ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1697.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1697/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Mgr. S. N., zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti žalované PRO-GEC STAV, spol. s r.o., IČ: 2558533, se sídlem v Brně, Rooseveltova 591/11, zastoupené JUDr. Editou Lebedovou, advokátkou se sídlem Brno, Sirotkova 2b, o zaplacení částky ve výši 738.867,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 161/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, č.j. 19 Co 442/2009-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 738.867,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jako nájemce družstevního čtyřpokojového bytu č. 14 situovaného v domě č. p. 400, ulice S., katastrální území N. L., obec B. (dále jen „předmětného bytu“) a člen Stavebního bytového družstva Družba (dále jen „SBD Družba“) byl z důvodu neplacení nájmu a služeb spojených s nájmem bytu z družstva nepravomocně vyloučen. Protože v roce 2006, kdy se žalobce navrátil z výkonu trestu odnětí svobody, jeho dluh vůči družstvu trval, nechal se oslovit žalovanou a dne 23. 5. 2006 s ní uzavřel první smlouvu. Tato (první) smlouva byla následně nahrazena druhou smlouvou dne 25. 8. 2006. V této druhé smlouvě se žalobce zavázal po obnovení svého členství k prodeji svého členského podílu v SBD Družba zaměstnanci žalované M. B. a žalovaná se zavázala uhradit ve smlouvě specifikované dluhy žalobce v celkové výši 770.000,- Kč, jakož i zajistit žalobci bydlení v domě č. p. 247, ul. K., katastrální území S. B., obec B. (dále jen „náhradní bydlení“). Žalobce dále uvedl, že dne 25. 8. 2006 se rovněž s žalovanou ústně dohodli, že po převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu a zajištění náhradního bytu bude žalobci vyplacen případný rozdíl mezi částkou získanou při prodeji členského podílu a částkou, kterou žalovaná vynaloží na úhradu dluhu a zajištění náhradního bydlení. Žalobce dále převedl svůj členský podíl k předmětnému bytu na M. B. a žalovaná zaplatila za žalobce specifikované dluhy s tím, že SBD Družba nepožadovalo uhradit polovinu úroků z prodlení, a žalovaná tak za žalobce uhradila na dluzích částku ve výši 611.113,- Kč. V následujícím období však byl proti žalobci vymáhán další dluh ve výši 100.000,- Kč, který žalobce měl u společnosti DIOS. Žalobce peníze neměl, a proto opětovně oslovil žalovanou, aby mu z ceny za převod členského podílu vyplatila částku 100.000,- Kč na úhradu dluhu. Žalovaná uvedenou částku 100.000,- Kč žalobci poskytla pod podmínkou, že se zřekne zajištění náhradního bytu. Na schůzce konané dne 11. 10. 2006 jednatel žalované donutil žalobce k podpisu třetí smlouvy, která stanovila, že práva a povinnosti žalované z druhé smlouvy ze dne 25. 8. 2006 přešla na M. M. Žalobce dále uvedl, že dne 11. 10. 2006 uzavřel s M. M. čtvrtou smlouvu, která potvrzovala, že mezi žalobcem a M. M. již nejsou žádné závazky z předchozích smluv. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že na jednatele žalované podal trestní oznámení. Žalobce uzavřel, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, když žalovaná částka 738.867,- Kč odpovídá rozdílu mezi částkou 1.450.000,- Kč, kterou M. B. jako zaměstnanec žalované získal za následný převod členského podílu na manžele Ř. a částkou 611.133,- Kč představující dluh žalobce vůči SBD Družba a částkou 100.000,- Kč, která byla žalobci vyplacena žalovanou na úhradu dluhu u společnosti DIOS.
K výzvě soudu žalobce doplnil, že žalobou uplatněný nárok představuje bezdůvodné obohacení s odůvodněním, že žalovaná nesplnila ústní smlouvu uzavřenou mezi účastníky.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že se žalobcem uzavřela dne 23. 5. 2008 první smlouvu, v níž se zavázala uhradit dluhy žalobce vůči SBD Družba včetně nákladů exekuce, a dále zajistit výměnu předmětného bytu za náhradní byt. Dále uvedla, že s M. B. uzavřela smlouvu o půjčce, na základě které M. B. poskytla finanční prostředky potřebné k úhradě dluhů žalobce a dalších činností spojených s vyřízením této záležitosti. Po zjištění výše dluhů žalobce byla mezi účastníky dne 25. 8. 2006 uzavřena druhá smlouva, a téhož dne byla mezi žalobcem, M. B. a SBD Družba podepsána dohoda o svěření finančních prostředků, na základě které M. B. uhradil vůči SBD Družba žalobcův dluh ve výši 611.133 Kč, došlo k obnovení členství žalobce v družstvu a k převodu jeho členského podílu na M. B. Žalovaná však popřela existenci ústní dohody o vyplacení rozdílu po výměně bytu žalobci. Uvedla, že žalobce souhlasil s odhlášením svého trvalého pobytu z předmětného bytu a po té, co učinila kroky k výměně bytu, došlo k uzavření žádosti o výměnu bytu. K podání žádosti o výměnu na městský úřad však nedošlo, neboť žalobce požadoval po žalovaném výplatu částky 100.000,- Kč, kterou dlužil společnosti DIOS, a kterou ale byla žalovaná ochotna vyplatit pouze za podmínky převodu závazku spočívajícího v zajištění bytu pro žalobce na pana B. či M. M., kteří 100.000,- Kč po žalovaném vymáhali. Dne 11. 10. 2006 došlo k podpisu třetí smlouvy, přičemž podpisem této smlouvy žalovaná považovala záležitost za uzavřenou. Žalovaná připustila, že členský podíl k předmětnému bytu byl převeden z M. B. na manžele Ř. za cenu 1.450.000,- Kč, namítla však, že ze zákona ani ze smlouvy nevyplývala její povinnost rozdíl v ceně vyplatit žalobci.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 8. 2009, č. j. 30 C 161/2008-63, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel z následujícího zjištěného skutkového stavu:
Žalobce se na základě nájemní smlouvy ze dne 9. 6. 1993 stal společně s bývalou manželkou společným nájemcem předmětného bytu a členem SBD Družba. Usnesením představenstva SBD Družba ze dne 4. 3. 2002, č. 760/68, byl žalobce s bývalou manželkou z důvodu neplacení nájemného vyloučen z bytového družstva a byl mu vypovězen nájem družstevního bytu. Žalobce na základě inzerátu v realitních novinách kontaktoval žalovanou. Dne 23. 5. 2006 uzavřeli účastníci první smlouvu, ve které se žalobce zavázal podat žádost na SBD Družba o opětovné přijetí do družstva a k převodu členských práv a povinností k bytu na M. B., žalovaná se naopak zavázala uhradit za žalobce dluhy vůči SBD Družba ve výši 480.000,- Kč, náklady exekuce ve výši 60.000,- Kč a náklady deratizace ve výši 2.000,- Kč, a konečně zajistit náhradní bydlení. Dne 25. 8. 2006 uzavřeli účastníci v pořadí druhou smlouvu, ve které se žalobce zavázal podat žádost na SBD Družba o opětovné přijetí do družstva a k převodu předmětného členského podílu na M. B., a žalovaná se zavázala uhradit za žalobce SBD Družba dlužné nájemné ve výši 238.353,- Kč, 50% poplatků z prodlení ve výši 353.578,50 Kč, vyúčtování služeb ve výši 10.164,- Kč, náklady soudního řízení ve výši 8.520,- Kč, náklady exekuce ve výši 30.286,- Kč a náklady deratizace ve výši 27.001,90 Kč, rovněž se zavázala zajistit žalobci náhradní bydlení. Po té, co SBD Družba obnovilo žalobci členství v družstvu a žalobce převedl na M. B. svůj členský podíl, uhradil M. B. z peněz zapůjčených žalovanou dluhy žalobce dle smlouvy. Žalovaná dále vyhledala pro žalobce náhradní byt a žalobce dne 31. 8. 2006 vyplnil formulář určený pro Statutární město Brno k udělení souhlasu s výměnou bytu. Než však došlo k podání žádosti, uzavřel žalobce, žalovaná a M. M. dne 10. 11. 2006 třetí smlouvu, kterou M. M. převzal práva a povinnosti žalované z druhé smlouvy ze dne 25. 8. 2006. Soud prvního stupně naopak odmítl tvrzení žalobce o existenci ústní dohody, na základě které měl být žalobci vyplacen rozdíl mezi hodnotou dluhu a hodnotou členského podílu, když zjistil, že účastníci si vzájemná práva a povinnosti upravovali výhradně v písemných smlouvách, přičemž sám žalobce při svém výslechu uvedl, že svůj nárok dovozoval z inzerátu žalované v realitních novinách, nikoliv z původně tvrzené ústní dohody, a že žalovaná návrh na zakotvení ujednání o doplatku do smlouvy neakceptovala. Po právní stránce pak dospěl soud prvního stupně k závěru, že z druhé smlouvy ze dne 25. 8. 2006 nevyplývá povinnost žalované zaplatit žalobci jakoukoliv finanční částku nad rámec úhrady dluhu. Uzavřel, že pokud si účastníci povinnost žalované k výplatě finanční částky nesjednali, soud žalované tuto povinnost nemůže uložit. Nadto soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalovaná získala po realizaci smlouvy finanční prospěch, jedná se o plnění obdržené na základě platně uzavřené smlouvy a nelze tudíž hovořit o nároku z bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 19 Co 442/2009-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud výslovně uvedl, že pokud by se žalobce v řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení, nemůže být se svým nárokem úspěšný již z toho důvodu, že žalovaná nebyla účastníkem smluv, kterými byl členský podíl k předmětnému bytu převáděn nejprve na M. B. a posléze na manžele Ř. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalovaná se podle smlouvy ze dne 25. 8. 2006 zavázala k úhradě dluhů žalobce, což splnila, přičemž z druhé smlouvy ze dne 25. 8. 2006 ani z první smlouvy ze dne 23. 5. 2006 nevyplývala povinnost žalované rozdíl mezi hodnotou dluhu a členského podílu vyplácet. Z uvedených důvodů pak odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce není důvodný.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolacím soudem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně a dovolatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dle §241a odst. 3 o.s.ř. Konkrétně namítl, že:
a) soudy nižších stupňů přijaly za své tvrzení žalované, přičemž se vůbec nezabývaly jeho pravdivostí a neprovedly ani žalobcem navrhované důkazy, zejména důkaz trestním spisem vedeným proti jednateli žalované, svědeckými výpověďmi a znaleckým posudkem,
b) odvolací soud pochybil, když nárok žalobce nekvalifikoval jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť smlouvy uzavřené dne 11. 10. 2006 (v pořadí třetí a čtvrtá smlouva) jsou neplatné pro rozpor s §37 odst. 1 obč. zák., když je žalobce uzavřel v tísni a pod nátlakem, a zároveň tvrdil, že tyto smlouvy jako lichevní odporují dobrým mravům a jsou také neplatné podle §39 obč. zák.; žalovaná přitom byla účastnicí těchto smluv a bylo jí tudíž možné označit za osobu profitující z lichevního jednání a tedy bezdůvodně obohacenou.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Dovolací soud předesílá, že je v souladu s ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3250/2011 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1878/2011). Uplatněné námitky dovolatele však zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2466/2009), je přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána jen „tehdy, napadá-li dovolatel otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu“ (srov. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1885). Dovolatelem formulovaná otázka neplatnosti smluv uzavřených dne 11. 10. 2006 pro nedostatek svobodné vůle dle §37 obč. zák., resp. rozpor s dobrými mravy dle §39 obč. zák. (byť by izolovaně pojímána mohla vyznít jakkoliv) však proti zaujatým závěrům odvolacího soudu nesměřuje. Dovolací soud předesílá, že žalobce poprvé označil smlouvy uzavřené dne 11. 10. 2006 za lichevní až v dovolání (což je již samo o sobě v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož „[v]dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé“ ) a i z toho důvodu se odvolací soud otázkou, zda se jedná o smlouvy lichevní, nezabýval. Odvolací soud své rozhodnutí na závěru, zda třetí a čtvrtá smlouva, jež byly uzavřeny dne 11. 10. 2006 byla platná či nikoliv tak nepostavil. V souzené věci naopak odvolací soud dospěl k závěru, že povinnosti žalované vyplývaly toliko z první smlouvy ze dne 23. 5. 2006, resp. druhé smlouvy ze dne 25. 8. 2006, přičemž tyto neobsahovaly žádné ujednání, které by žalované ukládalo povinnost doplácet žalobci rozdíl mezi hodnotou za něho uhrazených dluhů a hodnotou převedeného členského podílu. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že na základě třetí smlouvy uzavřené dne 11. 10. 2006 pouze M. M. převzal všechna práva a povinnosti, které vyplývaly žalovanému z druhé smlouvy uzavřené dne 25. 8. 2006, přičemž závěr odvolacího soudu o platnosti druhé smlouvy ze dne 25. 8. 2006 dovoláním zpochybněn nebyl. Dovolatel současně v podaném dovolání ani nespecifikoval, jakým způsobem by se případný závěr o neplatnosti smluv projevil do hmotněprávních poměrů mezi účastníky, zejména nevysvětlil, jaký majetkový prospěch a v jaké podobě by měl žalované v důsledku neplatnosti smluv ze dne 11. 10. 2006 vzniknout. Dovolací soud proto uzavřel, že nedostatek zásadního právního významu je dán i z důvodu, že dovolací soud neshledal, že by otázka platnosti smluv ze dne 11. 10. 2006 mohla ovlivnit výsledek sporu a tím se promítnout do poměru účastníků ve věci, v níž bylo dovolání podáno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 538/2005; příp. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1885).
Zásadní právní význam dovolaním napadeného rozhodnutí nemůže konečně založit ani námitka dovolatele, podle níž soudy nižších stupňů přijaly za své tvrzení žalované a neprovedly žalobcem navržené důkazy. Uvedené námitky totiž směřují proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a naplňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K tomuto důvodu však dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu tudíž zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jako je tomu v projednávané věci (viz též §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Za dané situace může dovolací soud dospět k závěru o přípustnosti dovolání jen tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09). V souzené věci však dovolací soud extrémní rozpory mezi závěry soudu a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle neshledal. Odvolací soud jasným a přesvědčivým způsobem vyložil, proč neshledává nárok žalobce důvodným. Vycházel přitom z dostupných listinných důkazů (zejména písemných vyhotovení smluv) i ze samotné účastnické výpovědi žalobce a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci smluvního titulu, jež by zakládal jeho nárok uplatněný žalobou. Nadto odvolací soud dostatečně vyložil, proč v souzené věci nelze žalobci nárok přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 30 C 161/2008, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 o.s.ř. Dovolací soud shodně jako soud prvního stupně i odvolací soud shledal na straně žalobce důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající v jeho dlouhodobé nezaměstnanosti, zdravotních problémech a rozhodl tak, že žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči žalobci podle úspěchu ve věci. Navíc vzhledem k tomu, že žalovaný nepodal vyjádření k dovolání, žádné náklady žalovanému v průběhu dovolacího řízení nevznikly. Z těchto důvodů dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu