ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1723.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1723/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně ABF, a. s. , IČ 630 80 575, se sídlem v Praze 9 - Prosek, Mimoňská 645, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, proti žalované Terinvest, spol. s r. o. , IČ 481 15 592, se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Bruselská 266/14, zastoupené JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, o zaplacení částky 7,238.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 269/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2012, č. j. 23 Co 117/2012-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 45.447,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Svobody.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č. j. 38 C 269/2008-94, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 7,238.878,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák., které mělo na straně žalované vzniknout užíváním v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v nájmu žalobkyně, na nichž měla žalovaná umístěny haly ve svém vlastnictví. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná užívala předmětné pozemky v období od 23. 7. 2004 do 31. 1. 2007, aniž by k nim měla sjednáno jakékoliv užívací právo se žalobkyní jako řádným nájemcem pozemků nebo s jejich vlastníkem – Výzkumným a zkušebním leteckým ústavem, a.s. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že žalovaná vlastnila v rozhodném období haly, jež vybudovala se souhlasem žalobkyně a vlastníka pozemků, na pozemcích v nájmu žalobkyně a podnájmu společnosti PVA servis s.r.o. (správci areálu PVA Letňany). Žalovaná tyto haly pronajímala společnosti PVA servis s.r.o., která platila žalobkyni za podnájem předmětných pozemků. Soud shledal, že v projednávané věci by bylo možno dovodit právo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud by žalovaná nemovitosti v nájmu žalobkyně skutečně užívala bez smluvní úpravy a nehradila nic za jejich užívání, k čemuž však nedošlo. Žalobkyní, žalovanou a společností PVA servis s.r.o. bylo ohledně hal a pozemků dohodnuto, že bude existovat vztah podnájmu mezi žalobkyní a PVA servis s.r.o. k pozemkům a nájmu mezi žalovanou a PVA servis s.r.o. k halám. Veškeré vztahy byly mezi účastníky vzájemně zpoplatněny. Žádný jiný užívací vztah nebyl ke zmíněným nemovitostem mezi nimi dohodnut, tento stav byl zúčastněnými akceptován a podpořen i souhlasem vlastníka pozemků. Soud tedy uzavřel, že žalovaná není v projednávaném sporu pasivně věcně legitimována, neboť pozemky v nájmu žalobkyně neužívala tak, aby se obohacovala na její úkor. Žalovaná v užívání pozemků žalobkyni nebránila, neboť stejně jako žalovaná, i žalobkyně prováděla v prostorách hal výstavní akce za úplatu společnosti PVA servis s.r.o., která podnájemné za užívání pozemků žalobkyni platila, na čemž se všichni zmínění dopředu domluvili. Předestřená argumentace vedla soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, č. j. 23 Co 117/2012-125, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně. Zdůraznil, že žalobkyně byla do 31. 1. 2007 nájemcem předmětných pozemků na základě nájemní smlouvy ze dne 23. 3. 2000, přičemž byla oprávněna přenechat pozemky do podnájmu třetím osobám bez souhlasu pronajímatele. Podle účastníky uzavřené dohody o umístění hal ze dne 20. 2. 2004 měla žalovaná postavit haly, zajistit jejich údržbu i následnou demontáž. Právní vztahy k určeným halám byly upraveny smlouvou o dočasném umístění hal a smlouvou o budoucí nájemní smlouvě. Nebylo přitom sporu o tom, že mezi žalobkyní, společností PVA servis s.r.o. a žalovanou bylo ohledně pozemků a hal dohodnuto, že zde bude existovat vztah podnájmu mezi žalobkyní a společností PVA servis s.r.o. k pozemkům a vztah nájmu mezi společností PVA servis s.r.o. a žalovanou k halám a tyto vztahy budou zpoplatněny. Žalovaná tedy ve sporu není pasivně věcně legitimována, neboť sama pozemky v nájmu žalobkyně neužívala, a neobohatila se tak na její úkor. Žalobkyně dostávala za užívání pozemků plnění od jiné společnosti – PVA servis s.r.o., což vylučuje důvodnost projednávané žaloby. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost pak dovozuje z nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadně právně významnou pokládá otázku, zda došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na její úkor tím, že žalovaná umístila na předmětných pozemcích nemovitosti, aniž by jí k užívání pozemků svědčil právní titul, sama tyto nemovitosti neužívala, ale pronajala je trvale třetí osobě. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dle dovolatelky dán i otázkou, zda je žalovaná pasivně věcně legitimována ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu, užívala-li žalovaná pozemky tak, že na nich umístila nemovitosti, jež pronajala třetí osobě. Dovolatelka zrekapitulovala závěry soudů nižších stupňů, označila je za nesprávné a „jsoucí v rozporu s ustanoveními §37 odst. 1, §451, §456 a §575 odst. 1 obč. zák., jakož i zásadou úplatnosti obchodních vztahů“. Soudy obou stupňů dle dovolatelky nepřihlédly k závěrům konstantní judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku sp. zn. 33 Odo 1405/2005, dále pak rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1110/2004 a sp. zn. 33 Odo 1125/2004) řešící výše uvedené otázky. Rozhodnutí odvolacího soudu má za odporující zejména závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1405/2005, dle nichž k obohacení vlastníka stavby umístněné na cizím pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá oprávnění vlastníka stavbu užívat, nehledě na to, zda toto oprávnění přenechá jinému. V daném případě došlo k užívání pozemků žalovanou bez právního důvodu, jak správně zjistily soudy obou stupňů, jež konstatovaly, že žádný jiný smluvní vztah k užívání pozemků, než vztah založený smlouvou mezi vlastníkem pozemků a žalobkyní a vztah založený smlouvou o podnájmu pozemků mezi žalobkyní jako nájemcem a třetí osobou jako podnájemcem, zde nebyl. Žádná z předmětných smluv není smlouvou uzavřenou mezi účastníky tohoto řízení, jež by představovala právní titul žalované k užívání pozemků a zbavovala ji povinnosti za toto užívání platit. Bylo-li na základě těchto vztahů něco plněno, nemohlo se to týkat žalované a vzniku bezdůvodného obohacení na její straně užíváním pozemků. Za překážku, jež by bránila vyhovění žalobnímu návrhu, nelze pokládat ani to, že zde existovaly různé právní vztahy mezi žalobkyní, žalovanou a třetí osobou. Není totiž rozhodné, zda žalobkyně jako nájemce uzavřela podnájemní smlouvu na pozemky v areálu PVA Letňany se společností PVA servis s.r.o. jako podnájemcem a zda žalovaná se stejnou společností uzavřela nájemní smlouvu na předmětné haly. Nájemní smlouva mezi žalovanou a PVA servis s.r.o. nemůže ovlivnit skutečnost, že se pronajaté nemovitosti nacházejí na pozemcích, ke kterým nemá vlastník staveb užívací oprávnění, a nemůže tak zabránit vzniku bezdůvodného obohacení. Platností podnájemní smlouvy mezi žalobkyní a PVA servis s.r.o. se soudy nezabývaly (dovolatelka v tomto odkázala na své vyjádření ze dne 18. 4. 2011). PVA servis s.r.o. navíc plnila svůj závazek s důsledky dotýkajícími se pouze její právní sféry, a nikoliv žalované. Dovolatelka se domnívá, že nelze směšovat různé právní vztahy mezi různými účastníky, jak činí soudy obou stupňů. Pokládá dále za vhodné připomenout, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je aktivně legitimována i bez ohledu na nájemní vztah k pozemkům, neboť jí byla předmětná pohledávka postoupena k důkazu provedenou smlouvou vlastníkem pozemků.
Dovolatelka dále namítá, že jí nesprávným postupem soudu bylo odňato právo jednat před soudem, pročež je třeba rozhodnutí soudů obou stupňů pokládat za vadná. Připomíná, že již v odvolání namítala, že z rozsudku soudu prvního stupně není seznatelné, jaké důkazy vedly soud ke konkrétním zjištěním, což zakládá vadnost rozsudku a současně brání žalobkyni namítat nesprávné skutkové zjištění, neboť neví, na základě jakého důkazního prostředku bylo učiněno. Dovolatelka přitom již v odvolání nesprávnost skutkových zjištění namítala. Odvolací soud se s námitkami vadnosti rozsudku soudu prvního stupně a nesprávnosti jeho skutkových zjištění nijak nevypořádal. Postup soudů obou stupňů považuje za vadný a zasahující do jejího práva na spravedlivý proces. Předestřené argumenty tedy vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění argumentů žalobkyně a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto a jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě však z námitek dovolatelky na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze. Poukazuje-li dovolatelka na závěry vyslovené v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, o nichž má za to, že měly být v projednávaném sporu zohledněny, zjevně přehlíží zásadní odlišnosti případů v těchto rozhodnutích řešených. Nejvyšší soud se v nich vyjadřoval k situacím, v nichž – na rozdíl od tohoto sporu – osoba, na jejíž úkor mělo k obohacení dojít, nebyla vázána smluvním ujednáním, jímž by upravila nakládání se svou majetkovou hodnotou tak, jak to učinila žalobkyně. V daném případě soudy obou stupňů při svém posouzení sporu přihlédly k tomu, že stavby ve vlastnictví žalované se nacházely na pozemcích v nájmu žalobkyně, které ovšem současně byly v podnájmu třetí osoby (společnosti PVA servis s.r.o.), jež jako podnájemkyně platila za užívání pozemků nájemci – tedy žalobkyni. Z řízení přitom nevyplynulo, že by se snad užívací oprávnění podnájemce nemělo vztahovat na pozemky v části, v jaké byly zastavěny. Není zde přitom žádné relevantní právní překážky, jež by bránila podnájmu zastavěných pozemků. Ustanovení §666 odst. 1 obč. zák. hovoří o oprávnění nájemce dát pronajatou věc do podnájmu, z čehož je zjevné, že předmětem podnájemního vztahu se může stát jakákoliv věc, jež je předmětem nájemního vztahu, aniž by zde byly v obecné rovině jakékoliv další podmínky stran právních či faktických vlastností dané věci. Přenechala-li dovolatelka smluvně své užívací oprávnění k předmětným pozemkům jako celku za úplatu třetí osobě, pozbyla tím možnosti je realizovat odlišným způsobem, a nabývat tak prospěchu mimo rámec daného smluvního ujednání. Nemohla-li po dobu trvání podnájemní smlouvy nabývat dalšího majetkového prospěchu užíváním pozemků, nemohla se na její úkor obohatit ani žalovaná, jež zde měla umístěny stavby (k tomu srov. přiměřeně závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2932/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný pod č. 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka se v podstatě domáhá podruhé plnění vyplývajícího z téže skutečnosti – byla v rozhodné době nájemkyní předmětných pozemků, jež byly užívány jinou osobou. Stejně jako by vedle sebe v zásadě nemohly obstát dvě nájemní (případně i dvě podnájemní) smlouvy na tutéž věc ve shodném období, nemohou zde vedle sebe obstát ani nárok na plnění ze smlouvy podnájemní a nárok na vydání bezdůvodného obohacení dovozované z užívání téže věci v tomtéž období, neboť stále se jedná pouze o jedno užívací oprávnění nájemce, jehož přenechání další osobě již bylo finančně vykompenzováno v rámci podnájemního vztahu.
Důvodná nemůže být ani výtka žalobkyně, že se soudy nezabývaly platností podnájemní smlouvy uzavřené se společností PVA servis s. r. o. V tomto směru lze podotknout, že ani dovolatelka sama v průběhu řízení nepoukazovala na skutečnosti, pro něž by tato smlouva nemohla obstát jako platná. Navíc by případná neplatnost smlouvy nebyla nikterak způsobilá zvrátit správnost závěru, že na straně žalované nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor dovolatelky. V případě neplatnosti podnájemní smlouvy by se plnění vzájemně poskytnutá jejími stranami vypořádávala v souladu s §457 obč. zák., tedy každá ze smluvních stran by musela vrátit, co od druhé obdržela (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004). Oproti právu podnájemce na vrácení zaplaceného nájemného by stálo právo podnajímatele na peněžitou náhradu za poskytnuté užívací oprávnění. I v tomto případě by byl případný nárok žalobkyně na peněžní náhradu za neplatně přenechané užívací oprávnění saturován v rámci vztahu mezi ní a domnělým podnájemcem. Není-li důvodu zpochybňovat závěr odvolacího soudu o absenci věcné legitimace ve stavu, je ve světle shora uvedeného zcela bezpředmětná i zmínka žalobkyně, že by byla aktivně věcně legitimována i s ohledem na smlouvu o postoupení pohledávky, neboť tato připomínka není nikterak způsobilá poukázat na nedostatek popírající správnost výsledného rozhodnutí ve věci především z toho důvodu, že vlastník přenechal své užívací oprávnění žalobkyni nájemní smlouvou ze dne 23. 3. 2000. Hovoří-li dále dovolatelka o tom, že není na místě směšovat různé právní vztahy, pomíjí, že v daném případě se nejedná o směšování, ale o vzájemnou návaznost právních vztahů mezi několika subjekty. Právní realitu přitom nelze redukovat na vztah mezi dvěma vybranými subjekty, nýbrž je třeba ji zkoumat jako celek, a daný právní vztah posuzovat v kontextu, do nějž je zasazen.
Za opodstatněné nelze pokládat ani námitky, kterými dovolatelka poukazuje na procesní pochybení, jichž se měly dopustit soudy obou stupňů. Předně je třeba podotknout, že vada řízení může založit přípustnost dovolání pouze tehdy, je-li spjata s problematickým či sporným výkladem procesního předpisu, a je tak spojena s posouzením otázky, kterou lze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339, CD 3/2007), takovouto otázku však dovolatelka svými námitkami nenastiňuje. Ze spisu přitom není zřejmé, jakým způsobem mělo dojít k dovolatelkou tvrzenému (ovšem blíže nespecifikovanému) odnětí práva jednat před soudem (zástupce žalobkyně se nařízených jednání účastnil a k jejím podáním bylo přihlédnuto). Dovolatelce je ovšem možno přisvědčit v tom, že v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je poněkud nepřehledně vyloženo, jak se soud vypořádal s jednotlivými provedenými důkazy, nelze však mít za to, že by v dané věci tento nedostatek představoval vadu, pro niž by rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohla obstát. Z rozsudku soudu prvního stupně je navzdory jeho nepřehlednosti seznatelné, na základě kterých důkazů učinil soud své skutkové závěry. Přestože odvolací soud měl následně na výtky odvolatelky v tomto směru reagovat zřetelnějším způsobem, ani v jeho rozhodnutí nelze v daném případě spatřovat vadu potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, neboť ač odvolací soud své posouzení výslovně neformuloval jako odpověď na odvolací námitky poukazující na nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, připomenutí základních skutečností v rámci posouzení věci dostatečně osvětluje jeho náhled na základní skutkové i právní okolnosti případu i s přihlédnutím k odvolacím námitkám. Je přitom rovněž možno podotknout, že z odvolání žalobkyně se nepodává, že by jím bylo náležitě zpochybněno zjištění stěžejní pro rozhodnutí soudů obou stupňů, tedy existence podnájemního vztahu mezi žalobkyní a třetí osobou k předmětným pozemkům. Za daných okolností se pak nejeví být na místě ani tvrzení, že postupem soudů došlo k zásahu do práva dovolatelky na spravedlivý proces.
Dovolatelkou uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §7 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 37.260,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 45.447,60 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu