ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1526.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1526/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce ing. K. M., zastoupeného JUDr. Josefem Nováčkem, Sládkova 351/II, 377 01, Jindřichův Hradec, proti žalovanému České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, Pod sídlištěm 9/1800, 182 11, Praha 8, IČO 00025712, o 1,092.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 394/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009, č. j. 22 Co 349/2009-51, takto:
Dovolání žalobce, pokud směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009, č. j. 22 Cdo 349/200952, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2009, č. j. 9 C 394/2008-32, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 205.488.- Kč, se odmítá.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009, č. j. 22 Cdo 349/2009-51, se zrušuje, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2009, č. j. 9 C 394/2008-32, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 886.512.-Kč.
Zrušuje se rovněž výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009, č. j. 22 Cdo 349/2009-51, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
V tomto rozsahu se zrušuje rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2009, č. j. 9 C 394/2008-32, včetně výroku v odstavci II. o nákladech řízení.
Věc se vrací v uvedeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 3. 2009, č. j. 9 C 394/2008-32, zamítl žalobu o zaplacení částky1,092.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 1. 11.2007 do zaplacení.
Učinil tak v řízení, v němž žalobce tvrdil, že žalovanou částku mohl získat za pronájem bytu 3 + 1 blíže popsaného v žalobě, v nemovitosti, kterou získal kupní smlouvou uzavřenou s K. T. dne 15. 1. 1999, a to za dobu od tohoto data až do 4. 9. 2006. Návrh na vklad vlastnického práva podal totiž dne 4. 5. 1999 .
Nárok dovozoval z nezákonného rozhodnutí příslušného krajského úřadu, který jeho návrh na vklad zamítl. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozhodnutím Krajského soudu v Brně dne 30. 5. 2000 a návrhu na vklad pak bylo vyhověno až v září 2006.
Podáním ze dne 4. 3. 2009 pak žalobce již v zahájeném soudním řízení nově požadoval nárok na náhradu škody, a to z důvodu nesprávného úředního postupu žalovaného, který porušil zásadu rychlosti řízení, když o návrhu na vklad jeho práva k nemovitostem nerozhodl ve 30-ti denní lhůtě a samotné vkladové řízení trvalo déle než 7 let.
Žalovaný ve sporu namítal, že řízení o vklad vlastnického práva muselo být přerušeno s ohledem na postup prodávající K. T., která od kupní smlouvy odstoupila, a ve vztahu k tomuto odstoupení probíhalo soudní řízení o určení platnosti právního úkonu. Po pravomocném rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby K. T. bylo návrhu na vklad vyhověno. Žalovaný proto za délku řízení před soudem nenese žádnou odpovědnost. Připomněl, že rozhodnutí, jehož nezákonnost žalobce tvrdí, bylo zrušeno již v roce 2000 a následně bylo žalobci ve vkladovém řízení vyhověno.
Uvedený skutkový stav soud prvního stupně posoudil tak, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí, které dle žalobce bylo důvodem vzniku škody, bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Podle soudu prvního stupně o takový případ nejde, ježto rozhodnutí, o něhož žalobce odvíjí škodu, ze dne 3. 5. 1999, nikdy nenabylo právní moci a bylo zrušeno v řízení zahájeném na základě opravného prostředku, kterým žalobce proti takovému rozhodnutí brojil.
Ve vztahu k nárokům z nesprávného úředního postupu dospěl soud prvního stupně k závěru, že jde o tvrzení nové, je v rozporu s obsahem žalobního návrhu, ale i v rozporu s nárokem na náhradu škody, který žalobce uplatnil u správního úřadu 22. 8. 2007. proto nebyla splněna zákonná podmínka stanovená v §14 odst. 1 a 3 zákona č.82/1998 Sb.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 22 Cdo 349/200951, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak odlišně je právně hodnotil.
Podle odvolacího soudu došlo skutečně k nesprávnému úřednímu postupu na straně žalovaného. Podle §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro vklad práva do katastru nemovitostí, a to podle kritérií, která jsou v citovaném ustanovení uvedena taxativně. Ani toto ani žádné další ustanovení citovaného zákona neopravňuje katastrální úřad zkoumat platnost právního úkonu, který je podkladem pro vklad práva do katastru nemovitostí.
Má-li katastrální úřad pochybnosti o platnosti předmětných smluv z důvodu podané určovací žaloby s tím, že na posouzení předběžné otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem závisí i správné rozhodnutí o vkladu práv do katastru nemovitostí, je povinen řízení přerušit (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 35 Ca 54/97 a II. ÚS 94/99).
Naproti tomu u odstoupení od smlouvy podle §48 odst. 1 o.z. má za následek pouze zánik závazkového vztahu, který smlouvou vznikl (účinky odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí nastávají přímo ze zákon a), nikoli také zánik věcných práv, která vznikla vkladem do katastru nemovitostí podle takové smlouvy. Proto odstoupení od smlouvy není samo o sobě důvodem pro změny zápisu do katastru nemovitostí , ačkoli účastníkům smlouvy vzniká povinnost vrátit si plnění podle ustanovení §457 o.z. Dojde-li mezi účastníky závazkového vztahu, který byl odstoupením od smlouvy od počátku zrušen, k dohodě o vrácení přijatého plnění, podléhá taková dohoda vkladu a původní věcná práva se obnoví vkladem podle této listiny podle §2 a násl. zákona č. 265/1992 Sb. Nedojde-li mezi účastníky k takové dohodě nebo je-li platnost odstoupení mezi účastníky sporná, katastrální úřad za podmínek §10 citovaného zákona vyznačí poznámku, že právní vztah má být určen soudem. Po právní moci soudního rozhodnutí provede podle tohoto rozhodnutí zápis záznamem podle 7 a násl. zákona č. 265/1992 Sb. (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Ca 71/94 a 35 Ca 45/94).
Odvolací soud proto uzavřel, že pokud probíhal soudní spor o určení platnosti odstoupení Karly Trávníčkové od kupní smlouvy, nebylo správným úředním postupem ze strany katastrálního úřadu přerušení vkladového řízení , nýbrž takovou skutečnost měl označit poznámkou a o vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy rozhodnout v řádné zákonné lhůtě.
K posouzení námitky promlčení vznesené žalovaným, odvolací soud vyslovil závěr, podle něhož na nárok žalobce je třeba aplikovat obecnou subjektivní tříletou lhůtu. Počátek běhu promlčecí lhůty je třeba odvíjet od známosti žalobce o vzniklé škodě. Pokud žalobce uplatnil nárok ve výši 205.488 Kč (což byla škoda, která měla být představována ušlým ziskem za dobu od 12.3.1999 do 14.8.2000), pak byl tento nárok postupně promlčován v období od února 2002 až do září 2003. Skutečnost, že promlčecí doba by se stavěla v době od 22. 8. 2007 do 29. 10. 2007 podle §35 zákona č. 82/1998 Sb., již nemohla ničeho změnit na tom, že nárok žalobce ve vztahu k částce 205.488 Kč byl zcela promlčen počínaje měsícem říjnem 2003, když žaloba byla podaná 14.8. 2008, tedy téměř po 5 letech od tohoto data . Bez ohledu na okolnost pochybení na straně katastrálního úřadu představujícího nesprávný úřední postup musela být žaloba v tomto rozsahu důvodně zamítnuta.
Ve vztahu k té části nároku , která byla představována uplatněnou částkou 886.512 Kč, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně o tom, že žaloba je v tomto rozsahu předčasná, když takto vyčíslený nárok nebyl projednán v rámci předběžného projednání tak, jak požaduje zákona č.82/1998 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §23 odst. 1, písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241a), odst. 2), písm. a) a b) o.s.ř.
Jmenovitě uplatňoval tvrzení o tom, že žalovaný vznesl „vágní námitku promlčení, kterou se nalézací soud vůbec nezbýval, vycházejíce z názoru, že k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo“. Pokud odvolací soud tuto námitku promlčení akceptoval, aniž dal žalobci svým postupem možnost reagovat na jeho překvapivý závěr, porušil tak zásadu dvojinstančnosti civilního soudního procesu.
S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1625/2001, ze dne 16. 1. 2003, dále namítal, že se odvolací soud dopustil vadného výkladu práva. Odvolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu totiž na jedné straně liší na jedné straně mezi dnem vkladu práva do katastru nemovitostí a dnem, kterým nastaly účinky vkladu na straně druhé. Podle dovolatele až dnem provedení zápisu (v této věci 4. 9. 2006) byl oprávněn žalobce (dovolatel) realizovat své vlastnické právo k nemovitostem, včetně výběru nájemného, neboť teprve tímto dnem mu vznikla i aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody.
Dovolatel považoval za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož :
a) poškozený může uplatňovat právo na odškodnění plynoucí mu z nesprávného úředního postupu orgánu státu v době, kdy díky protiprávnímu stavu (nesprávný úřední postup) ze strany státní správy vůči němu, tento stav stále trval, a dále kladl otázku
b) zda se mohl žalobce domáhat nároků příslušejících toliko vlastníkům (ušlý zisk mající původ v ušlém nájemném) v době před rozhodnutím o vkladu vlastnictví.
V souladu se svým hodnocením, uplatněným shora, dovozoval dovolatel, že promlčecí lhůta mu počala běžet od okamžiku, kdy se poškozený (tedy dovolatel) dověděl o škodě a kdo za ni odpovídá (§32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tato lhůta mu začala běžet 4. 9. 2009 a v jejím rámci měl být nárok uplatněn. Tomuto požadavku žalobce dostál, když žalobu podal počátkem srpna 2008.
Konečně dovolatel namítal
c) nesprávnost závěrů odvolacího soudu o nedodržení podmínky předběžného projednání.
V tomto směru tvrdil, že část svého nároku na náhradu škody vzniklé mu nesprávným úředním postupem ve výši 205.488 Kč (za dobu od 12. 3. 1999 do 14. 8. 2000) uplatnil dopisem žalovanému ze dne 22. 8. 2007 , zbytek nároku pak uplatnil v rámci řízení ve věci 9 C 394/2008 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8, dne 4. 3. 2009.
Žalovaný přitom mimosoudní vypořádání v rámci předběžného projednání nároku odmítl co do uplatněné nižší částky (205.488 Kč), a to dopisem z 25. 10. 20070, s odůvodněním, že k žádnému nesprávnému úřednímu postupu z jeho strany nedošlo a že žalobci nevznikla žádná škoda.
Dovolatel tvrdil, že je třeba přijmout závěr, podle něhož odmítl-li žalovaný tímto a takto zcela a bez jakékoliv podmínky samotný základ nároku, odmítl tím nárok žalobce (dovolatele) jako celek. Výklad soudů obou stupňů považuje za pozitivisticky striktně formalistický.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání. Setrval na tom, že v případě částky 886.512 Kč nebyl tento nárok uplatněn u příslušného ústředního správního úřadu ve smyslu §14 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění. Předmětem předběžného uplatnění nároku byla částka 205.488 Kč ušlého zisku za období od 12. 3. 1999 do 14. 8. 2000. Pro nesplnění zákonných předpokladů žalovaný žádost odmítl.
Žalobce poté podal žalobu ona náhradu škody z titulu rozhodnutí katastrálního úřadu, ve které požadoval 1,092.000 Kč jako ušlý zisk za dobu od února 1999 do 4.9.2006. Podáním ze dne 3. 3. 2009 však změnil svá skutková tvrzení tak, že se nadále domáhal náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu. Proto ohledně částky 888.512 Kč nebyla splněna zákonná podmínka předběžného projednání nároku.
Konečně k výtkám dovolatele upozornil žalovaný na to, že žalovaný namítl promlčení již v řízení před soudem prvního stupně a bylo věcí žalobce, že se k ní nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v této věci může být proto přípustné pouze za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o..ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah.
S přihlédnutím ke shora uvedené přípustnosti dovolání (§237 odst. 3 o.s.ř. in fine) vymyká se z mezí dovolacího přezkumu ta část dovolacích námitek dovolatele, směřující k tvrzení o překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu a odnětí možnosti odvolateli projednat věc v souladu se zásadou dvojinstančnosti řízení.
Zůstává tak možnost posouzení, zda závěry rozsudku odvolacího soudu v otázce promlčení nároků žalobce a splnění podmínky předběžného projednání jím uplatněného nároku ve smyslu ustanovení §13 odst. 1, odst. 3. zákona č. 82/1998 Sb., jak bylo shrnuto sub a), b) a c) shora.
Otázka předložená dovolacímu přezkumu sub a) a b) shora souvisí obecně s výkladem vědomosti poškozeného o vzniku škodu a o tom, kdo za ni odpovídá. V tomto směru dovolací soud odkazuje na závěry dnes již konstantní judikatury. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1981, sp. zn. 1 Cz 18/81 bylo uvedeno : „Odpovědnost státu za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní, lze posuzovat jen podle ustanovení §18 a 19 citovaného zákona a nikoli i podle ustanovení občanského zákoníku Poškozený se ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. /nyní §1 a §32 až 34 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění/ (stejně jako ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 o.z.) doví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích). Není tedy třeba, aby poškozený znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku)“ . Obdobný závěr byl zaujat rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2578/2004: „Aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu není třeba, aby znal výši škody přesně, postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění soudním řízení“ . K otázce promlčení u nesprávného úředního postupu se připomínají závěry rozsudku Nejvyššího soudu dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004 : “U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se neuplatní objektivní promlčecí doba, počátek běhu subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni také stát odpovídá, nikoliv od jeho vědomosti o nesprávném úředním postupu samotném“.
S přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům rozhodovací praxe a porovnáním důvodů, na nichž odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí o zamítnutí částky 205.488.-Kč nutno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu je třeba považovat za správné. Dovolací námitky uplatněné v tomto směru dovolatem sub a) a b) tak nepředstavují při posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu v této věci otázky, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím řešícím otázku zásadního významu. V uvedeném rozsahu tak nemohl dovolací soud dospět k závěru o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu. Přistoupil proto k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř.
K otázce předložené dovolacímu přezkumu sub c) shora považuje dovolací soud za vhodné upozornit na závěry plynoucí z rozhodnutí, která se k uvedené problematice vztahují. Tak předně v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, byl vysloven závěr: „Předběžné projednání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo o trestu je zákonem (§9 zákona č. 58/1969 Sb.) stanovenou podmínkou k tomu, aby o tomto nároku mohlo proběhnout občanské soudní řízení. Toto předběžné projednání se však nevyžaduje u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem“ .
K tomu se sluší připojit odkaz na závěry pozdějšího rozhodnutí téhož soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, které – v souvislosti se změnou právní úpravy – posunulo a rozšířilo výklad podmínek řízení formulací závěru: „Předběžné projednání nároku na náhradu škody před orgánem uvedeným v §6 zákona (v daném případě ministerstvem spravedlnosti) je po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb . podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové újmy takto způsobené předběžně projednán u příslušného úřadu, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle §104 odst. 2 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nicméně za situace, kdy takto soud prvního stupně nepostupoval a zároveň žaloba obsahující požadavek zadostiučinění byla doručena orgánu uvedenému v §6 zákona, u nějž měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §15 zákona, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a tento orgán dal najevo, že jej uspokojit nehodlá, by postup podle §104 odst. 1 o. s. ř. postrádal rozumný smysl, nemohl by naplnit účel sledovaný §14 zákona, byl zcela formální a odporoval by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008). Z toho je možné dovodit, že i bez toho, aby přiměřené zadostiučinění poskytl orgán uvedený v §6 zákona v rámci předběžného projednání nároku, může jej poskytnout soud svým rozhodnutím (za okolností vyjádřených výše dokonce i tehdy, jestliže předběžné projednání nároku u příslušného orgánu vůbec neproběhlo).“
Shodné závěry byly ještě vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 197/2010, v tomto znění: „Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je sice obligatorní podmínkou pro uplatnění tohoto nároku u soudu, neboť poškozený se může se svým nárokem obrátit na soud pouze tehdy, jestliže do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok příslušným úřadem plně uspokojen, jde však o podmínku procesněprávní, jejíž nedostatek má toliko procesní důsledky a nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby z věcného hlediska. Jak ostatně již dříve soudní praxe dovodila a jak vyplývá z ustanovení §14 odst. 3 zákona, byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu , jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 a 104 o.s.ř. a namístě je postup soudu podle §104 odst. 2 o.s.ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení (srov. např. Zprávu o zhodnocení dalších poznatků soudů o účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 1. 1980, sp. zn. Cpjf 145/78, publikovanou pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, rozsudek téhož soudu ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, uveřejněný tamtéž pod č. 28, ročník 1978, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, publikovaný tamtéž pod č. 13, ročník 2010). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Pouze pro úplnost odkazuje dovolací soud na závěry, které jsou platné pro oblast rozhodování soudů, jak byly vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 takto: „Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotně právní ustanovení, než jaké se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.“ Ač jde o odkaz na rozhodnutí vztahující se obecně k respektování důsledků plynoucích ze zásady „iura novit curia“, nelze ponechat závěry z tohoto rozhodnutí plynoucí zcela mimo při posuzování procesního postoje žalovaného, jemuž z uplatnění nároku žalobce bylo zcela zřejmé, z jakého skutkového základu své nároky dovozuje.
Aplikováno na projednávanou věc, nemá senát Nejvyššího soudu příslušný k jejímu projednání, odchýlit se od zásad vyjádřených v právě citovaném rozhodnutí. K tomu přispívá obsah zjištění soudů obou stupňů, jak se podává z obsahu spisu, a jak na ně dovolatel úspěšně poukazuje. Dovolací soud z důvodů stručnosti proto obsahuje na shora uvedenou rekapitulaci řízení, z níž se nabízí závěr o modelově shodné situaci v této věci, která použití výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu plně odůvodňuje. V dosud uvedeném rozsahu je proto dovolání dovolatele přípustné a důvodné (§237 odst. 1, odst. 3 in fine o.s.ř.)
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit spolehlivě správnosti závěrů odvolacího soudu zaujatému v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té části, v níž se domáhal žalobce uplatnění nároku co do částky 886.512.-Kč..
Protože vadou nesprávného právního posouzení je zatíženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (§243b odst. 3 o.s.ř.)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1 o.s.ř., §243c odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu