ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.182.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 182/2019-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově , se sídlem v Broumově, Klášterní 1, identifikační číslo osoby 48648884, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o vydání zemědělských nemovitostí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 16/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2018, č. j. 4 Co 200/2016; 4 Co 150/2018-453, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleny Štumpfové, advokátky se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Krajského soud v Hradci Králové ze dne 18. března 2016, č. j. 16 C 16/2015-349, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. srpna 2016, č. j.
16 C 16/2015-389, ve znění, že se žalobci vydávají pozemky parcelních čísel XY a XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“) tak, jak byly odděleny od pozemku parc. č. XY ve výroku identifikovaným geometrickým plánem coby nedílnou součástí rozsudku, čímž se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 9. ledna 2015, č. j. 228361/2014/514365/R1810. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech státu (výrokem II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že u předmětných pozemků, nově identifikovaným připojeným geometrickým plánem, jsou naplněny všechny podmínky pro jejich vydání žalobci coby oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen jako „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně té, že k majetkové křivdě došlo v rozhodném období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) na základě skutečnosti uvedené v §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Dle zjištění soudu byly předmětné pozemky žalobci odňaty bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, až po únoru 1948 (na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 7. 4. 1948, č. j. 6351/48-IX/B-12, a na něj navazujícího rozhodnutí ze dne 5. 8. 1948, č. j. 67010/48-IX/R-31, o převzetí majetku státem). Ve shodě se soudem prvního stupně byl odvolací soud i v tom závěru, že předmětný majetek nebyl žalobci konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret prezidenta č. 12/1945 Sb.“). K vydání konfiskačního výměru dle tohoto dekretu na majetek žalobce nikdy nedošlo, listina předkládaná účastnicí (ze spisu Ministerstva zemědělství č. 15.008/1946/IX-A/22) s tím, že jde o opis konfiskačního výměru z roku 1946, je podle hodnocení obou soudů toliko konceptem výměru, jenž nakonec nebyl vydán, nikoliv opisem rozhodnutí. Skutečnost, že k aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. na majetek žalobce nedošlo, měly soudy za prokázanou i z další v odůvodnění odkazované korespondence tehdy příslušných orgánů (srov. zejm. přípis Ministerstva zemědělství č. 15008/1947-IX-A-22 ze dne 19. 12. 1947). K odnětí majetku tedy nedošlo před rozhodným obdobím (před 25. únorem 1948) a není dána ani výluka z restituce dle §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Původně současně namítanou okolnost, že předmětné pozemky mohl žalobce pozbýt již záborem podle zákona č. 215/1991 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, jíž soud prvního stupně nepřisvědčil, účastnice v odvolacím řízení již ani neuplatňovala.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále též jako „dovolatelka“) v části výroku pod body I a III, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako nesprávný dovolatelka napadá ten závěr odvolacího soudu, že konfiskační výměr podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebyl vůči žalobci nikdy vydán, namítajíc, že v dané věci byl i s ohledem na časový odstup doložen toliko opis konfiskačního výměru, jenž by logicky nemohl být vyhotoven, pokud by tehdy neexistoval i jeho originál. V této souvislosti pak poukazuje na zásadu presumpce správnosti správních aktů, uvádějíc, že jejich nicotnost nezpůsobí jakákoliv jejich vada, pročež absence některých náležitostí – jednací číslo, den vydání rozhodnutí – v opisu konfiskačního výměru neznamená, že rozhodnutí o konfiskaci nebylo vydáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pod daný dovolací přezkum (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 1, odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 546/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1095/2019).
Dovolatelka namítá, že v posuzované věci byla konfiskace (dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.) prokázána předložením opisu konfiskačního výměru a uvádí, že s ohledem na obvyklý chod věcí lze předpokládat (opak by musel prokázat žalobce; odkazuje zde na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004), že byl konfiskační výměr vydán, neboť opis se vyhotovuje vždy již podle existujícího originálu; nelze přitom z jakékoliv vady správního aktu usuzovat na jeho nicotnost, pročež nelze dovodit, že konfiskační výměr nebyl vydán toliko na základě absence některých náležitostí (jednací číslo, den vydání rozhodnutí) na jeho opisu, když se zde navíc uplatní zásada presumpce správnosti správních aktů, dle níž se správní akty považují „za bezvadné, tedy mající právní účinky, dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny“ (odkazuje zde na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1280/2003).
Všechny dovolatelčiny námitky se tedy zjevně zakládají na zpochybnění hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně listiny, jež podle dovolatelky představuje opis konfiskačního výměru na majetek žalobce, zatímco soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že jde o koncept konfiskačního výměru, který nebyl nikdy vydán. Jinak řečeno, námitky účastnice nevystihují způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když ani právní argumentaci dovolatelky (vztahující se k tomu, že nelze usuzovat na nicotnost správního aktu na základě jakékoliv vady originálu či jeho opisu a že v případě existence opisu konfiskačního výměru tíží žalobkyni důkazní břemeno ohledně nevydání konfiskačního výměru) nelze považovat za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., zakládá-li se na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
K námitkám dovolatelky – tvrdí-li současně v dovolání, že s ohledem na časový odstup od rozhodných událostí jí nelze klást k tíži, že nedoložila originál konfiskačního výměru – sluší se snad připomenout, že předložení takového listinného důkazu nebylo soudy žádáno a tvrzení o konfiskaci by bylo lze doložit i jinými důkazy (pokud by ke konfiskaci došlo). V rámci hodnotící úvahy o učiněných skutkových zjištěních, jež staly se podkladem pro posouzení, zdali předmětný majetek žalobce byl konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. či nikoliv, včetně hodnocení významu účastnicí předkládaného opisu listiny, přitom oba soudy vycházely i z dalších v řízení provedených důkazů a z nich se podávajících skutečností o postupu tehdejších orgánů vůči žalobci a právě i hodnocením těchto skutečností vzaly bezpečně za prokázané, že ke konfiskaci předmětného majetku žalobce dle dekretu č. 12/1945 Sb. nikdy nedošlo a že majetek byl žalobci odňat až v době po 25. únoru 1948; v poměru k provedeným důkazům nejde o závěry nikterak extrémní. Samotné posuzování podmínek pro konfiskaci podle dekretů prezidenta republiky bylo úkolem k tomu tehdy kompetentních orgánů, které o konfiskaci rozhodovaly bezprostředně po skončení německé okupace (přiměřeně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, bod IX. odůvodnění).
Také proto – vycházeje ze soudy učiněných skutkových zjištění – nemůže být rozsudek odvolacího soudu jakkoliv v kolizi s dovolatelkou odkazovou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ať již jde o otázku rozložení důkazního břemene ve sporu k okolnostem, jež se udály v době dávno minulé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004), či s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1280/2003) hlásící se k principu presumpce správnosti správních aktů (účastnicí předkládaná listina – dle zjištění odvolacího soudu – nevztahuje se k vadnému, některé náležitosti postrádajícímu rozhodnutí, nýbrž jde o opis konceptu původně snad možná zamýšleného rozhodnutí, od jehož vydání však bylo upuštěno).
Ačkoliv pro řešení této otázky dovolatelka rozsudek odvolacího soudu již ani nenapadá, sluší se snad uvést i tolik, že v poměrech projednávané věci (v níž dle zjištění soudů nižších stupňů nebyly relevantní skutečnosti o dovršení konfiskace majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jakkoliv doloženy) není právní posouzení odvolacího soudu v rozporu ani s rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se účinků konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a významu následného konfiskačního rozhodnutí, jež je povahy toliko deklaratorní a dovršuje se jím konfiskační proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1952/2005, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 399/06; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Bez významu je zde pak i otázka případných vad konfiskačního řízení (řešená kupř. i Ústavním soudem ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jestliže – na rozdíl od jiných, zdánlivě obdobných případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, či usnesení ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019) – stát dle zjištění soudu právně relevantním způsobem vůli ke konfiskaci předmětného majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. neprojevil (k dovršení konfiskace nedošlo) a majetku se prvně chopil až v době po 25. únoru 1948, rozhodné z hlediska aplikovaného restitučního předpisu (§1 zákona č. 428/2012 Sb.), kdy jej žalobci bez náhrady odňal postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (jenž přestavuje skutečnost vedoucí k majetkové křivdě dle §5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.).
I z takto uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v posuzované věci zjevně naplněny nebyly (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení odvolacího řízení, jež dovolatelka také napadá (podává-li dovolání výslovně i do výroku III napadeného rozhodnutí), je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastnice bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněného žalobce, jenž se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu