ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1688.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1688/2021-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) M. H., narozen XY, bytem XY, b) S. R. H., narozen XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, za účasti: 1) hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, 2) městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, identifikační číslo osoby: 00063631, 3) Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 5, Nádražní 24, identifikační číslo osoby: 000063606, zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 353/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. 29 Co 383/2020-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Státní pozemkový úřad, Krajský úřad pro hlavní město Prahu, rozhodnutím ze dne 27. 9. 2019, č. j. PÚ 1854/01/29, zn. SPÚ 388732/2019 (dále „rozhodnutí správního orgánu“), rozhodl ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“) a podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále „zákon č. 243/1992 Sb.“) o tom, že žalobci nejsou vlastníky (každý v podílu ideální 1/10 k celku) pozemků dle pozemkového katastru č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, dosud zapsaných pro obec XY a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, a pozemků dle pozemkového katastru č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, dosud zapsaných pro obec XY a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu (dále „předmětné pozemky“).
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2020, č. j. 25 C 353/2019-106, zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Státní pozemkového úřadu, Krajského úřadu pro hlavní město Prahu, ze dne 27. 9. 2019, č. j. PÚ 1854/01/29, zn. SPÚ 388732/2019 (výrok I.). Dále žalobcům uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně dalším účastníkům řízení náklady řízení (v případě hlavního města Prahy ve výši 16.456,- Kč a Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci, ve výši 17.000,- Kč k rukám jejich zástupců a Městské části Praha 5 ve výši 600,- Kč) – výroky II. až IV.
3. Soud prvního stupně převzal skutková zjištění vyplývající z rozhodnutí správního orgánu. Dovodil, že žalobci nejsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., neboť k odnětí vlastnického práva právní předchůdkyně žalobců, paní K. H., nedošlo v období od 29. 9. 1938 až 8. 5. 1945, ale až v roce 1950 na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“). Tento závěr učinil soud prvního stupně na základě zjištění, že vlastnické právo k předmětným pozemkům sice bylo právní předchůdkyni žalobců odňato orgány německé okupační moci v důsledku rasové perzekuce, nicméně k jeho obnovení došlo podle zápisu v pozemkové knize ke dni 20. 1. 1944. Soud prvního stupně připustil, že navrácení odňatého majetku osobě židovské národnosti, která pravděpodobně zahynula v koncentračním táboře v roce 1942 (v roce 1947 byla úředně prohlášena za mrtvou), v roce 1944 bylo sice velmi zvláštní, nicméně k obnovení vlastnického práva podle listinných důkazů došlo. Nedůvodnost žaloby a nemožnost naturální restituce soud prvního stupně rovněž shledal i v zastavěnosti pozemků čistě obytnými stavbami a jejich veřejným funkčním využitím, což jednak tvoří překážku k jejich vydání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a dále v případě zastavěných pozemků vylučuje aplikaci zákona o půdě, neboť pozemky nejsou součástí zemědělského nebo lesního půdního fondu a nejedná se ani o jiný zemědělský majetek [soud prvního stupně odkázal na ustanovení §1 odst. 1 písm. a) a b) zákona o půdě].
4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 29 Co 383/2020-150, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že žalobci jsou povinni nahradit hlavnímu městu Praha k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 1.200,- Kč a dále ve zbylém znění tento výrok potvrdil (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost nahradit dalším účastníkům řízení náklady odvolacího řízení (v případě hlavního města Prahy ve výši 300,- Kč a Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci, ve výši 4.114,- Kč k rukám jejich zástupců a Městské části Praha 5 ve výši 300,- Kč) – výrok III.
5. Odvolací soud vycházeje (shodně jako soud prvního stupně) ze skutkových zjištění správního orgánu korigoval závěr soudu prvního stupně, že restituční nárok žalobců nepodléhá posouzení podle zákona o půdě, za použití argumentace, že předmětné pozemky náležely k zemědělské usedlosti a byly v době odnětí vlastnického práva užívány k zemědělským účelům. Dále se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nejsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve smyslu tohoto ustanovení uplatnili restituční nárok včas), neboť k odnětí vlastnického práva k předmětným pozemkům jejich právní předchůdkyni, paní K. H., jež byla prohlášena za mrtvou ke dni 21. 4. 1942 (zahynula v koncentračním táboře Lodž), nedošlo v rozhodném období vymezeném citovaným ustanovením, ale až na základě dekretu č. 108/1945 Sb. ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945. Odvolací soud tento závěr opřel (shodně se soudem prvního stupně) o stav zápisu v pozemkové knize, kdy v roce 1944 byl podíl ideální 1/5 na předmětných pozemcích původní vlastnici vrácen a majetek se tak dostal do tzv. ležící pozůstalosti. Takový majetek pak nemohl být odevzdací listinou v roce 1947 odevzdán ani přihlášenému dědici, pozůstalému synovi F. H., otci žalobců; majetek již totiž nebyl v důsledku konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. součástí pozůstalosti. Odvolací soud dále nad rámec výše uvedeného doplnil, že restituční nárok žalobců by nemohl být uspokojen ani v režimu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., neboť prekluzivní lhůta k uplatnění nároku upravená v ustanovení §11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. marně uplynula ke dni 15. 7. 1996; žalobci však v domnění, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. restituční nárok uplatnili dne 26. 6. 2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci majíce je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a ohlásili uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. i se zřetelem k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Mají současně za to, že řízení před odvolacím soudem je postiženou vadou, která měla vliv na správnost dovoláním dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu specifikovaná v dovolání žalobci připomínají, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy vedoucí jej k závěru, že vlastnické právo právní předchůdkyně žalobců k předmětným pozemkům bylo obnoveno v roce 1944, přičemž poukazují na fakt, že samotný zápis v pozemkové knize bez označení odpovídajícího právního titulu k prokázání takové majetkové dispozice nemůže postačovat. Předmětné pozemky tak nemohly být vráceny do ležící pozůstalosti. Mají za to, že vrácení nemovitých věcí původnímu vlastníkovi po jeho smrti nebylo právně možné a pokud do provedení protiprávní konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. neproběhlo dědické řízení, nemohlo ani dojít k obnovení vlastnického práva původního vlastníka. Setrvávají tudíž na závěru, že k odnětí vlastnického práva k předmětným pozemkům došlo z hlediska ustanovení §2 odst. 2 zákona č, 243/1992 Sb. v rozhodném období jeho přechodem na Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. Relevanci závěru přijatého soudem odvolacím žalobci rovněž zpochybňují poukazem na historicky známé skutečnosti vážící se k postoji nacistického Německa k osobám židovské národnosti a k jejich perzekuci, včetně té majetkové. Jsou tak přesvědčeni o tom, že absence hodnocení důkazů ve všech souvislostech ze strany odvolacího soudu vedla k porušení práva žalobců na spravedlivý proces, porušení zásad rovnosti účastníků řízení a volného hodnocení důkazů. Jsou dále přesvědčeni o tom, že konfiskace předmětných pozemků jejich právní předchůdkyni podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež se proti Československé republice nikdy neprovinila a nebyla osobou státně nespolehlivou a naopak trpěla jako osoba židovské národnosti pod nacistickým terorem a perzekucí, v důsledku čehož v roce 1942 zahynula v koncentračním táboře, zapadá do vydaných paaktů a právních jednání v rozporu s platným právem té doby. Uzavírají, že majetek jejich právní předchůdkyně konfiskaci podle ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb. vůbec nepodléhal a jeho odnětí československým státem bylo protiprávní a v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a nahradí tím rozhodnutí správního orgánu, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
7. Hlavní město Praha a Bytový podnik v Praze 5, státní podnik v likvidaci, k dovolání žalobců v samostatných vyjádřeních shodně uvádějí, že skutkové a na ně navazující právní závěry odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování a nesplnění podmínky upravené v ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. pro úspěšné uplatnění restitučního nároku žalobci, tj. že k odnětí majetku došlo v rozhodném období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945, bylo nepochybně prokázáno. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
8. Městská část Praha 5 se k dovolání nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a dále zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na http:// www.nsoud.cz , nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. již výše připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
13. S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalobců není pro absenci řádného vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Žalobci sice s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. ohlašují, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, nicméně tuto otázku hmotného práva nijak (ani obsahově) nevymezují. V textu dovolání pak sice ještě jedenkrát důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zmiňují, nicméně spojují jej s kritikou hodnocení provedeného důkazu (stavu zápisu v pozemkové knize o obnovení vlastnického práva ve prospěch jejich právní předchůdkyně v roce 1944) a odchylného závěru se dožadují na podkladě zohlednění ostatních provedených důkazů a historického kontextu doby.
14. Kromě výtek vážících se k hodnocení provedených důkazů, jež je imanentně spojeno se správností a úplností skutkového stavu zjištěného v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení, kterým je dovolací soud vázán a nemůže jej při úvahách o naplnění jediného možného dovolacího důvodu, kterým je nesprávné právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přezkoumávat (o to méně korigovat) – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, žalobci kritizují závěr odvolacího soudu o nenaplnění subsumpční podmínky upravené v ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že k odnětí vlastnického práva právní předchůdkyni žalobců k předmětným pozemkům nedošlo v rozhodném období od 29. 9. 1938 až 8. 5. 1945, na základě argumentu o absenci právního titulu, na němž mohl být podle dobové právní úpravy knihovní zápis se zřetelem k intabulačnímu principu založen. Ačkoliv se jistě jedná o výtku právní povahy, jež by naplňovala právní důvod nesprávného právního posouzení věci, sluší se uvést, že vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatelů s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem v určité otázce [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu]. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která je v praxi dovolacího soudu řešena rozdílně, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. Dovolatelé však v přítomné právní věci kritiku závěru o neexistenci „vkladuschopné“ listiny, jež by odůvodňovala správnost zápisu v pozemkové knize (výmaz vlastnického práva pro Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu a obnovení vlastnického práva v podílu ideální 1/5 k celku pro paní K. H.) nespojili s řešením odpovídající právní otázky, jež již byla, popřípadě by měla být, v praxi dovolacího soudu reflektována.
15. Stěžejní právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nejsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. je založen na skutkovém závěru, že k odnětí vlastnického práva právní předchůdkyni žalobců nedošlo v rozhodném období od 29. 9. 1938 až 8. 5. 1945, ale až ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., tj. k 30. 10. 1945, kdy se předmětné pozemky staly majetkem československého státu. Žalobci tento skutkový závěr napadají prostřednictvím argumentace o nestandardním zápisu v pozemkové knize, jehož relevanci je třeba posoudit v historickém kontextu doby i se zřetelem k ostatním provedeným důkazům. Dovolatelé ovšem přehlížejí, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení. Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). V poměrech projednávané věci ostatně nelze přehlédnout, že k prokázání právně významné skutečnosti (z hlediska ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.), zda k odnětí vlastnického práva právní předchůdkyni žalobců došlo v rozhodném období, jiné důkazy než zápis v pozemkové knize provedeny nebyly (účastníci řízení, tedy ani žalobci, jež k prokázání této skutečnosti tížila důkazní povinnost, v uvedeném směru žádné důkazy nenavrhli) a samotná nesprávnost (právní bezvýznamnost) zápisu byla dovozována z obecné (nikoliv individuálně podmíněné) historické zkušenosti spojené s obdobím německé okupace českých zemí a během ní uplatňované perzekuce osob židovské národnosti. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
16. Přípustnosti dovolání nemůže být v přítomné právní věci přisvědčeno skrze argumentaci o porušení práva žalobců na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že porušení těchto ústavně zaručených práv žalobci spojují s výše popsanými výtkami skutkového charakteru, považuje Nejvyšší soud současně za vhodné připomenout, že tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo (k tomu srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58.). Fakt, že soudy nižších stupňů v přítomné právní věci hodnotily provedené důkazy způsobem, s nímž žalobci nesouhlasí, porušení jejich procesních práv jistě nezakládá (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2076/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 3842/11, bod 13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3522/14, bod 16). Navíc platí, že izolovaně uplatněnou námitku porušení některého z ústavně zaručených práv, nezakládá-li přípustnost dovolání v intencích třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (pro nesoulad závěru obecného soudu s judikaturou Ústavního soudu), by bylo lze posuzovat jako vadu řízení, k níž může dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné (což není případ, jenž by se uplatnil v přítomné právní věci) - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014.
17. Relevanci nelze z hlediska splnění povinnosti dovolatelů řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přiznat ani závěru z žalobci odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 („jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.“), jenž byl pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
18. Zbývá dodat, že dovolací argumentací žalobců o nesplnění podmínek pro konfiskaci majetku ve smyslu ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb. se dovolací soud nezabýval, neboť uplatnění konfiskace vůči jejich právní předchůdkyni nepředstavovalo právní otázku, na jejímž řešení by dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu závisel (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
19. Protože se žalobcům uplatněnými dovolacími námitkami nepodařilo vystihnout některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
20. Jelikož dovolatelé výslovně uvedli, že rozsudek odvolacího soudu napadají v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. a III. (o nákladech prvostupňového řízení ve vztahu mezi žalobci a hlavním městem Prahou a o nákladech odvolacího řízení) a ve vztahu k části výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně prvostupňových nákladů v procesním poměru mezi žalobci a městskou částí Praha 5 a žalobci a Bytovým podnikem v Praze 5, státním podnikem v likvidaci. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věta první, o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo odmítnuto a v takovém případě by dalším účastníkům řízení, hlavnímu městu Praha a Bytovému podniku v Praze 5, státnímu podniku v likvidaci, náležela náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení spočívající v náhradě nákladů za právní zastupování advokátem, jenž vykonal jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání).
22. Kritérium účelnosti vynaložených nákladů lze posuzovat i z hlediska obsahu úkonu právní služby, s nímž je vynaložení nákladů účastníkem řízení spojené. Dovolací soud přihlédl k závěrům, které byly v souvislosti s touto problematikou formulovány rozhodovací praxí. V nálezu ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 799/11, Ústavní soud uvedl, že „ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) účelné uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které mohou být z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení významné. Judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že při rozhodování o nákladech dovolacího řízení, vynaložených na vyjádření k dovolání, je třeba zvažovat účelnost jejich vynaložení, a to s ohledem na obsah vyjádření (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2554/2008, a usnesení ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010). Ve světle těchto názorů bylo třeba se zabývat otázkou, nakolik (zda a do jaké míry) vyjádření hlavního města Prahy a Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci, k dovolání žalobců objektivně směřovalo k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
23. Hlavní město Praha a Bytový podnik v Praze 5, státní podnik v likvidaci, ve vyjádření reagují na obsah dovolání žalobců řízení tím, že kuse odkazují na skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů a stručně reprodukují stěžejní právně významnou skutečnost, z níž podle odůvodnění rozsudek odvolacího soudu vychází. Aby bylo možné náklad vynaložený na sepis vyjádření k dovolání považovat za účelně vynaložený, pak by z něj měla být zřejmá zejména reakce procesní protistrany dovolatele na to, zda dovolatel řádně vymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), zda vymezený důvod je skutečně dán, a zda dovolatel uplatnil zákonný důvod dovolání způsobem vyplývajícím z procesního předpisu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podle konkrétního obsahu dovolání by pak měl účastník řízení podávající vyjádření k dovolání alespoň rámcovým způsobem reagovat na jednotlivé dovolací námitky, vyjádřit se k jejich opodstatněnosti a navrhnout, jak má dovolací soud rozhodnout.
24. Protože v poměrech projednávané věci vyjádření hlavního města Prahy a Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci, k dovolání žalobců obsahové atributy úkonu právní služby, za nějž by náklady mohly být považovány za účelně vynaložené, vyjma návrhu rozhodnutí dovolacího soudu, nesplňují, odpovídá této procesní situaci nákladový výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; v případě městské části Praha 5 je takový výrok odůvodněn tím, že tomuto účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu