ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1581.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1581/2018-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně wimpy s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Poděbradova 695/5, identifikační číslo osoby: 256 12 999, zastoupené JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, proti žalovanému T. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o zaplacení částky 999.999,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 224 C 84/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 23 Co 61/2017-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 224 C 84/2015-130, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž bylo žádáno, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 999.999,66 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; přitom bylo rozhodnuto i o nákladech řízení.
Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů spočívají na posouzení, že žalovanému nevznikl na úkor žalobkyně majetkových prospěch plněním bez právního důvodu, neboť podle soudy přijatých skutkových zjištění žalobkyně vědomě plnila závazek jiné osoby vůči žalovanému (šlo tedy o plnění za jiného, kdy by osobou případně obohacenou byla tato třetí osoba, jíž závazek vůči žalovanému byl takto splněn).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešené, „zda dochází či nedochází k bezdůvodnému obohacení v případě, kdy je příslušným subjektem přijímáno plnění v dobré víře a v subjektivním přesvědčení, že jde o plnění z titulu reálně existujícího závazku třetí strany (odlišné od poskytovatele plnění), avšak zároveň za situace, kdy poskytovatel takovéhoto plnění nemá o závazku třetí strany žádnou povědomost a jeho vůle k poskytnutí plnění je založena na jiném důvodu, než plnit za jiného“; jako dovolací důvod dovolatelka ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), dle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Relevantní otázku hmotného práva týkající se předpokladů naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného, potažmo určení povinné (obohacené) osoby k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení, odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jíž závěry, vyslovené při výkladu a aplikaci ustanovení §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31 12. 2013, jsou přiměřeně použitelné i v poměrech nové soukromoprávní úpravy, jde-li o výklad téže skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, spolu s dalšími nyní uvedené v §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Přitom Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by se měl od této rozhodovací praxe odchýlit (tj. k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného jde tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (měl by) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (srov. např. zprávu „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce“ ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1975, a zprávu „K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení občanského zákoníku“ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1979; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 33 Cdo 973/98; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 431/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1213/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1322/2006; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 74/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015).
Uvedené předpoklady bezdůvodného obohacení plněním za jiného byly v posuzované věci evidentně naplněny, není-li jakkoliv zpochybňován ten předpoklad, že právní důvod k plnění žalovanému byl dán (pohledávka žalovaného ze smlouvy o půjčce vůči třetí osobě, P. Š.) a že žalobkyně (jež neměla povinnost tento závazek plnit) poskytla plnění žalovanému s vědomím, že plní nikoliv závazek vlastní, nýbrž závazek třetí osoby (dle zjištění odvolacího soudu dokonce na její pokyn); v tomto směru – z hlediska naplnění uvedené skutkové podstaty bezdůvodného obohacení – není pak významné, zda žalobkyně byla detailně obeznámena s právním důvodem plněného závazku. (Omyl žalobkyně stran důvodu jejího plnění by byl významný tehdy, pokud by žalobkyně mylně plnila žalovanému v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost; o takový případ v posuzované věci nejde.)
Klade-li dovolatelka současně otázku, zda jde o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného i tehdy, „kdy poskytovatel takovéhoto plnění nemá o závazku třetí strany žádnou povědomost a jeho vůle k poskytnutí plnění je založena na jiném důvodu, než plnit za jiného“, vychází očividně z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (jenž v rovině skutkových zjištění uzavírá, že žalobkyně plnila žalovanému s vědomím, že plní za jinou osobu, ba dokonce na její pokyn, byť by tak činila i s jiným přesvědčením o právním důvodu vzniku tohoto závazku, tedy že jde o závazek z jiného právního jednání, nikoliv ze smlouvy o půjčce). Zpochybnění právního posouzení věci s použitím jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nemůže tedy založit ani přípustnost dovolání, přičemž revize skutkových zjištění v dovolacím řízení možná není (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněnému) žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu