ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1512.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1512/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně L. G. , bytem v P., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 166.527,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 20/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 51 Co 110/2010-106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 51 Co 110/2010-106, se vyjma části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 23 C 20/2009-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.030,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 146.497,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel přitom ze zjištění, že usnesením Okresního soudu pro Prahu – východ ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 7 Nc 5266/2005-6, byla k návrhu oprávněného V. K. nařízena exekuce na majetek povinného P. G.; provedením exekuce byl pověřen Mgr. O. K., soudní exekutor Exekutorského úřadu v Praze 3, který k uspokojení pohledávky oprávněného exekučním příkazem ze dne 8. března 2006, č. j. 039 EX 2660/05-17, postihl pohledávku žalobkyně (bývalé manželky povinného) z jejího účtu u peněžního ústavu – Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s. Na základě vydaného exekučního příkazu byla z účtu žalobkyně dne 12. 4. 2006 odepsána částka 141.756,39 Kč, jež byla vyplacena oprávněnému. Usnesením ze dne 7. června 2007, č. j. 7 Nc 5266/2005-81, prohlásil Okresní soud pro Prahu – východ provedení exekuce postižením pohledávky žalobkyně za nepřípustné a z tohoto důvodu exekuci částečně zastavil (dle §268 odst. 1 písm. h/ občanského soudního řádu).
Žalobou uplatněný nárok soud prvního stupně právně kvalifikoval jako nárok na náhradu škody způsobené žalobkyni soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti, za kterou – vedle soudního exekutora – odpovídá též stát [§4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“]. Provedení exekuce postižením pohledávky z účtu žalobkyně u peněžního ústavu (není-li žalobkyně současně povinnou) označil za nezákonné, též s ohledem na rozhodnutí soudu o zastavení exekuce tímto způsobem. Vzal za prokázané, že v souvislosti s odepsáním částky 141.756,39 Kč z účtu přišla žalobkyně o dalších 13.500,- Kč (státní podpora stavebního spoření, kterou byla po odepsání částky povinna státu vrátit) a 6.530,- Kč (očekávané úroky z peněžní částky na jejím účtu složené), jež představují škodu způsobenou jí zmíněným úkonem soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti. Požadavek na náhradu částky 141.756,39 Kč odepsané z jejího účtu označil soud za předčasný, uzavíraje, že vrácení této částky se může žalobkyně domáhat po osobách, jež částku neoprávněně přijali a mají povinnost vydat žalobkyni na její úkor takto získané bezdůvodné obohacení (§451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). V případě částek 2.975,- Kč a 1.368,50 Kč jde pak o náklady předchozích řízení, jejichž náhrady se žalobkyně mohla domoci již v dříve skončených řízeních (§31 odst. 2 zákona č. 82/1991 Sb.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 51 Co 110/2010-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku II tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni též částku 141.756,39 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; „jinak“ jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s jeho závěrem, že i stát zde odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni nezákonným úkonem soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, prováděl-li soudní exekutor exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně, která není povinnou podle exekučního titulu. Za správné odvolací soud pokládá rozhodnutí o zamítnutí žaloby v části, kterou žalobkyně žádá náhradu nákladů předchozích řízení (§31 odst. 2 zákona č. 82/1991 Sb.). K jiným závěrům dospěl v případě požadavku žalobkyně na poskytnutí náhrady škody v částce 141.756,39 Kč, neoprávněně odepsané z jejího účtu. Dovodil přitom, že odepsáním této částky a jejím vyplacením nedošlo na straně jiného subjektu ke vzniku bezdůvodného obohacení; oprávněný podle exekučního titulu získal částku k uspokojení své pohledávky v rámci nařízené exekuce a obohacení nelze uvažovat ani na straně soudního exekutora, jenž poškozeným odpovídá za škodu způsobenou při výkonu své činnosti podle ustanovení §32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“).
Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn – podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu, jde-li o částku 141.756,39 Kč neoprávněně odepsanou z účtu žalobkyně, pokládá za předčasné. Odvolacímu soudu vytýká, že se – na rozdíl od soudu prvního stupně – nezabýval tím, zda v důsledku nesprávného postupu exekutora došlo ke vzniku majetkového prospěchu na straně jiného subjektu, a to nejenom na straně oprávněného, ale například i u povinného, za něhož bylo plněno to, co měl jako dlužník plnit on sám. Namítá, že nárok na náhradu škody může žalobkyně uplatnit vůči státu až tehdy, nemůže-li dosáhnout uspokojení pohledávky vůči subjektu, jenž je jí povinen bezdůvodné obohacení vydat. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovanou v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona (dále jen "úřední osoby").
Podle §4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. za výkon státní správy podle §3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení činnost notáře a soudního exekutora podle odstavce 1 se považuje za úřední postup.
Podle §32 odst. 1 exekučního řádu exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu (§4 zákona č. 82/1998 Sb.) tím není dotčena.
Je ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, publikovaný pod č. 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že za škodu způsobenou úkony soudního exekutora při výkonu činností uvedených v §4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. – vedle exekutora samotného (viz §32 odst. 1 exekučního řádu) – odpovídá též stát; poškozený má tedy možnost uplatnit nárok jak vůči státu, tak vůči soudnímu exekutorovi současně (nezávisle) s tím, že při úspěšném uplatnění nároku proti oběma odpovědným osobám zanikne plněním jedné z nich nárok vůči druhé, a to v rozsahu poskytnutého plnění.
Odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (jež je odpovědností objektivní a nelze se jí zprostit; §2 cit. zákona) pak předpokládá současné splnění tří předpokladů: 1/ nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je tudíž nezbytnou podmínkou vznik škody na straně poškozeného. O takový případ nejde tam, kde v souvislosti s výkonem veřejné moci sice došlo k odčerpání peněžních prostředků poškozeného, avšak poškozenému současně jako věřiteli vzniklo právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit. Nastala-li v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi poškozeným a jinou osobou existují práva a povinnosti, která nejsou plněna, vzniká újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. až tehdy, jestliže v právním vztahu těchto osob není možno dosáhnout plnění. Pouze v případě, že pohledávku poškozeného (oprávněného) nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda) spočívající ve ztrátě majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované pod C 3031 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2011).
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů (správnost těchto zjištění účastníci nezpochybňují) vyplývá, že nezákonně vedenou exekucí na majetek žalobkyně (jež byla posléze soudem pro nepřípustnost zastavena; §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) došlo k postižení pohledávky žalobkyně z jejího účtu u peněžního ústavu a z účtu žalobkyně (osoby nikoliv povinné) byly takto ve prospěch jiné osoby (oprávněného) odčerpány peněžní prostředky ve výši 141.756,39 Kč.
Podle §303 odst. 1 o. s. ř. (jež se přiměřeně použije i na provádění exekuce přikázáním pohledávky; viz §65 exekučního řádu, ve znění účinném do 13. 5. 2006) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze nařídit ohledně pohledávky povinného z běžného, vkladového nebo jiného účtu vedeného v jakékoliv měně u peněžního ústavu působícího v tuzemsku, nestanoví-li zákon jinak.
Pohledávka z účtu u peněžního ústavu je nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce) účinně postižena, jen jestliže povinný je opravdu majitelem účtu, ohledně kterého byla pohledávka přikázána oprávněnému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikovaný pod č. 4/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li majitelem tohoto účtu někdo jiný než povinný, pohledávka z účtu nebyla oprávněnému účinně přikázána a oprávněnému nemohlo vzniknout právo, aby se z těchto peněžních prostředků uspokojil.
Získal-li v exekuci oprávněný plnění z majetku jiné osoby, jež sama neměla povinnost plnit a ani neprojevila vůli plnit za osobu povinnou (§454 obč. zák.), došlo na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (ke vzniku majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu; §451 odst. 1 obč. zák.), které je povinen ochuzené osobě vydat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, nebo rozsudek ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011).
Uzavírá-li tudíž odvolací soud, že k uspokojení oprávněného v exekuci mohlo dojít i přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, jehož majitelem byla žalobkyně a nikoliv povinný (a tedy že i v takovém případě dluh povinného zanikl splněním), jde o závěr očividně nesprávný.
Za situace, kdy žalobkyně neuplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči obohacené osobě (v exekuci oprávněnému V. K.), popřípadě není-li prokázáno, že toto právo již nelze uspokojit, je uplatnění práva na náhradu škody vůči státu předčasné, neboť státem odškodnitelná majetková újma (coby důsledek nesprávně prováděné exekuce) dosud žalobkyni nevznikla.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud jej proto v dovoláním dotčeném rozsahu, tj. ve výroku I v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jakož v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu