ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1395.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1395/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce MUDr. Y. E. U. , zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o zaplacení 81.198.678,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 44/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 18 Co 461/2011-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 81.198.678,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o výhradním zastoupení uzavřené dne 14. 6. 1994 a plné moci vystavené téhož dne byl žalobce výhradně zmocněn zastupovat obchodní společnost Cromway Holdings Limited při jednáních s obchodní společností ŠKODA, koncern Plzeň a. s. o koupi lokomotiv. Pro případ realizace koupě měl žalobce vůči obchodní společnosti Cromway Holdings Limited sjednán nárok na zaplacení provize ve výši 2,5 % z kupní ceny. Dne 8. 9. 1994 žalobce jednající za uvedenou společnost uzavřel s obchodní společností ŠKODA, koncern Plzeň a.s. zastoupenou Ing. J. K.„předběžnou“ dohodu, dle níž obchodní společnost zastoupená žalobcem koupí od svého smluvního partnera 60 lokomotiv za 1.800.000.000,- Kč s tím, že vlastní kupní smlouvu uzavřou statutární orgány těchto společností dne 16. 9. 1994. Poté, co dne 14. 9. 1994 bylo zahájeno žalobcovo trestní stíhání a žalobce byl vzat do vazby, ze které byl propuštěn až dne 12. 3. 1997, kupní smlouva již uzavřena nebyla, neboť členové statutárních orgánů jednajících obchodních společností se zřetelem na žalobcovo zatčení ztratili důvěru v poctivost připravovaného kontraktu. Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 7 To 252/2007, byl žalobce následně obžaloby zproštěn. Dne 31. 7. 2008 žalobce u Ministerstva spravedlnosti uplatnil nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku z provize ze zamýšlené kupní smlouvy ve výši 45.000.000,- Kč s tím, že se po „valorizaci svého nároku“ domáhá náhrady ve výši 81.198.678,- Kč. Ministerstvo spravedlnosti žalobci požadovanou náhradu škody neposkytlo. Odvolací soud posoudil nárok žalobce podle ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 58/1969 Sb.), účinného v okamžiku vydání rozhodnutí o žalobcově vazbě. Dovodil přitom, že bezprostřední příčina neuzavření zamýšlené kupní smlouvy netkví v žalobcově zatčení, ale v okolnosti, že statutární orgány obchodních společností Cromway Holdings Limited a ŠKODA, koncern Plzeň a.s. upustily od realizace připravovaného obchodu, ačkoliv samotná skutečnost, že bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, jenž byl posléze vzat do vazby, za situace, kdy tento nebyl členem statutárního orgánu žádné z jednajících právnických osob, nebyla objektivním důvodem ukončení obchodní spolupráce. Dospěl proto k závěru, že uplatněnému nároku na náhradu škody nelze vyhovět, neboť není dána příčinná souvislost mezi žalobcovým trestním stíháním a vzetím do vazby a škodou vzniklou v důsledku neuskutečnění uvažovaného obchodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen - „o. s. ř.“). Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že uzavření připravované smlouvy bránila jeho osobní neúčast na dokončení obchodního případu. Jakožto jediného zástupce kupujícího, jenž byl v kontaktu s vedením prodávající obchodní společnosti a znal ekonomické a technické podrobnosti zamýšleného obchodu, jej totiž nebylo lze nahradit. Dalším důvodem, pro nějž z obchodu sešlo, pak měla být ztráta důvěry v poctivost připravovaného obchodu způsobená jeho zatčením a obavami z ohrožení společenské reputace osob, jež se obchodu měly účastnit. Dle názoru dovolatele tak škoda spočívající v ušlém zisku z provize sjednané pro případ uzavření kupní smlouvy byla zapříčiněna nezákonným rozhodnutím o vazbě. Dovolatel soudům nižšího stupně rovněž vytkl, že neprovedly dokazování výslechy svědků Ing. J. K., Ing. J. J., Ing. L. S., F. K., R. U. a H. A. a znaleckým posudkem vypracovaným za účelem ocenění výše ušlého zisku. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na okolnost, že zamýšlenou kupní smlouvu neměl za žádnou ze smluvních stran uzavírat samotný žalobce. Uvedla, že nebylo prokázáno takové rozpracování připravovaného obchodu, z něhož by bylo lze dovodit, zda a v jakém rozsahu z něj obchodní společnost Cromway Holdings Limited mohla dosáhnout zisku. Vyjádřila též přesvědčení, že příčinou zmaření obchodu bylo toliko rozhodnutí smluvních stran nepokračovat v jeho realizaci. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném závěru, že mezi jeho vzetím do vazby a škodou vzniklou v důsledku neuskutečnění připravovaného obchodu není dána příčinná souvislost.
Vzhledem k tomu, že žalobce byl vzat do vazby za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. (dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), je třeba podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě posuzovat podle ustanovení zák. č. 58/1969 Sb. (§27 zák. č. 58/1969 Sb., §36 zák. č. 82/1998 Sb.).
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§1 odst. 2 zák. č. 58/1969 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí o vazbě, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). O odškodnitelnou majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí mělo dopad do majetkové sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt tohoto rozhodnutí, nedošlo by k majetkové újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (nezákonné rozhodnutí), a vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).
V projednávané věci odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že bezprostřední příčina neuzavření zamýšlené kupní smlouvy, z jejíhož sjednání měl mít žalobce nárok na provizi, netkví v jeho zatčení, ale v okolnosti, že statutární orgány jednajících právnických osob upustily od realizace obchodu. Samotná okolnost, že žalobce, jenž nebyl členem statutárního orgánu žádné z jednajících osob, byl trestně stíhán a vzat do vazby, totiž objektivně vzato nebyla s to zabránit zúčastněným právnickým osobám, aby, kupř. i za pomoci přizvaných odborníků, byla–li osobní účast žalobce natolik důležitá, připravovaný obchod dokončily. Uvedený závěr o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi žalobcem konstruovanou škodnou událostí /zahájení trestního stíhání a vzetí do vazby/ a vznikem škody) přitom není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů. Nejedná se tudíž o závěr právní ale o závěr skutkový. Brojí-li tedy odvolatel proti závěrům odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž při posuzování zásadní právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu přihlížet nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.). K námitkám dovolatele lze přitom toliko dodat, že při respektování zásady presumpce neviny obviněného (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, ve znění pozdějších předpisů) zahájení trestního stíhání a vzetí obviněného do vazby samo o sobě objektivní překážkou pokračování obchodní spolupráce z důvodu obav ze ztráty společenské reputace zásadně být ani nemůže.
Vytýká-li dovolatel, že soudy nižšího stupně neprovedly jím navržené důkazy, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v projednávané věci nejde. Řízení vytýkanou vadou ostatně zatíženo ani není. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že výslechy svědků Ing. J. K., Ing. J. J., Ing. L. S, a F. K. provedeny byly a soudy nižších instancí na jejich podkladě učinily své skutkové závěry. Doplnění dokazování výslechy svědků R. U. a H. A., kteří měli potvrdit svůj zájem o koupi předmětných lokomotiv, a znaleckým posudkem vypracovaným za účelem ocenění výše ušlého zisku se pak vzhledem k závěrům o nedostatku příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním stíháním a vzetím do vazby a neuskutečněním obchodu ukázalo být nadbytečným. Zájem uvedených svědků o koupi lokomotiv by totiž jen potvrzoval závěry o tom, že i přes žalobcovo trestní stíhání a zatčení mohlo být - objektivně vzato - v realizaci zamýšleného obchodu i nadále pokračováno.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu