věci (žalobkyně) na zaplacení náhrady za užívání nemovité věci (domu č. p. s přilehlými pozemky v obci a katastrálním území Z.) druhým spoluvlastníkem (žalovaným) nad rámec jeho spoluvlastnického podílu.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených právních otázek.
V otázce vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu je rozsudek odvolacího soudu v souladu se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil např. již v rozsudku ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1618/99 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 2001, č. 8) a jež dále rozvedl zejména v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (k tomu srovnej dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/2004, ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 145/2012).
Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s judikaturou dovolacího soudu, jíž byla řešena otázka předpokladů nutných pro posouzení rozsahu a kvality užívání společné věci (k tomu znovu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. též rozsudek ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod č. 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže v poměrech nyní projednávané věci měl odvolací soud prokázané, že žalovaný (toliko podílový spoluvlastník nemovitosti, s podílem o velikosti jedné poloviny) užíval v rozhodné době předmětné nemovitosti bez dohody s žalobkyní výlučně celé sám (hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních; §132 o. s. ř.).
Námitky dovolatele upínající se k těmto závěrům odvolacího soudu stran rozsahu užívání nemovitostí nesou se pak v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti) a nelze je podřadit způsobilému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a tyto námitky nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, pro kterou by bylo lze připustit dovolání. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Konečně napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích pod body II a III (jak výslovně uvádí v dovolání), ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům o náhradě nákladů řízení (závěrům, na nichž je založeno toto rozhodnutí) v dovolání neuplatňuje žádnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl i v části směřující proti těmto výrokům rozhodnutí (srov. §243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně (jež podala vyjádření k dovolání) patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 9 740 Kč (§7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 108,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. července 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu