ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1802.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1802/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Ing. M. Š., a b) J. Z., zastoupených JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 140/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, č. j. 69 Co 585/2010-148, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, č. j. 69 Co 585/2010-148 ve vyhovujícím výroku I. o věci samé ohledně částky 740.700 Kč s příslušenstvím z této částky, ve vyhovujícím výroku III. o věci samé ohledně částky 1.019.700 Kč s příslušenstvím, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2010, č. j. 27 C 140/2008-96, se v rozsahu výroku I. a III., a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, č. j. 69 Co 585/2010-148, se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2010, č. j. 27 C 140/2008-96 jako soudu prvního stupně, a to ve vyhovujícím výroku I. o věci samé ohledně částky 740.700 Kč s příslušenstvím z této částky, ve vyhovujícím výroku III. o věci samé ohledně částky 1.019.700 Kč s příslušenstvím z této částky a ve výroku V. o nákladech řízení. Současně odvolací soud ve výroku II. odmítl odvolání ohledně částky 41.208,40 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla výrokem I. uložena žalované povinnost zaplatit žalobci Ing. M. Š. částku 1.221.372,11 Kč s příslušenstvím ve znění blíže uvedeném v daném výroku. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba žalobce Ing. M. Š. o zaplacení částky 7.878.749,89 Kč s příslušenstvím ve výroku popsaném. Dále výrokem III. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci J. Z. částku 1.718.181,76 Kč s příslušenstvím. Současně výrokem IV. byla zamítnuta žaloba žalobce J. Z. o zaplacení částky 5.553.207,24 Kč s příslušenstvím ve výroku popsaném. Výrokem V. soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení shora uvedených částek jako náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které jim měli být způsobeny v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 5/2001, a to v důsledku nezákonných rozhodnutí i nesprávného úředního postupu.
Soud prvního stupně přitom shledal požadavek na náhradu nemajetkové újmy důvodný jen částečně. Nepřiznal nárok z titul zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům v důsledku celkové délky trestního řízení, a to pro uplatněnou námitku promlčení. Vycházel přitom ze smyslu stanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož se nárok na tuto náhradu promlčel v šestiměsíční lhůtě počínající běžet od právní moci rozsudku, kterým bylo řízení skončeno, tj. od 18. 4. 2007. Pakliže nárok byl předběžně uplatněn u Ministerstva spravedlnosti dne ý. 11. 2007, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Nepřichází v úvahu ani stavění běhu promlčecí doby ve smyslu §35 zákona č. 82/1998 Sb., nehledě na dobu, která uplynula do uplatnění nároků u soudu.
Stejně tak soud prvního stupně neshledal oprávněným požadavek na náhradu nemajetkové újmy za medializaci případu, neboť zde nebyl naplněn žádný odpovědnostní titul. Tím by mohlo být buď rozhodnutí o sdělení obvinění či rozhodnutí o trestu. Obě tato rozhodnutí však byla vydána před účinností zákona č. 160/2006 Sb., který se však vztahoval pouze na rozhodnutí vydaná za dobu účinnosti. Zpětná účinnost, jak plyne z jeho přechodných ustanovení (čl. II zákona) se vztahuje pouze na nesprávný úřední postup, a to pouze takový, který je možno hodnotit jako nepřiměřenou délku řízení.
Shodný závěr pak zaujal i ve vztahu k požadavku na náhradu za nemajetkovou újmu, kterou uplatnil žalobce Ing. M. Š. v souvislosti s újmou, kterou utrpěl kvůli přerušení těhotenství jeho manželky, když v daném případě navíc soud prvního stupně konstatoval, že zde není dána ani jednoznačná příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a nemajetkovou újmou. Ta byla přerušena právě svobodným rozhodnutím jeho manželky, jakkoliv ovlivněným okolnostmi danými existencí nezákonného rozhodnutí, neboť se sama rozhodla pro přerušení těhotenství.
Z uplatněných požadavků na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak soud prvního stupně shledal oprávněným pouze požadavek na odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku výkonu trestu odnětí svobody. Tento nárok měl svůj zákonný podklad bez ohledu na účinnost zákona č. 160/2006 Sb., a to vzhledem k ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru promlčecí doba podle §33 zákona činila 2 roky od právní moci zprošťujícího rozhodnutí, takže soud námitku promlčení uplatněnou žalovanou jako důvodnou. Za přiměřenou částku odškodnění pak považoval částku 900 Kč za jeden den výkonu trestu odnětí svobody, nikoliv celou dobu trestního řízení.
Za zcela důvodné pak shledal i požadavky na náhradu škody, pokud jde o náhrady nákladů výkonu tretu odnětí svobody, jakož i za náklady obhajoby, stejně jako nároky z titulu ušlého zisku, včetně příslušenství pohledávek blíže uvedené ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení věci soudem prvního stupně v plném rozsahu . Shodně se soudem prvního stupně rozhodoval ve věci nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy, jež jim vznikla v souvislosti s nezákonným rozhodnutím o výkonu trestu odnětí svobody.
Po skutkové stránce vycházel z toho, že žalobci se podanou žalobou domáhali po žalované, mimo jiné, náhrady nemajetkové újmy ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), přičemž požadovali náhradu, která jim měla vzniknout v případě žalobce ad 1) tím, že po vynesení pravomocného rozsudku musela jeho manželka podstoupit přerušení těhotenství, neboť po předchozím rizikovém těhotenství nechtěla ohrozit výchovu dětí, na které byla sama, dále medializací celého případu a nepřiměřenou délkou trestního řízení a dále nezákonným zbavením osobní svobody. Dále vyšel ze zjištění, že v případě žalobce ad 2) požadoval rovněž náhradu újmy vzniklé medializací případu, dlouhotrvajícím trestním řízením a zbavením jeho osobní svobody. Zjistil, že žalobce ad 1) i žalobce ad 2) vyčíslili výši zadostiučinění za každého z nich za dobu trvání trestního řízení a dobu strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody částkou 3.039.300 Kč.
Vzal přitom za prokázané, že žalobcům bylo dne 28. 1. 1998 sděleno obvinění z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 byli shledáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, za což jim byl uložen trest odnětí svobody v délce 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, tento rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že žalobce shledal vinnými z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, za což byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Současně jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně škodu ve výši 75.000.000 Kč. Dále zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 925/2003, byl k dovolání žalobců rozsudek Vrchního soudu ze dne 4. 4. 2003 zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 1/2004, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 a žalobci byli opět shledáni vinnými z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, za což byli znovu odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce 5 let. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1190/2004, byla dovolání obviněných odmítnuta. Dále rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, bylo toto usnesení, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, k ústavní stížnosti zrušeny. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 18. 4. 2007 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 a rozhodl tak, že se žalobci zprošťují obžaloby pro skutek, kterým měli spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 5 trestního zákona, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem . Žalobce ad 1) vykonal trest odnětí svobody ve shora uvedené trestní věci v délce 823 dnů a žalobce ad 2) v délce 1133 dnů.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobcům přiznal nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim vznikla nezákonným rozhodnutím o trestu odnětí svobody a na daný případ správně aplikoval článek 5 odst. 5 Úmluvy, který je a i před nabytím účinnosti zákona č. 106/2006 Sb., jímž došlo k novelizaci zákona č. 82/1998 Sb., také byl přednostně aplikovatelný před úpravou vnitrostátní . V této souvislosti poukazoval odvolací soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobcům vznikla škoda v příčinné souvislosti s porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy, neboť rozhodnutím, které bylo následně posouzeno jako nezákonné, bylo porušeno jejich právo na osobní svobodu.
Odvolací soud konstatoval, že žalobci se domáhali náhrady nemateriální újmy za výkon trestu odnětí svobody, nikoli za vazbu, přičemž takto jim byl také jejich nárok soudem prvního stupně přiznán. Poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, na základě něhož byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 1/2004, neboť právní závěr, jímž došlo k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, se jeví v takovém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, že jím došlo současně i k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a to práva na spravedlivý proces a práva být stíhán a zbaven osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem (čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod).
Ztotožnil se rovněž s právním posouzením námitky promlčení vznesenou žalovanou ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za výkon trestu odnětí svobody, když s odkazem na ustanovení §33 zákona č. 82/1998 Sb. dovodil, že tento nárok není promlčen . Argumentaci žalované, že aplikací tohoto zákonného ustanovení by v daném případě nastala nepřípustná nerovnost účastníků, pokud by k omezení svobody došlo zčásti před účinností zákona č. 160/2006 Sb. a zčásti poté, kdy byla stanovena 6-ti měsíční promlčecí lhůta, považoval za nedůvodnou.
Odvolací soud zde odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08, v němž dospěl k závěru, že článkem II. zákona č. 160/2006 Sb. nemohou být zvýhodněny ty subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným rozhodnutím před těmi, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem. Z toho vyplývá, že i na odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, bylo třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb., a to za splnění stejné podmínky, tj. nebyl - li nárok na náhradu této újmy promlčen.
Odvolací soud dospěl k závěru, s přihlédnutím k námitce žalované, že ustanovení §33 zákona č. 82/1998 Sb. je ustanovením speciálním ve vztahu k ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ustanovení §32 odst. 3 bylo vtěleno do zákona č. 82/1998 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.), které upravuje promlčecí lhůtu výhradně pro nároky na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření. Pokud toto ustanovení stanoví pro uplatnění nároku na náhradu škody dvouletou promlčecí lhůtu ode dne, kdy nabylo právní moci, mj. i zprošťující rozhodnutí, pak vzhledem k tomu, že toto zprošťující rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 4. 2007 , nemohl být nárok, který byl žalobci uplatněn u soudu dne 22. 7. 2008, promlčen. Zákon v něm přitom neomezuje použití tohoto ustanovení pouze na případy, kdy jde o odškodnění újmy na zdraví, a to bolestné, ztížení společenského uplatnění apod., nýbrž naopak nevylučuje, aby se případně odškodňovala podle tohoto ustanovení újma na zdraví, pokud vznikla v příčinné souvislosti s výkonem trestu.
Odvolací soud neshledal ani důvodnou námitku žalované, že soud měl při posuzování promlčecí lhůty postupovat podle článku 35 odst. 1 Úmluvy, v němž je stanovena šestiměsíční promlčecí lhůta, neboť citované ustanovení na daný případ nedopadá.
Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že částka 900 Kč za jeden den nezákonného odnětí svobody je částkou přiměřenou újmě, která byla žalobcům nezákonným rozhodnutím způsobena a přiklonil se i k tomu, že pouhé konstatování porušení práva v projednávaném případě nepostačuje.
Uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobcům přiznal nárok na náhradu nemajetkové újmy, tedy žalobci ad 1) částku ve výši 740.700 Kč a žalobci ad 2) částku ve výši 1.019.700 Kč, a to spolu s příslušenstvím, jak bylo správně přiznáno s účinností od 8. 5. 2008, tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku na odškodnění u Ministerstva spravedlnosti, do zaplacení. Dodal, že nárok na toto zákonné příslušenství náleží žalobcům podle §517 o. z. a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Odvolací soud proto v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu potvrdil jako věcně správný.
Jde - li o částku představující rozdíl mezi částkou 740.700 Kč a částkou 781.908,40 Kč, když z podání žalované není zřejmé, na základě jakých skutečností se tohoto rozdílu, tj. částky 41.208,40 Kč, domáhá, odvolací soud v tomto rozsahu její odvolání podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to výslovně proti všem třem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky předně byla nucena podat odvolání za situace, kdy soud prvního stupně smísil jednotlivé nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy žalobců přiznáním jediné částky, ač mělo jít o posouzení jednotlivých složek nároku, totiž náklady obhajoby, ušlý zisk a nemajetkovou újmu, aniž by je přesně specifikoval.
Dovolatelka proto vychází i nadále z toho, že u žalobce a) přicházel do úvahy ušlý zisk za výkon trestu odnětí svobody za 823 dní x 447,64 Kč jako denní výdělek, což představuje částku 368.470,22 Kč. Po odečtu částky 90.735 Kč výdělku za dobu výkonu trestu jde o částku 277.672,72 Kč. S připočtením částky 161.791 Kč za náklady obhajoby šlo o částku 439.463,72 Kč a s úrokem z prodlení ode dne 8. 5. 2008 ve výši 843.175,36 Kč dosáhla výsledná částka 523.640 Kč. Protože tuto částku dovolatelka uvedenému žalobci uhradila, podávala odvolání jen do částky 781.908,40 Kč jako rozdílu mezi částkou 1.221.372,11 Kč a uhrazených 439.463,72 Kč.
Při stejném výpočtu u žalobce b) činil jeho ušlý zisk za výkon trestu odnětí svobody za 1133 dní po 519,57 Kč tedy částku 588.672,81 Kč, po odpočtu výdělku během výkonu trestu 81.169 Kč jde o částku 507.503,81 Kč. S přičtením nákladů za obhajobu 190.997,90 Kč šlo o částku 698.481,71 Kč a společně s úroky z prodlení ode dne 8. 5. 2008 ve výši 133.787,95 Kč představoval jeho nárok částku 832.270 Kč, kterou rovněž tomuto žalobci uhradila. V důsledku toho podala odvolání co do částky 1.019.700 Kč, což byl rozdíl částek 1.718.181,76 Kč a 698.481,71 Kč.
Dovolatelka proto dovozuje, že ve spojení s odmítavým výrokem odvolacího soudu nutno dospět k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů trpí zmatečností, neboť výši přiznaných nároků každému ze žalobců nijak řádně nespecifikovalo.
Za otázku zásadního právního významu pak dovolatelka považuje posouzení věci soudem prvního stupně, který „shledal požadavek žalobců na odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku výkonu trestu odnětí svobody, neboť tento nárok měl svůj zákonný podklad bez ohledu na účinnost zákona č. 160/2006 Sb., a to v ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Jedná se přitom o škodu způsobenou rozhodnutím o trestu ve smyslu §10 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž s ohledem na obecná přechodná ustanovení se použije zákon účinný v době vydání rozhodnutí o trestu. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba podle §33 zákona je 2 roky od právní moci zprošťujícího rozhodnutí, neshledal soud námitku promlčení uplatněnou žalovanou jako důvodnou.“
Dovolatelka v dovolání vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nesprávně aplikoval namísto zákonem jednoznačně stanovené jediné promlčecí doby vztahující se na všechny nároky na náhradu nemajetkové újmy, na některé vybrané nároky promlčecí lhůtu odlišnou (a to promlčecí dobu vztahující se zcela jednoznačně pouze na nároky na náhradu skutečné, tj. majetkové škody). Namítala, že z ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. jasně plyne, že jakýkoli nárok na náhradu nemajetkové újmy se podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Dovozovala, že zákon sice rozlišuje nárok založený z titulu nepřiměřené délky a průtahů v řízení od nároků ostatních (vzniklých z jiných právních důvodů), ale ve všech případech jde o kombinaci stejné na sobě nezávislé subjektivní a objektivní promlčecí doby. Podle dovolatelky ustanovení §33 zákona č. 82/1998 Sb. upravuje jedinou, objektivní promlčecí dobu v délce 2 let, tato se však vztahuje pouze k nárokům na náhradu materiální újmy (skutečné škody) a pod pojmem ,,jedinou“ má zákonodárce na mysli pouze to, že se jeví nadbytečné konstruovat zvláštní subjektivní promlčecí dobu odvíjející se od vědomosti poškozeného o vzniku škody. Tvrdila, že zákon pod tento pojem nesjednocuje promlčecí dobu nároků na náhradu materiální újmy a nároků na náhradu nemajetkové újmy, což plyne ze znění ustanovení §32 a §33 zákona č. 82/1998 Sb., které pojmy náhrada škody a náhrada nemajetkové újmy jednoznačně rozlišují.
V dovolání poukazovala na skutečnost, že samotná délka promlčecí doby vztahující se k institutu náhrady nemajetkové újmy stanovená v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 160/2006 Sb.) je odvozena od lhůty stanovené v článku 35 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, kdy touto lhůtou jsou kryty v rámci stížností podávaných na základě Úmluvy k Evropskému soudu pro lidská práva všechny nároky na náhradu nemajetkové újmy plynoucí z porušení Úmluvy, bez ohledu na titul, z nichž je náhrada nemajetkové újmy požadována. Podle dovolatelky tedy není žádný důvod, aby se vnitrostátní úprava od této mezinárodní úpravy, od níž je odvozena (resp. z níž je převzata) lišila.
Podotkla, že ustanovení §33 zákona č. 82/1998 Sb. bylo v zákoně upravena již před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., když před danou novelou zákon č. 82/1998 Sb. institut nemajetkové újmy neznal a upravoval výlučně náhradu škody skutečné – majetkové. Novela provedená zákonem č. 160/2006 Sb. se pak daného ustanovení §33 nijak nedotkla a je tedy jednoznačně dané, že toto ustanovení se vztahuje výlučně na nároky na náhradu škody skutečné – majetkové. V dovolání tedy dovolatelka trvá na své námitce promlčení. Závěrem uvedla, že zadostiučinění v penězích stanovené soudy obou stupňů považuje za zcela nepřiměřené. V této souvislosti poukazovala na judikáty Evropského soudu pro lidská práva, ve kterých soud přiznal zadostiučinění za omezení osobní svobody v podstatně nižších intencích, něž v dané věci soudy obou stupňů. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013, jmenovitě podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), jednající osobou s právnickým vzděláním (§241 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Závěr, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání.
Pokud jde o přípustnost dovolání proti výroku odvolacího soudu o odmítnutí odvolání co do částky 41.208,40 Kč s příslušenstvím, nejde svou povahou o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Vzhledem k platné procesní úpravě přichází do úvahy posouzení přípustnosti jako v případě nemeritorních rozhodnutí odvolacího soudu. Na ty se vztahuje ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. Podle komentářové literatury „S přihlédnutím k tomu, že v uvedeném ustanovení v poslední větě se zakotvuje (od 1. 7. 2009 nově) pravidlo, podle kterého se při posuzování přípustnosti dovolání v těchto případech obdobně uplatní §237 odst. 1 a 3, lze zřejmě na tomto základě dovodit, že od 1. 7. 2009 upravuje uvedené ustanovení nově též přípustnost odvolání proti usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba odmítá, i když takové rozhodnutí – s ohledem na pravidla odvolacího řízení – by vůbec nemělo být odvolacím soudem vydáno. Za „návrh (žalobu)“ nelze považovat ve smyslu §239 odst. 3 odvolání nebo dovolání. Proto, pokud nejde o „potvrzující nebo „měnící“ usnesení odvolacího soudu) není přípustné dovolání ani proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání. Účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, má však v takovém případě k dispozici žalobu pro zmatečnost – srov. §229 odst. 4 a komentář k §229 o.s.ř. /citováno podle Občanský soudní řád, komentář, Ljubomír Drápal, Jaroslav Bureš a kolektiv. – 1. vyd., C.H.Beck, 2009, str.1902-1903/.
Už na tomto místě proto je dovolací soud nucen konstatovat, že pro absenci objektivní přípustnosti dovolání proti výroku odvolacího soudu označeného jako II. musel přistoupit k jeho odmítnutí.
Dovolacímu přezkumu tedy v dané věci podléhá posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu, pokud jde o potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud přitom dospívá k závěru o přípustnosti dovolání, neboť v rozsahu z něj vyplývajícího, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí, které by bylo v souladu s hmotným právem, jak bude dále vyloženo.
Ze shora uvedené rekapitulace řízení a výsledku odvolacího řízení je zřejmé, že dovolatelka činí předmětem dovolacího přezkumu otázku správnosti závěrů odvolacího soudu, pokud jde o posouzení promlčení nároků žalobců na náhradu nemajetkové újmy.
Dovolací soud v tomto směru poukazuje na závěry své nejnovější rozhodovací praxe. Tak v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, byl vysloven závěr: „ Újma nemajetkové povahy vzniká již v souvislosti s omezením osobní svobody zakládajícím nárok na její náhradu přede dnem účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (26. 4. 2006), a případné promlčení nároku na její náhradu uplatněného na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod je třeba posuzovat dle §101 obč. zák.“ V podrobnostech se odkazuje na instruktivní a podrobné odůvodnění tohoto rozsudku, které rekapituluje vývoj judikatury k této otázce.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněnému pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud vysvětlil, že právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. března 1992 přímou aplikací článku 5 odst. 5 Úmluvy. Závěry zde obsažené rozvedl Nejvyšší soud - zejména s ohledem na jejich časovou působnost - v rozsudku ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který dovolací soud i v této věci v podrobnostech odkazuje.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012 byl uveden závěr: „ Byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb. běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci.“
Z porovnání výše uvedených závěrů a posouzení věci, jak bylo v tomto případě zaujato odvolacím soudem, který se převážně s právním posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil, je zřejmé, že v rozsahu podrobeného dovolacímu přezkumu nelze považovat právní posouzení věci odvolacím soudem za správné.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušil podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Dovolací soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro nižší instance závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Pokud jde o výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. října 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu